Radyně bike team

Letos stejně jako loni jsem nemohl chybět na tomhle nádherném, ale hodně náročném závodě. Jelikož jsem ho jel loni poprvé a byl jsem z něj nadšený, ukecal jsem k jeho absolvování ještě Dejva a Vencu. Takže jsme jeli tentokrát za náš tým ve třech. Martin bojoval na Krušnohorském MTB QWERT maratónu v Meziboří u Litvínova a Tlumič s malým Ondrou vyrazil hájit naše barvy na Kokosáckej triatlon do Březína.

Prezentace probíhala pouze v pátek, takže David s Luckou se rozhodli přespat ve stanovém městečku a dorazili už v pátek večer. Já měl pracovně cestu kolem,takže jsem nás s Vencou zaregistroval v pátek a na start jsme dorazili až v sobotu ráno.

Kolem 7 hodiny ranní jsme přijeli do Kdyně a tady se to začínalo pomalu hemžit natěšenými bikery. Bohužel pořadatel trochu podcenil promo a na startovní rošt dlouhé trasy se postavilo pouze něco kolem 30 závodníků a na trasu krátké trasy něco kolem 70 jedinců. Na to kolik úsilí s tímhle závodem každoročně mají a jak perfektně je zorganizovaný, tak je to velká škoda a bylo mě to trochu líto. Start a cíl a veškeré zázemí závodu se konalo na fotbalovém hřišti na začátku Kdyně směrem od Domažlic. Blíží se 8 hodina a je odstartováno. Zaváděcí motorka vyrazila a za ní skupinka natěšených bláznů . Minulý rok se závod  prezentoval jako jeden z nejtěžších závodů v ČR, letos o tom nepadla žádná zmínka takže jsem si bláhově představoval, že možná trochu snížili laťku, ale to byl omyl ! Plno pasáží předělali ještě více do terénu, takže přejezdy po cestách a asfaltu minimalizovali na úplné minimum a přidali pár lahůdkových výjezdů.

Ale teď už krátce k samotnému závodu:

