Radyně bike team

Radoušovo bloudění 2022 se jede v sobotu 19.2.2022.

Přihlášky na stránce: http://www.radynebike.cz/RadousovoBloudeni

Krásný nový rok se honosí kulatým číslem 2020. Jako každý nový rok jsem jel na závody do vrchu Žďár. Letos už po jedenáctý v řadě a byl to 22. ročník. Takže můžu od letoška říkat, že jsem jel polovinu všech ročníků. Trať se nemění, prostě od EKO komíny v Rokycanech po červené turistické značce pořád do kopce nahoru na Žďár.

Co je však každý nový rok jiný jsou podmínky trati a počasí. Letos bylo krásně umrznuto, sucho navíc slunečno a bezvětří. Žádné ledovky, bláto mokro protivítr a další zákeřnosti se tedy nekonaly. Dokonalá trať na ustanovení nového traťového rekordu.

Ve 13 hodin se na startovní čáru u Eko Komíny postavila zhruba padesátka sportovců, čítající cyklisty a běžce. V silné početní převaze modré smršti mládeže z MS Bike Academy jsem hájil veterány z Radyně Bike teamu sám. Po startu vyrazila mládež jak když vypustí dostihové koně. Hned pěkně zostra k první zatáčce k Cikánům. No nic, času dost je třeba se trochu prohřát a vezmu za to víc až po té nakloněné rovince k lesu. Předjel mě matador Milan Spěšný a to mě heclo. Zařadil jsem těžší převod a snažil jsem se o zdánlivě nemožné „předjed ho“ a ono to vyšlo, jen mám teď jazyk na vestě a plíce někde metr přede mnou. Celkem se mě dařilo jet a předjet asi 4 soupeře, kteří měli rychlejší start. Přišel nájezd do terénu a Milan Spěšný šel znova dopředu přede mě. Zrovna takový singlík mezi cihličkama ze stavby. Vymyšlený to měl dobře. Ale já ho chci dneska porazit řekla mě hlava. Tak tedy lesem po klackách nahoru mimo cihličky podřadit a zabrat a jsem zase před ním. Pak přišlo na řadu koryto mezi kameny a kořeny. No já to určitě nevyjedu a jestli borec Milan jo tak to abych pořádně popoběhl. Jenže už fakt nemůžu takže sotva vleču kolo kamením vzhůru, ale je to dobrý nestahuje mě.

Teď už jde jen o to uhájit flek až nahoru. Nakonec se to podařilo a o 4s jsem čtvrté absolutní místo uhájil před matadorem. Akorát nemůžu dejchat ještě asi 3 minuty. Atmosféra celého závodu a fandění fanoušků jako každý rok výborná.

Jestli dobře počítám tak letos závodilo 26 cyklistů a cyklistek, běželo 27 běžců a běžkyň.

Díky umrznuté a suché trati padl letos nový traťový rekord, o který se porval Martin Stošek. Dosavadní rekord 13:33 zpřísnil na neuvěřitelných 12:54 o skvělých 39s !!!. Zaslouženě si tak vyjel krásnou novoroční prémii 10 000 Kč. Druhé místo uhájil Jan Rajchart v čase 15:13, Třetí Krula Štěpán 16:04 a brambory zbyly na mě v čase 16:27.

Z běžců byl nejrychlejší Milan Hochmut v čase 18:53.

Ať Vám to Všem šlape a běhá v novém roce 2020!

Díky Zdeňkovi Rubášovi ze Sparty, jeho manželce a všem organizátorům za přípravu této nádherné tradice!

Své sestře děkuji za obsáhlou Fotodokumentaci z dojezdu a doběhu závodníků do cíle, kterou naleznete zde: Novoroční závod na Žďár 2020

„Pojeď na Sudety, říkali mi. Je to tam super, říkali mi.“

Tůtu hlášku uslyšíte u bikerů často. Většinou budete unavení a špinaví stejně jako ten, kdo vám jí říká. Přesto budete mít úsměv… Biková maturita v České republice se koná na Sudetech.

Nechci, aby to bylo moc dlouhé a nenudilo to. Budu se snažit spíš popsat co si člověk myslí a cítí, než kudy jede a co vidí.

Letos se konal již 25. Ročník. Jako oslavu půlkulatin pořadatel Čada vytvořil výzvu pro největší pacienty – objet všechny tři trasy, dlouhou 113km, střední 60km a krátkou 35km. Pro áčkaře, kteří jinou než nejdelší trasu neznají, to bylo velmi lákavé avízo.

Na Sudety jsme vyrazili v menším počtu než v předchozích letech. Míra Šedivý, David Kuzma, Gdeny, Carbon, Kamil Koprnický, Vykupitel, Honza Jenšík, Tomáš Doubek a Já. Andy s Vénou mají po sezóně. Ruda má z loňska s trasou nevyřízené účty (na 18. km hodil tyčku), ale vede teď od základu jiný život. Martin s nateklým kotníkem nejel. Tento rok cesta proběhla bez čekání v kolonách a s rozumnou spotřebou piva 0,9 litru piva/100km

U prezentace se dozvídáme, že trasu ultra může jet pouze 16 lidí, kvůli omezenému počtu trackerů. 8 míst již bylo obsazených. Po dlouhém váhání Tomáš s Davidem přehodnotí svůj názor a rozhodnou se přenechat svá místa někomu jinému. Zapisuji se. Při přebírání trackeru cítím, že mám v ruce něco exkluzivního, ale zároveň kromě větší hmotnosti krabičky mi bude tížit i pocit odpovědnosti a tlak dovézt jí až do cíle.

Je tradicí večer před závodem jít vyladit formu na pivo a brambůrky. Dám si pouze jedno a vyrazím sám na chatku spát. Přece jenom budu příští den šlapat dlouho, každá energie navíc se bude počítat. Připravuji si věci a zalézám do spacáku a uléhám. Usnout ale nejde. Tělo ví, že se bude něco dít a už je nastartované. Nejradši by makalo teď hned. Nakonec usínám. Ve dvě hodiny ráno naruší už tak neklidný spánek déšť do plechové střechy chatky „ Ajéééje“

Půl hodiny před budíkem se probudím s „tradiční předzávodní nervozitou“ které se člověk zbaví pouze na toaletě. Většinou až tak napotřetí… Leje jako z konve. Od Tomáše se dozvídám, že zápasil s nervozitou už 4x. Načež nezávisle na tom přijde David s oznámením stejného počtu cyklů. „To nebude nervozita, to bude ta gulášová polívka z Kauflandu!“

Déšť nedéšť. 9°C. Hlava je nastavená, jde se snídat a připravovat. Tedy naše chatka. V druhé chatce se u snídaně láme chleba. U Kamila není pochyb, že by v tom marastu jel, Honza se moc netváří, Lukáš váhá a Dan čeká jak se rozhodne Lukáš (Jen si dovolím poznámku autora pro vysvětlení. Tomáš, Carbon a já (i Véna Batěk) jsme absolvovali letos Jeden závod v Alpách na 211km v totálním dešti, tak bylo jasné, že nás nic nezlomí. David ho s námi nemohl jet, a proto asi cítil možnost odplaty a neváhal. Honza s Lukášem mají další závody před sebou, jejich výkonnost a materiál jsou jinde než u nás. Závodění v tomto počasí, riskování zranění a poškození materiálu postrádá v jejich případě smysl. Kamil je kovaný silničář. Na biku jezdí pár let. Nepochybuji, že by na suchu zajel slušný výsledek. Technické pasáže by klasicky seběhl. Závod je poměrně technicky náročný na suchu, ale jet prvě na mokru „maturitu“ je blbost. Dan váhal. Miluje dlouhé vyjížďky a výlety v teplém klima. Naopak chladné počasí, natož déšť ten ho přímo, teď cituji: „ irituje“. A jak jsem psal výše, čekal, jak se rozhodne Lukáš )

 

15 minut do startu. Nastane tradiční panika. (Dan loni touto dobou ještě měnil převodník na klikách )…

Startovní výstřel je opožděn asi o pět minut. „Snad mi nebudou chybět do prvního časového limitu.“ Proletí mi hlavou. Prvních 5km do kopce po asfaltu na zahřátí. Taktika je jasná – snažit se nejít s tepy nad 170, jet na nějakých 70-80%, dojet 113km a pak se uvidí. Dalších asi 60 km to probíhalo takto. Bláto, mlha, podmáčené louky déšť.

