ŠKODA BIKE Marathon 2012 – 12.5.2012
V sobotu 12.5.2012 se v Plzni konal již 9. ročník závodu horských kol Škoda bike maraton. Závod získává na oblibě hlavně u hobbíků a místních plzeňáků, ale každoročně na něj zavítají i nějací jezdci z Elity. Letošní ročník se nesl v duchu několika změn. Za prvé, k vůli zákonům o komunikacích došlo ke změně trasy. Za druhé byla velká změna počasí. Z pátečních tropických 32°C spadla rtuť teploměru na sobotních žalostných 13 později i 8°C. Aspoň jsme se nepotili 
. A teď už k samotnému závodu. Na start jsme vyráželi z domova po vlastní ose tentokrát poměrně v silném složení 4 ks. Všichni jsme samozřejmě jeli dlouhou trasu. Při příjezdu do Škodaparku v Doudlevcích, který každoročně skýtá zázemí tohoto podniku, už to žilo a my rovnou zajíždíme na startovní čáru. Peloton se značně štosuje, blíží se ona očekávaná 10 hodina a konečně zazní startovní výstřel. S Martinem stojíme vedle sebe a vyrážíme vpřed, ale vzhledem k rannímu dešti průjezd škodovkou a jejich klouzavým žulovým koskám, volíme raději opatrnější tempo. Vyjíždíme u Gigantu přes Tyršův most a už do toho začínám šlapat. Martin konečně přidává plyn, míjí mě a razí si cestu vpřed. Pokračujeme na lávku přes řeku a uhýbáme parkem po singlíku do Hradiště. Tuto změnu bych organizátorům trochu vytknul, protože na začátku závodu kde je ještě velká koncentrace jezdců se to v tomhle místě dost ucpávalo a jezdci museli hodně zpomalit, někdy i zastavit. Valíme do Hradiště přes další lávku směr Radobyčice, kde si to prodlužujeme po louce podél řeky a vyjedeme u moštárny poblíž mostu. Dáme se vlevo a hned za mostem uhneme vpravo a zamíříme k Valíku. Tady plno bikerů nečekalo dlouhý táhlý kopec a tak zde hodně lidí předjíždím. Na vrcholu se cesta stáčí do Černic, kde si člověk trochu oddychne ve sjezdu a před hřbitovem uhýbá v pravo k lávce přes dálnici. Od lávky začínáme stoupat na Ostrou hůrku a pak už míříme k Plzenci. Následuje úsek kolem vodárny, kde se taky dalo předjet hodně lidí až k Andrejškám a už klesáme k lomu, kde cesta opět mění směr tentokrát v pravo po žluté TZ na Radyni, takže všichni shazují řetězy na nejmenší placky a začínají se zadejchávat. Zde se opět deru pomalu vpřed a pár jezdců předjíždím. V půlce kopce ceta uhýbá v pravo k Plzeňské skále a začínají mokré kořeny. Tady už se předjíždět moc nedá. U skály fotí Šárka a řve na mě, že mám 1:30 ztrátu na Martina. Následuje výjezd ke hradu a divácky atraktivní sjezd Radyňských schodů. Klesáme vpravo k silnici na Šťáhlavy. V závěru ostrá pravá a nabíráme výškové metry ke křižovatce pod Radyní, kde je umístěná občerstvovačka, ale já ji nevyužívám.