Po startu se jelo docela slušné tempo, každý věděl co ho čeká a moc se nezávodilo.Za to s prvními kopcy bylo jasné že začínáme nabírat výškové metry a to hodně rychle. Asi do 20 km jsme jeli všich tři spolu a Venca se nějak né a né rozjet. Pak se nám konečně utrh a začínal se postupně probojovávat vpřed. Teplota nám dávala zabrat, 35°C ve stínu a na slunci ještě mnohem víc z nás dělalo pohybující se blázny,které se pečou ve vlastní šťávě. Na zádech jsem si vezl sice 2,5 litru pití, ale už na první občerstvovačce jsem nepohrdnul naplněným bidonem, který mě okamžitě vrazili do mého prázdného košíku a zalil jsem to ještě 0,5 litrem vody z kelímku. Blíží se 25 km a můj Garmin začíná ukazovat 1000 m převýšení. S Dejvem jedeme pořád spolu a začínáme vjíždět do Německa. Lucka zvládá geniálně roli fotografky a až neskutečně se přimisťuje. Už na nás čeká na první německé občerstvovačce u Rittsteigu a pořizuje další fotky. Nám už se začíná konečně zjevovat kýžený vrchol Hohenbogenu, ale pořád je ještě dost daleko. Němci a jejich preciznost je  v organizaci znát na každém kroku. Na větších križovatkách stojí hasiči se zapnutými majáky, všichni ve spojení pomocí vysílaček a jak vidí nějakého závodníka, okamžitě zastavují dopravu aby měl volný průjezd. To mají zmáknuté super. Já s Dejvem sjíždíme konečně do údolí, odkud už začínáme stoupat po asfaltu na Hohenbogen. Někdo asfalt nesnáší, ale my jsme tady za ten krátkej asfaltovej úsek byli vděčni jako nikdy. Míjíme chatu odkud začínají vézt lanovky a začínáme stoupat po šotolinových cestách. Cestu jsem si pamatoval trochu z loňska, takže jsem věděl že v jednom místě budeme tlačit, ale tentokrát nás pořadatelé nahnali přímo na sjezdovku. Její sklon zvláště když sebou člověk musí vláčet kolo se zdál opravdu strmý a přimomínal minimálně černou sjezdovku. Tady jsme se všichni nějak sjeli a na kopci byl vidět skoro celý peloton. Venca byl téměř až nahoře a za námi přijížděli další a další bikeři kteří začali stoupat tímhle ukrutným kopcem. Po 10-15 minutách, když jsme tuhle třešničku na dortu měli za sebou, konečně najedeme zase na povrch po kterém se dá jet. Cesta stále stoupá k vrcholu a Dejv si začíná stěžovat na křeče, mě už taky louplo v lejtku, takže jsme na tom podobně. Když konečně dorazíme na vrchol Hohenbogenu, začneme s křečemi bojovat solí. A jelikož je tohle známá věc, tak tam miska se solí samozřejmě nechybí. Vezmu půlku banána a zabořím jí do misky. Dobrota to moc není, ale věřím že to pomůže. Lejeme do sebe další a další litry vody. Další prázdný bidon mě byl okamžitě doplněn. Člověk si tady na občerstvovačkách připadá tak trochu jako v servisu. Všichni jsou hrozně ochotní a defakto by se člověk nemusel pustit řidítek a snad by ho i nakrmili, prostě super. Míříme konečně z kopce, ale vzhledem k našim problémům jsme trochu zvolnili. Tepák konečně neukazuje čísla okolo 180, ale ustálil se na hranici něco přes 160. Následuje kamenitý sjezd až pod úpatí kopce a odtud začínáme stoupat na Neukirchen. Tady při sjezdu křížovou cestou zase čeká Lucka  a fotí. Cesta německem je moc pěkná a oba s Davidem si to v rámci možností užíváme.  Těsně před Českou hranicí sjíždíme kamenitou pasáž a najednou se ozve sičení. Defekt. Můj opěvovaný Continnental mě prvně zklamal. Mlíko z duše se dere ven jak z vodní pistole a tuhle díru asi nezvládne. Takže měním a Dejv mě s tím pomůže. V rámci úspory času, dávám sifon, takže jsme ztratili tak 5 minut. Hned na daší občerstvavčce na Flekách ještě dofukuju velkou pumpou, kterou tam měli a vše je OK. Už začínáme bejt hodně použitý a kilometry né a né přibejvat. Trochu to zkrátím   Na předposlední občerstvovačce pod Korábem jsem oba totálně na kaši a náš postup se mění v pochodové cičení. Sebemenší kopec a my slejzáme z kola a tlačíme. Každej z nás jede na doraz a kdyby nebylo toho druhýho tak se na to možná vykašlem. Když už jsme konečně na hřebenu, tak se radujeme, ale ouha. Klesáme na druhou stranu kopce a celý ho objíždíme, později obcházíme až jsme konečně u rozhledny  a na vrcholu kopce Koráb. Tady je poslední občerstvovačka a informace, že už to máme jenom 3km z kopce, ale nepřijemným terénem, nám opět rozzáří úsměv na rtech. Ať to vede kudy chce, hlavně že nemusíme chvíli šlapat. Sjezd byl teda docela náročnej a v závěru jsem brzdil i třema  prstama, jak už jsem neměl sílu, ale už jsme v Kdyni. Finální průjezd a konečně projíždíme společně cílem.

Trasu 110 km s převýšením 3500m vyhrál: Martin Strieženec v čase: 05:01:33, Václav Auterský závod dokončil na 8. Místě celkově a 3. v kategorii v čase: 05:51:19 , Já Petr Šedivec a David Havel jsme dokončili na 18-19. místě celkově a 6. – 7.  v kategorii v čase: 06:35:59. Kompletní výsledky si můžete prohlédnou zde.

Závěrem bych chtěl říct, že i když v průběhu závodu každý znás tenhle závod proklínal díky své náročnosti. Po průjezdu cílem to bylo zapomenutoa a příští rok se opět postaví na startovní lajnu. Takže ještě jednou díky Jabkoťáci za skvělou organizaci a atmosféru a příští rok na viděnou

Home » Jabkoty´s Mile International – 3.8.2013 » Jabkoty ´s Mile International 2013 » Prohlížení

Pomaleji | Start | Rychleji

Průměrné hodnocení    You must login to vote

« ‹

› »

«   »

7 Odpovědi to “Jabkoty´s Mile International – 3.8.2013”