Bláto v očích, bláto v puse, v botách, kolo obalené komplet blátem. Myslím na Tomáše s Davidem, jestli náhodou nemají i „bláto na hřišti“  Není mi zima, nevadí mi mokro. Čeho mám plný brýle, jsou kapky a mlha na sklech. Nic pořádně nevidím a sundat si je nemůžu. Neviděl bych už vůbec nic. Tělo funguje výborně. Pohodu na chvíli naruší bolest mezižeberních svalů, kterými mi projela křeč při shýbání se pro neustále padající návlek na noze. Zastavím, abych je sundal. Neztrácím čas zouváním. Zkouším ho přetáhnout… chce to trochu síly… Ups, návlek se přetrhne. Přivážu ho na řídítka, kdyby se jó ochladilo, abych z něj mohl v nouzi udělat návlek na koleno. Kupodivu technicky náročné kamenité sjezdy Václav a Vodní zámky jsou celkem sjízdné. Ač mokrý, ale hrubý pískovec na rozdíl od bahna a kořenů neklouže. Za sjezdem mi docvakne Carbon. Chvíli ho nepoznávám. Vypadá jako černoch.

Čiší z něj radost po sjezdu. Dneska mu to chutná. Jedeme spolu. Máme stejné tempo, kecáme, podporujeme se navzájem. Na občerstvovačce hází své fórky. Všechny pobaví dotazem: „Proč do každéhojídla dáváte písek?“ nebo „Tak kde tady máte to koleno a žebírka, na minulé občerstvovačce říkali, že tady bude.“ Cpu do sebe pečivo salámy, sýry a jede se dál. Chystáme se na legendární sjezd – Hvězdu. Dojel jsem kam až to šlo, ale mojí prověřenou cestu netrefuji. Svah byl rozrytý jako louka po nájezdu divokých prasat. Seběhl jsem to a pokračoval v méně náročném sjezdu. Cítím, jak zadní brzda přestává zabírat a páka se propadá. Teď docvaknu Carbona já. Lehnul a sbírá se ze země. Pokračujeme dále spolu. Promačkávám občas brzdu, jestli se chytne nebo ne. Obávám se, že mi ta písčitá kaše sežrala destičky.

Poslední dva bufety, poslední dva kopce. Tedy prvního kola. Což mi taky připomenou, když si všimnou nápisu ULTRA na mém čísle. „Jé, tebe tady ještě uvidíme“ Vytahuji telefon a volám Kamilovi, aby mi vzali do cíle náhradní destičky. Kamila slyším, ale on mně ne. Zkouším to znova. Nic. Čas plyne, nervy tečou. Píšu na WhatsUpp, jestli by mi je vzali do cíle. Carbon mi mezitím ujel. Spěchám do další občerstvovačky. Zkouším znovu volat. Stále nic. Mikrofon na mobilu je zalepený bahnem. Z WhatsUppu, zjišťuji, že jsou kluci někde na výletě. Ztrácím další minuty a úměrně tomu vzrůstá můj hněv. Zandávám telefon a pokračuji vstříc poslednímu kopci. Lidi nás podporují. „Poslední kopec a jste tam! Dáte si pivo…“ „Jó, to sotva.“ říkám si v duchu. Na horizontu opět Carbon. Dotáhnu se. „Tak co, jak jsi na tom?“ Neodpovídá. Už to ho má dost. Vzdaluji se a snažím se mu říct, že stavím v kempu pro destičky.  Chvíli ticho, nic neříká. Je úplně prošitej, nechal tam vše. Malinko zpomalím, jestli se chytne do háku. Z posledních sil se dotáhne a ptá se, co jsem říkal. Ve sjezdu se mu vzdaluji a před cílem odbočuji do kempu.

Začíná závod s časem. Hledám klíče od chatky, destičky, nářadí a hrabu se v brzdě. Přijde ke mne nějaká paní a ptá se:

„Vy už jste dojel?“

„Ne, ještě závodím. Potřebuju opravit kolo. Jedu tu dvoustovku.“

„To jste dobrej.“

„No, nevím jestli je to dobrý nápad pokračovat.“

„Ale jste tady rychle, čekám na muže, ten asi pojede ještě dlouho.“ Mlčím a opravuji.

„Tak já vás nebudu zdržovat.“ Paní si uvědomila, že si se mnou teď moc nepopovídá. Popřála mi hodně štěstí, zdvořile a upřímně jsem poděkoval.

Hotovo, co nejrychleji nasedám a valím dál. První milník na dlouhé cestě splněn. V cíli si pár lidí všimne, jak pokračuji. Slyším slova uznání, obdivu, ale také hlášky typu „Hele to je jeden z těch bláznů.“ Z hlasů z reproduktorů na pódiu vyhlašují vítěze z nějaké tratě. Stoupám opět první pětikilometrový kopec. Mám snahu jet rychle, abych dohnal ztrátu. Vůbec nevím, jak jsem na tom a je mi to jedno. Sám se svojí hlavou a myšlenkami. Přijdou šotolinové cesty, louky. Zklidním tempo. Kolem je klid, nikde nikdo. Je ticho. Uvědomuji si, že už nějakou dobu neprší. Nelítá na mne bordel od kol přede mnou, můžu si jet vlastní stopu. Nevýhodou je, že to co bylo na začátku celkem jetelný, bylo o to víc rozježděný jezdci z kratších tratí. A za nikoho se neschovám do háku. Všechno za své.

Co všechno z toho pekla pojedu na 60km trase? A jak jsou vlastně ty kratší trasy značený? Zmocní se mi pocit nejistoty. Z mapy si pamatuji, že ty trasy se víceméně kopírují. Na stromech však objevují společně se známým značením i jiné šipky různých barev, tvarů, a směrů. Zastavím a snažím se na stránkách závodu najít značení jednotlivých tras. Nic. Hodím dotaz na náš WhatsUpp. Vybavuji si, že rozdělení tras je označený vždy cedulí. U Adršpachu si čtu odpověď. Mezitím mi dojede další závodník z ultra, Martin (viz video dole, čas 6:25) chvíli pokračujeme spolu. Po pár kilometrech už za mnou není. Napojuji se na výjezd za Hvězdou. Spadne mi kámen ze srdce. Naštěstí jí nepojedu, ani Václava a ani Vodní zámky.

Potkávám jezdce jedoucí svůj 95. kilometru. Já už ukrajuji 155. km dalších 50 mi čeká. Miluji tyhle okamžiky v podobných situacích na jiných závodech. Člověk tyto závodníky předjíždí výrazně rychlejším tempem. Přitom se na vás podívají, z čísla zjistí, že jedete tu nejdelší magořinu. V tu chvíli „zhasnou“, uvidíte nechápavé výrazy v jejich tvářích a „otazníky ve vočích“. A vás to nakopne. Jako kdyby jejich energie přeskočila na vás. Dnes ne. Dnes to bylo jinak. Na těch jiných závodech startují později. Tady jsme startovali všichni v 8 hodin ráno, byli jsme na trati stejně dlouho, měli jsme stejné podmínky a jeli stejné těžké technické úseky. I když za tu dobu ujeli míň,  o to vetší jsem k nim cítil respekt! Jedou dál. Když zrovna nejedou tak tlačí (a upřímně tlačit kolo stojí daleko víc energie a zapojují se svaly navíc, než když se šlape) Bojují do konce. S každým se pozdravím.