Následuje sjezd po silnici do Šťáhlav, kde tentokrát předjíždí několik závodníků mě. Průjezd kolem kolejí, alejí k bažantici k zámku Kozel a už jsme v Kozelském lese a začíná zase trochu terén. Stoupáme nad Kozel před cestou
uhýbáme v pravo jako by k Nestlívskému rybníku, ale při výjezdu na cestu začínáme klesat k Hájku. Před ním se napojujeme v levo na modrou TZ k zřícenině Lopata. Při výjezdu k zřícenině se pole začíná opět ucpávat a tak je rychlejší slézt a tento úsek vyběhnout. Dál se jede směrem k hájovně na Potoky. Tady už se dá poměrně rychle šlapat. Od Potoků po žluté TZ na Rakovou, kde nastává další změna o proti loňsku a při výjezdu z lesa cesta uhýbá v levo a kopíruje pole po jeho levé straně. Tenhe úsek byl hezký. V lese bylo pěkně měkko, kolo se trochu bořilo a bylo to trochu zpestření. Začínáme se vracet k Rakové a na polňačce před ní opět měníme směr, vlevo k lesu. Přejedeme koberec mezičasu a řvou na nás, že máme ztátu 16 minu na prvního ať šlapem. Následoval pěknej sjezdík lesem, kde jsem jel trochu poslepu, protože jsem měl zevnitř opatlaný brejle od potu. Na konci kde jsou vyjetý koleje jsem si skoro nechtěně vystoupil. Na křižovatce pod sjezdem měníme směr a začínáme stoupat k Maršálu.Vidím, čím dál tím hůř, takže si brýle musím dát na špičku nosu a cestu pozoruju průzorem mezi štítkem od helmy a brýlema. Nad Lhůtou nabíráme poslední metry na Maršál a začínají opět všemi proklínané kořeny.Tenhle úsek až na vrchol, je pro mě vždycky trochu utrpení, ale pak vím, že už je to dobrý. Z vrcholu následuje sjezd nad Kozel, kde točíme v levo, chvilka po silnici a na další křižovatce vpravo k Hájku. Zde trasa tentokrát vede rovně a pokračuje kolem Kozelského rybníka stejnou cestou až na křižovatku pod Radyní. Tento mě velmi dobře známý kopec se mě tentokrát nejede vůbec dobře. Necítím tu silovou převahu a bolí mě ze zimy trochu kolena, takže mě pár borců předjíždí. Na křižovatce přejíždíme opět přes druhý koberec mezičasu a míříme na louky nad Losinou. Na konci zahýbáme do kopce k chatkám a sjíždíme na bývalou štěnovickou silnici, kde nás čeká ještě kousek siglíku po žluté TZ a už jsme zase u lávky nad dálnicí. Následuje stejná cesta jako na začátku až do cíle. V Hradišti nás čeká ještě poslední změna, výšvih po siglu a průjezd parčíkem, který tady byl na místě. Pole už je v téhle části roztrhané a techničtější pasáž trasu trochu zpestřila. Zbýval už jen finiš do cíle, kam dojíždím v čase 2:55:54.
Celkově shrnuto: Opět parádní závod, tentokrát trochu s příchutí bahna a zimy, změny v trase byly ve většině přínosem, jen bych vyřadil první sigl před Hradištěm a naopak byla škoda, že z trasy zmizel singl nad Kozlem, který byl moc pěkný. No a taky délka trasy by se měla pro příště v propozicích změnit na skutečných 70km. Škoda, že Tlumič s Dejvem měli defekt, jinak by zajeli určitě lépe. Snad si tu smůlu vybrali a příště už to bude v pohodě.
A jak to vlastně všechno dopadlo: Celkově se na trať 60 km postavilo 257 borců a borkyň. Vítěz, Stanislav Hejduk trať zdolal v neuvěřitelném čase: 2:24:14 a teď konečně náš tým:
26 místo absolutně, 12 místo v kategorii Martin Vít – 2:46:54
58 místo absolutně, 29 místo v kategorii , Petr Šedivec – 2:55:54
117 místo absolutně, 50 místo v kategorii , Tomáš Tůma - 3:16:48
142 místo absolutně, 63 místo v kategorii , David Havel - 3:25:36
Celkové výsledky si můžete prohlédnout zde.
Poděkovat musíme za fotky Lucce a jejím až teleportačním přesunům, Míše, Šárce a Kenecovi, který si zalouží pochvalu za opravdu profi fotky ze Škoda Bike 2012.