Opět stejné občerstvovačky pod posledníma dvěma kopci. Čtu zprávu od Kamila, že pro mě mají připravené věci a od manželky slova podpory. Leju do sebe Colu, na jídlo už není moc chuť. Další krásná zpráva je odpověď paní z občerstvovačky: „Tudy ta krátká trasa nevede.“ Uleví se mi a hned se jede do kopce lehčeji. Cukry působí, začíná mi to jet a začíná mi to chutnat. Vyloženě se těším na těch posledních 35km s vidinou toho, že bych to mohl dojet. Nádherný pocit. A zažijete ho jen na náročných závodech. Člověk už má za sebou to nejhorší, rozjede se to, naskočí mu husí kůže a už se pomalu vidí, jak projíždí cílem, rozleje se tam v něm blažený pocit. Dokonce slzička ukápne…

Na to všechno jsem se moc těšil a s úsměvem sjížděl do cíle druhého milníku. Bylo něco kolem půl osmé večer. Při průjezdu slyším aplaus od lidí, co zůstali v cílovém prostoru. Zastavuji u kluků. Montují mi světlo. Carbon přiběhne s nějakým mechanikem a ten mi maže řetěz. Pit stop jako ve formuli 1. Od Kamila dostávám informaci o dvou závodnících pět minut přede mnou. (ve skutečnosti to bylo asi sedm)

 

To je výzva. Alespoň je docvaknout. Snažím se aktivovat svůj režim závodníka. Najíždím naposledy do prvního pětikilometrového kopce. Ještě to není úplně ono. Už se stmívá a na horizontu zapínám světlo. Kopec se zlomí a přichází šotolina. Teď to přichází!!! Ten pocit proč to všechno dělám. Režim závodníka aktivován! Naskočí husí kůže, srdce se rozbuší, zrychlí se dech. Kohoutky se otvírají. Zařadím nejtěžší převod a roztáčím to. Zalehnu do aerodynamického posedu. Jedu šrot, kudlu, krev, bomby, totální podlahu, totální cyklistiku. Neznám bolest, připadám si nesmrtelný. Vychutnávám si to, vnímám hluboký dech (spíš už funění) protínající vítr, který kolem mne sviští. Pekelně se soustředím na trasu před sebou, abych jel co nejideálnější stopu, na to jak se chová kolo. Vnímám smršťování a napínání každého svalového vlákna v nohách, i tu nejmenší kapiláru co k ní přivádí kyslík. Vše do sebe nádherně zapadá. Jednotlivé procesy jsou jako jednotlivé nástroje v orchestru. Pískot v uších jako žesťové nástroje vytroubí apel k útoku. Tympány a kotle prezentují hluboké svaly, které neunavíš a jedou jako dieselový motor, smyčce jsou jako benzínový motor, který tahá střed výkonu a do toho nastoupí klarinety, flétny a pikoly, nejvyšší otáčky stejně jako nejmenší kapiláry, co se proberou pod pomyslným plynem na podlaze. Dohromady je to nádherná symfonie. Jedu si na vlně a přeji si, aby to nikdy neskočilo.

Předjíždím prvního z avizované dvojice. „Jedem jedem!!!“ zavolám a valím v euforii dál. Neotáčím se, jestli se chytá nebo ne. Poučil jsem se od těch nejlepších. Každý rok koukám na Tour de France. Jakmile někdo nastoupí, a pak se otáčí, jaký to má výsledek – to je chyba. Většinou jsou to jen takový pokusy, který nikam nevedou. Musí se nastoupit a neotáčet se, jet naplno a pak se uvidí

Poslední obřerstvení, zastavím. Za mnou, tma přede mnou světlo v dálce v pohybu. Dávám se do řeči s chlapíkem.

„Véna tu byl, má z vás strach tak ani nestavil.“

„Véna Hornych?“ ptám se nevěřícně. (tenhle týpek je biková legenda a na všech jiných závodech mi zpráskal i přes to, že měl technické trable) „No do prdele, tak to nejedu vůbec špatně!“ projede mi hlavou.

„Ten za tebou je dvě minuty.“ Říká paní opodál.

Do této chvíle mi bylo úplně jedno kolikátý jedu. Cíl byl dokončit závod. Aktuálně třetí místo a druhé je „na dostřel“ Všeho nechám, nasedám. Ždímu se co to jde, minimálně chci získat co největší náskok, v lepším případě získat druhý flek. Ukrajuji kilometry, cíl se přibližuje. Ne a ne světlo přede mnou dohnat.

Odbočuji z rozcestí směr cíl na 35 km trase. Neznáme kilometry. Tma, sjezd, úzká  cesta mezi loukami. Ozve se rána a přední kolo syčí, mlíko stříká a vzduch uchází. Předek měkne, kolo se špatně ovládá. „Ne, teď ne!“ následuje série sprostých nadávek. Zastavuji, kolo stále uchází. Marně hledám díru, ale nic nevidím. Co teď, čekat, jestli to tmel zalepí nebo to opravit knotem. Sázím na první variantu. Už je ticho. Pumpičkou dofukuji maximální kadencí. V dáli zamnou stále tma, kolo ale pořád měkké. Blýská se. A sakrak. Už o mne ví. Moje červená zadní blikačka je na něj musí působit jako rudý hadr na býka. Končím s foukáním, nasedám a snažím se mu ujet. Po nějaké chvíli se mi to povede. Cestou projíždím několik vesnic. Za mnou tma. Předek mi ale plave. „Snad to už nějak dojedu“ konejším se. Kolo se chová legračně. Musím zastavit a dofouknout.

Biker se kolem mne prožene. Teď nebo nikdy, zmobilizuji své poslední síly. Ve stoje dupu do pedálů, ale už to není ono. Vadnu. Na 13,5 hodinovém závodu bude o výsledku rozhodovat o „úspěchu a neúspěchu“ jedna-dvě minuty. Světlo před sebou nevidím, sotva vidím šipky kudy jet. Celou dobu jsem se těšil, jak si poslední kilometry vychutnám, slzička při průjezdu cílem ukápne. Místo toho zvadnutí, marnost a zoufalost.

Poslední zatáčka do cíle a posledních 150 metrů dlouhá rovinka. Tradičně špurtuji, jako kdybych bojoval o titul mistra světa. Slyším aplaus od kluků. Jsem tu! Konec, dobojováno. Hotovo. Jsem furt rozhicovaný, Nevím, co mám dělat… Gratuluji soupeřům. Do obličeje mi svítí kamera, že bude rozhovor. V hlavě totálně vymeteno. Smíšené pocity. Čekám, až na mne přijde řada. Mluvím něco v tom smyslu o tom, že jsem to jel prvně tu 113 před čtyřmi roky, a že jsem přijel do cíle totálně proršitej. Neuměl jsem si představit, že bych to jel dvakrát, natož na mokru. Teď jsem si to mohl zkusit…

 

Přijímám gratulace, ale slastné pocity se pocity z cíle se nedostávají. Jdu se na poslední chvíli umýt do kempu a běžím zpět na vyhlášení. (fakt jsem nevěřil, že dokážu vyvodit nějaký rychlejší pohyb, natož běžet, abych to stihl) Vystoupím na pódium, absolvuji ceremoniál a konečně se drobet uvolním. Ptám se kluků, jak si to „užili“ a jak se jim to líbilo. Pak jdeme na zasloužené pivo. Dámě dva Kozly (měli tu kliku, že si mohli dát Prazdroj (asi pět kousků)) a jdeme spát.

 

Třetí den se mi dostalo do ruky kolo po bitvě. Co kolo, spíš halda šrotu. Nastává čas zúčtování… újma na kole je asi 5500 (řetěz, ložiska destičky, snížená životnost kazety, kladky, lanka, bowdeny, převodník a vymydlený důlek v rámu) zničené kraťasy a návleky 3000, doprava, ubytování, jídlo, cesta 1500. dohromady víkend za 10 000. V pondělí Sick day. Rozbitej jak cikánská hračka, nevstal jsem z postele a zůstal doma. Ptám se sám sebe, co z toho mám, jestli mi to za to stojí… Jestli si musím pořád něco dokazovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jenže pak nasednu zase do sedla, sevřu v rukách řídítka, na tváři se mi objeví úsměv a je janso. Zároveň tyhle dlouhé akce člověku neskutečně posunou limity, změní se měřítka vzdáleností.

A vyrazit s partičkou bikerů, dát si v cíli pivo, pokecat, užít si spoustu srandy stejně jako každé úterý, to je k nezaplacení

 

 

Každopádně každý kdo dojel, zvítězil!

Video Martina Šupicha z d louhé trasy zde:

Odkaz na reportáž z MTBS:

https://mtbs.cz/clanek/sudety-proverily-tela-i-techniku-vyhrali-pichlikova-a-adel/kategorie/cesky-pohar-xcm#.XY0uan9S-Uk

Kompletní výsledky zde:

https://sportsoft.cz/cs/zavod/overview/5074

Za náš team, první projel 113km Míra Suchý – Carbon, v čase 07:09:12.3 (61. celkově)

121. David Kuzma (na to že ho proháněla gulášová polívka bojoval statečně) a kousek za ním Míra Šedivý na 124. místě. Tomáš bohužel musel vzdát na 95. km.

 

 

Opět je zde nový rok a s ním šílenost zvaná Novoroční závod na vrch Žďár, který se konal 1.1.2019 ve 13h v Rokycanech. Letos už úctyhodný 21 ročník. Pro mne to byl jubilejní 10 start na této časovce do vrchu běžců vs cyklistů. Nebudu zde popisovat trať do detajlu, ta je prostě pořád stejná. Jednoduše po červené furt do kopce, čím dál tím prudšího a horšího až to nejde jet pak ani tlačit a nakonec je lepší kolo nést na zádech. Po loňsku už zůstal i bonus +40m na konci až ke skále, kdyby náhodou toho někdo neměl v sedle pod skálou dost, tak tohle ho popraví.

Letos bylo na první den v roce 2019 opět teplo asi 7°C. Logicky tedy žádný sníh, ale občas zapršelo takže mokro. Co bylo oproti předchozím rokům jiné, byl poměrně silný vítr, který ale foukal do zad od Rokycan směrem na Žďár. Takže docela dobrá hnací síla. Nicméně na rekordy to kvůli mokru nebylo. Na to si budeme muset počkat až na rok kdy bude umrznuto a foukat tak silný vítr do zad.

Letos se mě jelo, docela dobře, přestože jsem mezi svátky absolvoval výzvu Rapha ze Stravy – ujet 500km během osmi dnů. Překvapivě mě ani nebolely nohy, zato však kolo utrpělo. Obrousil jsem zbytek zubů na velkém převodníku, a během svátků se mě nepodařilo sehnat „nový motor“. Díky tomu jsem se nemohl pořádně opřít do pedálů a musel jsem to šmrdlat jen na malém převodníku 26z. Dole na „rovince“ k lesu mě tak odjela hlavní skupina chrtů. Jakmile se to v lese zvedlo do prudkého krpálu, přestala být absence velkého převodníku zásadní. Smáznul jsem alespoň jednoho soupeře. Ještě v kamenitém korytě se mě dařilo s kolem na zádech doběhnout Michala Kantnera, který musel s operovaným kolenem po kamenech opatrně, ale jakmile nad šutrama znova sednul na kolo, nekompromisně mě ujel.

Celou trasu náramně fandí diváci a s blížícím cílem jich přibývá. Až úplně na konci na nejprudším kopci je vřava jak na Tour de France. To každého donutí ze sebe vymáčknout úplně všechno. Mě letos i pár sil zbylo, takže jsem si mohl jen tak pro sebe a pro diváky zaspurtovat do cíle na pěkném osmém místě absolutně v čase 17:34. Vítězem se stejně jako loni stal v čase 14:04 František Honsa.

Jsem rád, že to mám za sebou! Nikdy se na to netěším, a stejnak mám v cíli radost. Tak zas za rok, to se budu netěšit už po jedenáctý.

Jestli dobře počítám tak letos závodilo 18 dospělých cyklistů a cyklistek, 12 cyklistů a cyklistek v kategorii žáků a běželo 14 běžců a běžkyň.

Ať Vám to Všem šlape a běhá v novém roce 2019!

Díky Zdeňkovi Rubášovi ze Sparty, jeho manželce a všem organizátorům za přípravu této nádherné tradice!

Své sestře děkuji za obsáhlou Fotodokumentaci z dojezdu a doběhu závodníků do cíle, kterou naleznete zde: Novoroční závod na Žďár 2019

Jubilejní 20. ročník Novoročního závodu na Žďár se konal 1.1.2018 ve 13h v Rokycanech. Cílem je tak jako každý rok, pokořit co nejrychleji necelých 5km vzdálený kopec Žďár. U příležitosti jubilea této akce byl cíl posunut o 40m dál až do stoupání na vrcholovou skálu, aby byl zážitek skutečně nezapomenutelný. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.

Letos bylo na první den v roce 2018 nezvyklé teplo asi 8°C.  Honily se mraky, občas zapršelo a proto bylo mokro. Nicméně někdy náladu pozvedlo i svítící slunce.

Svojí devátou účast na této kultovce jsem zvažoval. Po proběhlém nachlazení mé tělo nechce jet do vysokých obrátek a tady je to hlavně o těch vysokých obrátkách. Nakonec jsem si, ale řekl, že tradice by se měla ctít, a že přece nemusím jet úplnou kudlu když to nepůjde. A tak jsem vyrazil po ose jako obvykle ze Šťáhlav do Rokycan. Už stoupání na Maršál mě ujistilo, že to není 100% ono. Jedu pohodu a tepy letí na 160.

 Ve 13 hodin padá startovní povel. Sice se pořád přesvědčuji, že nechci závodit, ale stavím se do první lajny do početného startovního pole čítající asi 30 cyklistů a cyklistek a 30 běžců a běžkyň. A je odstartováno. Nezvykle se mě i podařilo chytit ten správný startovní povel. Na začátku se vyrazilo překvapivě celkem poklidné tempo a ani se k mostu přes trať moc nestupňovalo. První lehký trhák přišel až pak. Nechci závodit, ale stejně mě to nedá a tak se snažím oddělující skupiny držet. Prosívám se sice až na samotný hvozd této asi 12 členné skupiny, ale to nevadí. Taktika je jasná, budu se držet tak dlouho dokud budu moc, a pak se odpojím a došmrdlám zbytek pěkně v poklidu. Skupinka se postupně k lesu zmenšovala až nás tam u lesa zbylo jen šest.

Tempo se opět přiostřilo a já už konečně dostal rozum a nechávám si nadupanou pětku chrtů ujet. Teď už jde jen o to zvolit si svoje tempo, které je pro mě dnes udržitelné. Přes 180 tepů to nejde. V korytě mezi šutrama slejzám z kola, ale běžet mě nejde. Jednak to klouže a jednak mám jazyk a plíce nevím kde. Tlačím alespoň rychle. Přede mnou dlouho nikdo a za mnou taky ne. Takže letos to pro mě byl hlavně závod sám proti sobě. Co mě drželo však nad vodou jsou fandové podél trati. Když Vás několikrát za sebou někdo osloví jménem dělá to divy.

Míjím loňský cíl v sedle pod Žďárem a vzhlížím k té opičárně co si na nás letos Rubík vymyslel. Ještě 40m do té stráně na skálu. Řadím nejlehčí a jedu s rozvahou a snahou zdolat poslední strmou kamenitou a kořeněnou stezku se ctí v sedle. To se mě podařilo. Cíl protínám v čase 17:49 na 6 místě.

V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a o povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.

Závod měl letos opět velkou účast – 57 závodníků ve složení 23 cyklistů, 4 cyklistky, 7 běžkyň a 23 běžců.

Nejrychleším cyklistou byl Jan Honsa s časem 14:43,

Co říci závěrem? Neuvěřitelné že už se to jezdí 20 let! Můj devátý start na této šílenosti.  2012 = 2 místo, 2013 = 3 místo, 2014 = 4 místo, 2015 = 5 místo, 2016 = 6 místo,  2017 = 3 místo  a  2018 = 6 místo a mám z něj radost . A když už jsme u toho jubilea sluší se přidat i historické odkazy na předchozí ročníky mých keců: 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Děkuji pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem, kterým jsem nestihl popřát osobně přeji hodně sportovních úspěchů a hlavně zdraví v novém roce 2018

Zde najdete kompletní výsledky novoročního závodu na Žďár 2018.

Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Zde si můžete prohlídnout její fotografie z Novoročního závodu na Žďár 1.1.2018.

POZOR!

Na vědomí se dává, že Radoušovo Bloudění 2019 určitě bude a to 9.3.2018.

Podrobnosti a přihlášky najdete na tomto odkazu:

http://www.radynebike.cz/RadousovoBloudeni

Dlouholetou rokycanskou Novoroční tradicí je pokoření vrchu Žďár. Rokycanský sokol pořádal letos již 46. ročník kultovní turistické akce zvané Novoroční výplaz na Žďár. Pro sportovce je výzvou pokořit vrchol Žďáru co nejrychleji a tak pro ně vznikla obdobná akce zvaná Novoroční závod na Žďár, kterou pořádají Sparťané. Letos se závodilo na Žďáru již po devatenácté. Já jedu po osmé. Specifikem závodu je společný start běžců s cyklisty.

Na letošek nám přichystalo počasí ideální podmínky. Umrzlou pevnou suchou trať slunečno a teplotu kolem 0°C. Rekord trati který drží od roku 2008 Václav Metlička s časem 13:34 a prémie 10000 Kč, byly v ohrožení.

Na místo startu před rokycanské sídlo firmy EKO komíny s.r.o. jsem přijel jako obvykle po vlastní ose. Sraz s ostatními byl ve Šťáhlavech na kruháči, ale nakonec přijel jenom Carbon. Véna Batěk, Véna Auterský a Maruš Váchalová jeli do Rokycan individuálně

Ve 13 hodin padá vlivem dvou startérů trochu nejasný startovní povel. Jeden tvrdí odstartujte, druhý ještě NÉ !  Na což první startér zapíská na píšťalku a polovina startovního pole se utrhla a odstartovala. Druhá půlka závodníků včetně mě ztratila pár sekund už na startu, ale to je nakonec jedno – odstartovali všichni.

Začátek hodně bolel, protože  jsem se snažil dojet díru dopředu. Nad železniční tratí jsem měl první trojku na dohled. Ještě jsem se trochu žvejknul a najednou jsem byl za nimi v háku. „Sakra co já tu mezi těma mladýma klukama dělám?  “ : pomyslel jsem si. Dokonce jsem se chvíli cítil na to jít úplně dopředu . Ale nebudu blbnout, na to už jsem starej a vezl se spokojeně s jazykem na vestě v háku. Hlavně je neztratit. Tempo po polňačce k lesu mírně rostlo. U lesa jsme jeli do kopce v zatáčce 32 km/h. To se bohužel vymstilo Pepovi Hořejšímu, který jel přede mnou. Vyjel na vnější stranu zatáčky na hranu cesty a sklouzl s kolem do příkopu. Jen tak tak jsem se mu vyhnul abych se s ním nesrazil a chytil jsem asi 30m díru na dva mladý cyklokrosaře vpředu. Pepa ztratil dalších 30m za mnou. Ve stoupání v lese jsem se snažil cyklokrosaře dojet. Ještě na cestě jsem byl „skoro“ za nimi. Pak přišlo stoupání v kamení. Bylo třeba slézt z kola a tlačit. Tady se jasně ukázala výhoda lehkého krosového kola. Šup s ním na rameno a zdrhli mě. Mě naopak už dýchal na záda Pepa. To bude těžkej oříšek udržet se před ním. Mladej, lehkej a ještě k tomu hodně dobrej. Ten kluk mě hnal před sebou jak vítr. 300m před cílem se otočím a najednou mám zase za sebou díru. Tak ještě chvíli to už musím vydržet. Rval jsem to co to šlo na těžký převody. Lapám po dechu, tepovka na maximu (188), který jsem už ani nedoufal že mám, krouťák na zadní výplet jak prase až prdnul drát a je tu cíl. Fakt jsem třetí! Ve svém osobním rekordu 14:54 za 8 let svých startů tady na té šílenosti.

 V prostoru cíle a po celé délce trati je mnoho fanoušků z řad turistů i známých atmosféra a o povzbuzování je super. Počkáme až všichni dojedou a doběhnou, s kamarády si popřejeme všechno nejlepší do Nového roku a pomalu se vracíme ke startu kde proběhne vyhlášení výsledků.

Závod měl letos opět velkou účast – 57 závodníků ve složení 30 cyklistů, 4 cyklistky, 3 běžkyně a 20 běžců.

Nejrychleším cyklistou byl stejně jako 3 předchozí ročníky Jan Rajchard, který letos s přispěním vynikajících povětrnostních podmínek, lehkého cyklokrosového kola a vynikající výkonnosti  překonal 9 let starý rekord Václava Metličky (13:34) a stanovil nový rekord 13:17 ! Díky tomu získal velkou finanční prémii 10000 Kč.

Nejrychleší běžec byl Jiří Valeš Jiří,  OK Lokomotiva Plzeň , který stanovil rovněž nový běžecký rekord : 17.44 !

Za náš tým jsme dopadli následovně:

3.místo Martin Vít – 14:54 (osobní rekord z osmi předchozích startů),  7. místo Václav Auterský – 16:52, 13. místo Václav Batěk 18:13, 17. místo Jaromír Suchý – 18:55, 30 místo a 3 nejlepší žena Marie Váchalová – 26:10

Co říci závěrem? Loni jsem tu psal, že v roce 2017 budu rád za sedmý místo. Vycházel jsem z matematické řady 2012 = 2 místo, 2013 = 3 místo, 2014 = 4 místo, 2015 = 5 místo, 2016 = 6 místo. Kašlu na řady ! 2017 = 3 místo a mám z něj fakt radost . Na starý bolavý kolena si budu ještě cyklistikou vydělávat. I já totiž dostal price many 2 kila ! Děkuji pořadatelům za tradičně perfektní zázemí a organizaci tohoto závodu. A všem, kterým jsem nestihl popřát osobně přeji hodně sportovních úspěchů a hlavně zdraví v novém roce.

Zde najdete kompletní výsledky novoročního závodu na Žďár 2017.

Za pořízení hezkých fotografií ze závodu děkuji své stestře. Zde si můžete prohlídnout její fotografie z Novoročního závodu na Žďár 1.1.2017.

Navad 1000 je nonstop závod ve Švýcarských alpách.  Trasa dlouhá 1000km s převýšením více než 31km vede od Bodamského jezera až na druhou stranu Švýcarska k Ženevskému jezeru. Druhého ročníku závodu, který se inspiroval americkým bickepacking závodem Tour Divide se letos zůčastní 45 dobrodruhů z celé evropy. Jedním z nich budu i já. Startuje se 18.6.2016 v 6 hodin ráno ze Švýcarského města Romanshorn. A jak už to na podobných závodech bývá zvykem, opět mě i ostatní závodníky budete moci sledovat online díky  satelitním trackerům SPOT (Aktualizace polohy každých 10 minut). Budeme také jednou denně posílat SMS zprávy ze závodu na stránky závodu.  Máte tak jedinečnou možnost zažít toto dobružství s námi, z pohodlí domova. Zatímco my budeme pravděpodobně někde moknout, mrznout a nebo se naopak trápit v nesnesitelných vedrech v ukrutných kopcích. Cíl závodu je ve městě Montreux u sochy Freddieho Mercuryho od plzeňské  sochařky Ireny Sedlecké. Budu rád pokud mě třeba povzbudíte nějakým pěkným komentářem zde na stránkách.

Zde pár důležitých odkazů:

1) stránky závodu: www.navad1000.ch
2) Sledování pozice závodníků
3) Sledování mojí pozice
4) SMS od závodníků. (německy a anglicky)
4) Odkaz na můj satelitní tracker
5) Adventure na stránkách SPOTu
6) Mapa Závodu na Google

---

13.6.2016 Jak se vlastně dostanu na start do Švýcarského města Romanshorn?
Klasicky vlakem + na kole. Proč vlakem a ne autem je jasné. Protože kdo by se vracel pro auto. Proč ne letadlem? Protože je to dražší než dráhy a kdo by se balil s kolem do krabice. Zbývalo dořešit jak a kdy tam vlak jede. Zdálo by se to celkem jednoduchý. S jedním přestupem v Mnichově. Jenže cena jízdenky pro kolo a dospělou osobu nevychází zrovna nejlépe. Po prozkoumání všech možných nabídek nakonec volím kombinaci české včasné jízdenky Evropa – z Plzně do Mnichova a Spartiket německých drah z Mnichova do Lindau, který je na severu Bodamského jezera na německé straně. Ráno 17.6.2016 do Plzně pojedu na kole a odpoledne z Lindaou do Romanshornu taky (asi 50km). Lístek až na místo by vyšel o mnoho dráž, protože se překonávají hranice Rakouska i Švýcarska a to zvedá cenu o více než 30 Eur. To tam raději dojedu na kole a dám si pořádnou večeři . Prezentace je v pátek večer od 18:00 v restauraci Zur Mole tak snad to stihnu.

---

16.6.2016 Připravuji kolo, mapy, navigaci atd.
Jako vždycky to vychází na poslední chvíli, připravit si všechno na tak dlouhou cestu je vždycky hektický. Nakonec balím od 20:00 až do 1Am. A za 4h na vlak . Venku přívalové bouřky s kroupama a já si užívám na delší dobu poslední noc pod střechou. Snad se počasí trochu umoudří.

---

17.6.2016 Jedu na Vlak v 5AM.
Konečně zbaleno. Venku vytrvale prší. Prvních 15km na vlak za mnou. „Trochu“ jsem zvlhnul. Uvidíme jak bude dál na jihu.
kolem 11:45 jsem dorazil do Mnichova na hlavní nádraží. Zdá se že dešti jsme prozatím ujeli. Než Teda vyjedeme do dalšího Švýcarským expressem.

20:21 Do Lindau jsem dorazil vlakem někdy kolem 15hoď. vysadil mě na ostrově v Bodamského jezera. Trochu problém najít most, ale podařilo se. Pak už to bylo jen 50km kolem jezera na rozehřátí na prezentaci v Romanshornu. Přijel jsem na prezentaci jako první to jsem nečekal . Hned se mě přátelsky ujal pořadatel a lecos vysvětlil. Úspěšně jsem se zaregistroval a s díky odmítl večeři v podobě nudlí za 30 švýcarů. Přeci jen je to blbý poměr cena/výkon. popojel jsem dál a jsem u Turka na kebabu za 6. Teď tu sedím na WiFi. Jsou tu sice černí, ale jsou v pohodě. Zatím mě nevyhazuji.zitra start v 6h ráno. Na startu bylo tak 50 lidí.

18.6.20216
5:20 První noc bivak za městem Romanshorn v louce v závětří haldy dříví s krásným výhledem na zapadající slunce nad horami. Spalo by se tam dobře, kdyby se o půlnoci nepřihnala bouře. Naštěstí nejdříve o sobě dala vědět vichrem. Rychlý escape zpátky k městu někam pod střechu. Do 15 minut se mě podařilo se štěstím nalézt luxusní seník s placatými balíky sena. Spalo se tam krásně jen ten kůň vedle mě občas probudil. Déšť bubnoval do plechové střechy asi do dvou do rána.
22:06 – Martin právě projel vesničkou Niederurner a už je v čele Má nyní za sebou 231,6 km a podle jízdy se má víc než dobře. Ráno jsem s ním mluvil a vypadal nadšeně, alespoň podle hlasu. Tak jsem zvědav kolik jim nakonec nadělí. Pokračování až zítra, doufám, že se ten blboun, alespoň trochu vychrápe

—————————————————————————————————————————————————

19.6.2016 – 8:00

Martin ztratil vedení, ale asepoň se vyspal. Prej tam prší a to prej fakt hodně, takže když to píše Martin, tak tam budou asi za chvíli povodně. Protože kdo ho zná, tak ví jaký má měřítka. No a je mu kosa jak blázen, ochladilo se. Nebyl by to ale Martin, aby si nějak neporadil, takže vyndal z lékárničky chirurgický rukavice a jede v nich.

10:00 hod. Martin stále na druhé pozici těsně před městečkem Brunnen. V nohách má 304km, první Jakob Christian má za sebou 320km a třetí má za sebou Samuel Gadient – 272 km. Zatím mu to jede, takže uvidíme jak na tom bude večer.

20:15 hod. Na čele se nám zatím nic moc nemění. Martin jede neustále svoje strojové tempo a právě projíždí okolo jezera Sempachersee. Jeho Diesel agregát se začíná dostávat na provozní teplotu, protože stáhnul náskok na Jakoba. Aktuálně 1.místo:Jakob Christian- 428 km, 2.místo:Martin Vít – 422 km a 3. místo změna nyní Bringold Daniel – 383 km. Hra o první místo bude zatím asi až do konce napínavá. Mezi druhým  a třetím místem se nám začíná tvořit trochu díra, což je dobře. Zatím neskutečnej výkon a jede parádně ten kluk od Radyně. Zřejmě dobrej oddíl

—————————————————————————————————————————————————–

20.6.2016 – 07:35 hod. Martin se stále drží na první pozici, nyní se nachází ve městečku Entlebuch a má v nohách 502 km, na prvního Jakoba Christiana ztráta pouhých 6km. Dnes večer by mohl projíždět pod monumentem Eiger,Mönch a Jungfrau. tak uvidíme.

Jinak zprávy od Martina  z 0:55 hod dnešního rána: “ Pršelo od 16hod do 22 hod. celou sobotu. Hodně vydatné deště, lokální povodně. Louky podmáčené jako houba, někde se člověk propadá do půli lýtek. V nížinách regulérní povodně. Odpoledne slunce a konečně jsem uschnul. Defekt zadní bezduše. Půl dne to ucházelo, až jsem to nevydržel a nakonec tam dal duši. Snad to bude chvíli držet.“

—————————————————————————————————————————————————

21.6.2016

Martin stále bojuje na trati a zažívá svoji první krizi.

Zprávy z Trati: 04:07 :“ Včera královská koncová etapa asi 6x něco jako sněžka, teď zase prší. Včera bylo hezky. Jsem na kaši, prdel je otlačená a začíná bolet.Začínám mít nějakou krizi, únava přichází.

Martin dnes byl nucen udělat pár zastávek a jeho postup se tím zbrzdil. Měnil řetěz, v grund ledovce hrozná dřina. Má ubroušené desky a je nalomenej. Tak kdo může, tak ho povzbuďte, ať má sílu a doklepne to. Už jen zítra a může bejt v cíli

15:00 hod. Martin právě projíždí před jednou z nejtěžších severních stěn v Alpách, pod samotným Eigerem a jeho strmou přes 1000m vysokou severní stěnou na kterou dohlíží další Alpský velikán Mönch a Jungfrau. V Grindelwaldu je také nádraží nejvýše položené zubačky v evropě, která projíždí v tunelu celým masivem Eigeru a jeho severní stěnou a končí v zastávce Jungfraujoch – Top of Europe která vyúsťuje na ledovci ve výšce 3 454m.n.m. Martin má v této chvíli 692 km v nohách.

19:10  hod.  – 740 km, 2. místo na předchozího cca 40km ztráta, na 3. místo náskok také cca 40km.

Zpráva od Martina: “ Jsem úplně na kaši, neudržím se na kole. Jídlo už nepomáhá, musím chvíli odpočinout a usušit spacák na noc. Zasraná civilizace. Než jsem našel lavičku někde v klidu, tak to trvalo věčnost , lítá tu na de mnou dron.“

Myslím, že zítra se ukáže, jak na tom Martin bude, ale šacuju to, že zejtra by mohl dojet do cíle. už je to jen kousek, tak chlape makej, makej.

—————————————————————————————————————————————————-

22.6.2016

8:25 hod. Zprávy z trati od Martina: “ Včera v noci jsem potkal krajana co sem emigroval, když mu bylo 5 let. Mluvil plynule česky. Přinesl mě ven matraci a dvě deky a nechal mě u sebe přespat.Díky Jirko! Dneska jsem díky tomu odpočatej a půjdu po něm, Jakobe třes se “.

Tak jak je vidět ze zpráv a postupu Martina, rodná řeč a zázemí Martina nakoplo. Krize je zažehnána a jede zase co to jde. Trochu lišáckou taktiku zvolil Jakob, protože si vypnul loger a od 8:30 stojí na místě. Martin je nyní sice ve vedení, ale podle zpráv Jakoba nikde nedohnal, takže vůbec nevíme, jak daleko se od něj nachází? Zatím je tedy stále na druhém místě.

15:45 hod. Jakob Christian -průběžně vedoucí muž si stále hraje na schovávanou a nezapnul svůj loger, takže kdo ví, kde se nachází? Martin má nyní v nohách 853 km a do cíle mu zbývá 177km, což dneska už asi nezvládne, ale nad ránem by mohl být v cíli. Tak pojď makáči, už je to jen kousek a možná je ještě ve hře 1.flek. Uvidíme jestli se tahle taktika Jakoba vyplatí. Jedno je jistý, bude to drama až do samotnýho závěru.

16:00 hod. Zprávy od Martina: “ Vedro jako v peci, jedu zabalenej ve zlaté termofólii. Je velké nebezpečí úžehu. Hodně se chladím v potoce a piju. Snad to bude OK“.

Tak podle těhle zpráva, je asi jasný, že kdo ho teď potká, tak si asi musí myslet, že je opravdu mimozemšťan. Jó holt vedro není jen u nás ale i ve Švýcarech

20:11 hod. Zprávy od Martina: “ Projíždím přes sněhový pole, kudy vede trasa a žádný stopy. Takže Jacob jestli šulí tak ho nedojedu, ale poznám jeho stopy. Vpředu X King, vzadu Racing Ralph“

20:32 hod Zprávy od Martina: “ Nepřejel jsem to? Začíná se tady mulvit francouzky “

—————————————————————————————————————————————————–

23.6.2016

0:28 hod. Zprávy od Martina: “ Tlačím do kopce a spím při tom. Čelovka už zhasla, ale svítí hvězdy. Na kopci možná 10 min. spánek, abych se při sjezdu  nevysekal. Mám ještě záložní čelovku na tužkovky. Na sjezd bude dobrá.“

6:29 hod. Zprávy od Martina: “ Dnešní svítání bylo hrozný. Musel jsem jet krátký, krátký, aby mě byla zima a neusnul jsem. Do uší jsem pouštěl Manowar na plný pecky, aby navodil start jako na Králi Šumavy a vono nic. Bolej mě rozmočený chodidla. Pohádkovej les v noci se sotva viditelnou čelovkou se změnil v DH trať, která tam byla tak před 29 lety. Teď dojím snídani a jedu.“

8:00 hod.  973km a Martin je skoro na vrcholu předposledního kopce.

10:57 hod. Martin má nyní v nohách 990 km a čeká ho už jen poslední kopec. Do cíle to je už jenom 40 km, tak už to nějak dá. Papírově je nyní ve vedení, ale kde je Jacob Christian je stále velká záhada a možná bude všechno jinak. Martin si prožívá fyzický a psychický peklo. Je asi totálně rozloženej a jede jenom na výpary. Tak pojď už tam skoro jsi, poslední krpál a pak už je to do cíle jenom z kopce.

12:37 hod. Martin je v polovině posledního kopce. V nohách 1002km a do cíle zbývá: 28km

15:48 hod. Martin dojíždí po 1029,9km do cíle jako vítěz. Gratulace obrovská, neskutečnej výkon

Byl to živej přenos plnej nervů a napětí, ale všichni co ho známe, tak máme radost i za něj. super.

Už několik let, mě kamarát Benžo zve na jejich noční 50km adrenalinový pochod – Velbud. Od účasti mě vždy zrazovala představa jak já jako cyklista můžu překonat takovou šílenou vzdálenost po svých, bez kola. Letos u příležitosti jubilejního 10. ročníku této akce jsem se rozhodl si to zkusit na vlastní kůži.

V pátek večer usedám do auta a mířím do obce Jarov v okrese Plzeň sever. V místní hospůdce je prezentace. Asi 15 minut před startem dostáváme slovní popis trasy na A4. Ani to nedočtu a už stojím před hospodou s padesátkou dalších dobrodruhů. Zadání zdá se být jednoduché. Dojít z Jarova při levé straně Berounky a Střely až do Liblína na most, přejít Berounku a po její pravé straně dojít po červené turistické značce až do Chrástu. Přes Dolanský most přejít Berounku a dojít zpátky do Jarova.

Přesně ve 22:00 se na pokyn „rozejděte se“ dá početný dav lidí a čelovek do pohybu. Navigaci netřeba řešit, jde se v houfu. Opouštíme vesničku Jarov a noříme se do chladné zimní noci. Had čelovek nasvěcuje temnou polní cestu a vytváří nezapomenutelnou atmosféru. V hlavě se mě melou myšlenky typu „Co mě čeká, budu to vůbec schopen ujít?“. Ale neřeším to, jde se docela rychle asi 6km/h. Zatím pohoda, jsem schopen se držet první skupiny.

Podél Dobříčského potoka a následně toku Třemošné sejdeme na levý břeh Berounky. Ve skupině se povídá, probírají se různé zážitky a tak cesta pěkně ubývá. Když se chce někomu na malou nečeká se na něj. Tady mě dochází, že to není úplně jenom obyčejná procházka, ale že se bude závodit . Od Berounky se odpojujeme až u obce Robčice. Kousek za obcí se na horizontu najednou zjevuje skupina lidí s čelovkami. Je to jasný zkrátili si to po silnici a dostávají se pár metrů před nás. Začala vládnout rivalita. Ke Střele se obě skupiny spojí. U Piplova mlýna překonáme řeku Střelu po mostě a pokračujeme po zelené značce až na most přes Berounku v Liblíně. Stoupání z Liblína nás trochu natáhne. Pokračujeme po červené značce, která nás povede až do Chrástu. Kdo jí zná, tuší co nás čeká. Členitá pěšinka nad strání pravého břehu Berounky, která nerespektuje vrstevnice. Prostě nahoru – dolu až do Chrástu. Najednou se ocitnu na úplném čele poutníků. Snažím se jít svižně abych na pěšince nikoho nebrzdil. Po chvíli se otočím a za mnou nikdo.

 Jdu sám temnou pěšinou a každou chvíli se otáčím zda mě někdo dojde. Asi v půl jedný ráno míjím jez u Libštejna a zříceninu hradu. Na louce u mlýna pod Žíkovem dostávám hlad, a tak vytáhnu z báglu první brzdu – dvojitej krajíc chleba s hermelínem. Cpu se zvolňuju a za mnou se začne oběvovat světýlko další čelovky. Soudě podle toho že se světlo houpe, někdo běží. Dojdu k plotu u mlýna se značkou zákaz vjezdu s nápisem „Vstup zakázán, soukromý pozemek“ Je to divný pamatuji se, že ta červená značka vede přímo přes dvůr tohoto mlýna. A teď je tu plot? Mlýn svítí, zhasnu tedy čelovku abych nikoho ve mlejně nevzbudil a skáču přes plot. Hned za mlýnem stojí fábka a v ní dvě slečny, které vylézají ven. Hned mě dojde, že je to slibovaná tajná kontrola s občerstvovačkou.

Je asi 1:30 ráno. Jsem teď sice najeděnej chlebem, ale teplý čaj a buchta se neodmítá. Prohodím pár slov, a po dvou kelímkách čaje vyčkávám kdo přijde. Objeví se Láďa Burda a voják  (kluk co chce jít do armády jako voják v záloze).  Pokračuji dál s Láďou. Jdeme hodně svižně, až moc. Najednou ztratíme značku a jsme někde ve stráni nad řekou. Kouknu do telefonu a hned vidím, že jsme pod. Takže strání direkt nahoru.

Až ke Kačeřovskýmu mlýnu je trasa hodně přísná. Nahoru – dolu – nahoru -dolu. Někde před Darovou trasu protíná elektrický ohradník. Jdem do ohrady a najednou proti nám stojí dva koně. Vůbec se čelovek nebojí a jdou až k nám. Asi polospí. Podrbeme koně a projdem kolem nich. Jsou asi 3 ráno. Projdeme kolem golfového hřiště a míříme k další propasti k Díreckému potoku. Jsme asi na 30km. Začínám cítit, že něco na chodidlech není v pořádku. Asi se mě právě dělají puchýře. Začíná to bolet. U Nadryb se před námi z nenadání objeví někdo s čelovkou. Že by nás někdo předběhl? Ne jsou to pořadatele, kteří si trasu zkracují a zde mají domluven noční přívoz přes Berounku. My pokračujeme dál na Chrást. Chůze se pro mě stává čím dál tím více bolestivá. Snažím se držet tempo Láďi, ale to pro mě znamená stále popobíhat. Aby ne. Dozvídám se od něj, že běhá maratony. No to jsem si tedy vybral parťáka. Je to prostě Běhounek.

Do Chrástu chybí asi 8km, nemůžu se dočkat až tam budem. Strašně to bolí. V Chrástu před cukrárnou máme za úkol si zapamatovat co je tam za pomník. Jak příznačný. Je tam hurvínek. A přesně jak tahle loutka se teď cítím. Je asi 5 ráno, nevládnu nohám, bolí to a já se cítím jak kdyby mě někdo ovládal za ty špagáty. A co víc před pomníkem sedí dva pudlové s čelovkama – jasná halucinace.  Jsem zralej na to to zabalit. Jenže z Chrástu domů je to 20km a do cíle 14km. Takže zabalit to nemůžu. Teplý čaj s cukrem a kus chleba mě zbavuje halucinací. Pudlové s čelovkama se promění zpátky v kameny s reflektory nasvěcující pomník. Láďa chvíli ještě svačí a já raději jdu pomalu dopředu. Stejnak mě za chvíli dojde – hned u přejezdu.

Pokračujeme po modré značce až k Dolanskému mostu přes Berounku. Najednou se za námi objeví čelovka. Že by nás někdo dohnal? Ne. Je to cyklista s kytarou. Ptá se kam jdeme, takle v 5 ráno. Do Chotiný. No já tam jedu na kole. To neměl řikat, jak já mu ho teď závidím. Rozhovor se rozvine a já vidím, že má podsedlové brašny. Říkám mu, jestli jezdí taky nějaké ultramaratony, když vidím ty brašny. A on že jel ve 2014 1000 miles. Jaká náhoda, já je v tom roce vyhrál . To kecáš, to by jsi musel být Martin Vít. No sem, si na mě posviť. Byl to Ferda co se tenkrát vsadil o strašně moc věcí, že ujede na kole 1000 mil. No prostě se na Dolanským mostě v 5 ráno v sobotu asi nepotkají uplně normální lidi.

Až do Dolan jede na kole při nás. Tady odbočujeme na zelenou značku, on pokračuje po cestě. Láďovi už nestačím, chci ho nechat jít a došourat se do cíle svým tempem. Musím při něm stále popobíhat, protože pro bolest na chodidlech se nemohu odrážet na dlouhé kroky. Jeden jeho krok jsou pro mě tři pidi běžecké kroky. Vytahuji termosku, že se napiju a nechám ho odejít. Jenže on zvolňuje. Nechce jít sám, nevidí prý na ten papír s itinerářem a ztratil by se. Já ho zase nechci brzdit a tak se snažím držet to jeho šílený tempo. Čím rychlejš budeme v cíli tím líp. Nemůžu se dočkat až si sundám ty zatracené boty.

Jenže popobíhejte vedle maratonského běžce. To ho nenechá jít pěšky. Každou chvíli hodí taky pár běžeckých kroků. No tak na to ti kašlu si běž. Za Žichlicemi podél Třemošenky je Láďa asi 100m přede mnou. Hlodá ve mě závodník. Proč ho nedojdeš? Mozek říká, protože tě bolí chodidla jak kráva. K čertu s tebou, běžím přes bolest k němu až do údolí „Dutých Hlav“. Společně pak šlapeme nahoru po silnici. Jen mu koukám na paty a snažím se při tom spíš spát, aby mě to tolik nebolelelo.  Poslední polňačka do Jarova – asi  2km do vytouženého cíle. Láďa volá pořadatelům, že dojdeme ještě před 7 ráno, kdy má otevírat hospoda.

Konečně trochu zvolňujeme, abychom nepřišli do Jarova moc brzo. Asi 500m před hospodou mě vyzval Láďa k závěrečnému Sprintu. Copak můžu? Já sotva jdu . Nakonec jsem dorazil asi 30s za ním v 6:40. Tedy rovných 8h a 40 min noční svižné chůze a na vzdálenosti 53 km. Mám neskutečnou radost že jsem to dokázal.

Sundavám konečně boty a vidím tu spoušť. Puchýře kam se podívám. Je to hrozný. V 7:08, tedy 28min po nás přichází voják. Až po další hodině v 8:07 dalších 5 lidí s Benžem, v 8:14 další čtři a v 8:44 první žena. Jsem totálně tuhej, nemohu jít ani na záchod. Představa, že se zvednu od stolu a pojedu domů, je nereálná. Nemůžu chodit. Ještě páreček a kofolu prosím. V 9 ráno se loučím. Jdu jak pajda, mám na to nárok. Byla to má první pajda

Co říci závěrem. Ujít 50km není jednoduchý. Ujít je v noci je ještě horší. Ujít je rychle je šílenost. Díky Láďovi, že mě pomohl držet šílené tempo. Díky organizátorům této magořiny za zkušenost a potrápení vůle. Díky za tu neskonalou radost v cíli a parádní atmosféru této akce.Pochodu se účastnilo 49 lidí, 41 jich došlo do sobotního poledne do cíle. Celou sobotu  jsem nebyl schopen se postavit na nohy. O tom že potřebuji překonat do postele dvoje schodiště ani nemluvím. V neděli už je to lepší a tak jedu zmrzačené tělo alespoň trochu rozhejbat na kole.

Na rajčeti Benža je možné najít velkou fotoreportáž z pochodu Velbud 2016.

Na cykloserveru je možné vidět trasu 10. ročníku nočního 50km pochodu Velbud 2016

Fotogalerie 1 (Míša)
Fotogalerie 2 (Vašek Kříž)
Fotogalerie 3 (Martin)

VÝSLEDKY
Výsledky ve formátu PDF ke stažení zde:
Výsledky Kat. M1, Výsledky Kat. M2, Výsledky Kat. Z, Celkové výsledky

Mapa postupů jednotlivých závodníků