Odkazy na kompletní fotogalerie:
Zde najdete Míši fotky s detailní studií přejezdu kořenu na Lopatě
Zde jsou Lucky fotky
Opravdu povedené jsou fotky od Kence
Nedělní švih do Švihova – 13.5.2012
Trasa: 108km, převýšení: 2076m
Když jsme se Šéďou v sobotu po Škoda biku domlouvali kam v neděli vyrazíme na odpolední Švih, napadlo mě kam jinam přeci do Švihova. Dopoledne jsme provedli údržbu zablácených strojů ze závodu a po obědě vyrazili na trasu. Ta vedla po oblíbené červené TZ do Prusin a odtud po žluté na rozcestí Hájsko. Zde jsme opět změnili barvu značky na červenou, která nás přivedla až pod kopec Ticholovec. Následoval výšlap ke sv. Vojtěchu a sjezdík do Příchovic. Odtud jsme pokračovali po „rybářském“ singlíku při Úhlavě až nad Lužany. Zde jsme se napojili na zelenou TZ, která nás odvedla do lesa Loupenska. Na rozcestí jsme se napojili na červenou TZ, která nás již dovedla do Švihova. Zde jsme si prohlédli unikátní vodní hrad, kde zrovna měli představení kejklíři ve středověkých kostýmech. Od hradu jsme po modré TZ začali stoupat na nejvyšší vrchol dnešní trasy – Běleč. Ten se svými 712 m.n.m převyšuje Švihov zhruba o 350m, takže nás pěkně v chladném počasí rozehřál. Na vrcholu jsem po roce udělal zápis do vrcholové knihy a vydali jsme se hledat nějaký slušný sjezd k rozcestí pod Bělčem. Zaniklá TZ po hřebenu kopce nebyla příliš prochozená a tak pěšinka byla plná uschlých větví a hrozilo nebezpečí vylámání výpletu kol. Po žluté značce jsme pokračovali do Mezihoří, kde jsme obkroužili rybník a navštívili skalní vyhlídku pod Tuhoštěm. Přes vrch Ve Spáleném a Kněžhora jsme pokračovali k zelené TZ. Po té jsme mířili na zříceninu hradu Roupov. Odtud jsme přes Oplot a Přeštice zastávku zamířili do Dobřan, kde jsme měli v plánu stavět se na domácí zmrzlinu. Dnešní chladné počasí moc zmrzlině nepřálo a lepší by byl jistě čaj. Nicméně plán je plán, takže jsme se zkřehlýma rukama koupili každej jeden malej kornout. Kupodivu nás i oplatka zmrzliny příjemně hřála do ruky. Z Dobřan jsme namířili na Vysokou a oblíbeným sjezdem po žluté pokračovali přes Čižice na kopec V Dubech. Zde jsme se napojili zpět na červenou značku po které jsme opustili dnešní okruh.
Celkově shrnuto: Pěkná terénní trasa s minimem asfaltu, dvěma hrady na trase a pořádným kopcem. Škoda jen, že foťák tentokrát zůstal doma.
Počasí: slunečno, na květen celkem zima na kopcích teplota 8°C , dole 10°C a chladný vítr
Účast: Martin, Šéďa
Trans Brdy – 6.5.2012
Trasa: 111km, převýšení: 2201m
V neděli jsem se vracel vlakem ze závodů v Lipníku nad Bečvou. Plánoval jsem, že se přiblížím jen do Prahy a zbytek dojedu na kole po trase která mě už dlouho lákala – přes celé Brdy alias Trans Brdy. Znamenalo to vstávat v Týně nad Bečvou kde jsem po závodech přespal již ve 4:30, vše zbalit a na těžko vyrazit v 5 hod na kole na nádraží do Lipníku nad Bečvou. V 5:40 jsem sednul na rychlík Mehelník, který mě v 9:24 dovezl do Prahy Smíchov. Dál jsem již pokračoval na kole po plánované trase. Jako výpadovku jsem volil nudnou asfaltovou cyklostezku při vltavě. Naštěstí ráno ještě celkem prázdnou a tak se to tu dalo po rovince valit až 40km/h. Ve Zbraslavi jsem najel na červenou TZ po které jsem začal stoupat na první Brdské kopečky. Díky blízkosti Prahy byly singlíky perfektně vyježděné a absolutně bez klacků a kamenů joko by je někdo vyluxoval. Prostě je znát, že se tu jezdí hodně. Zastavil jsem na vyhlídce na Vrané nad Vltavou a pokračoval počervené značce přes rozcestí Pod Cukrákem až pod Kámen. Po silnici jsem rychle sesvištěl do Všenor a začal stoupat strmým kopcem zpět do brdských kopců. Tentokrát na Červenou Hlínu. Tam jsem jel obtížným strmým výjezdem po žluté TZ plné volných kamenů a velkých kořenů. Na rozcestí byla kontrola jakého si MTB orientačního závodu a posléze jsem potkával proti sobě závodníky. Po červené jsem pokračoval po hřebenech Brd až na rozcestí U červeného kříže. Tady jsem se napojil na značení závodu Trans Brdy, který se jede z Letů a po známých řádně kořeněných a kamených technických singlech jsem pokračoval po hřebenech přes Vrážky, Stožec, Lásku až na Jelení palouky. Zde mě začal kropit déšť tak jsem nasadil pláštěnku. Následoval strmý výjezd na Studený vrch, známý z Dobříšského Krakatitu. Ze Studeného vrchu jsem pokračoval po červené TZ na oblíbený hřeben Kuchyňky. Mokrý kamenitý a kořeněný výjezd byl značně kluzký, přesto se mě jej až na dvě vyjimky podařilo zdolat. Jel jsem dál po značce až na Malý vrch odkud červená pokračuje již po cestě. Proto jsem se přesunul kousek níž na mnohem hůře sjízdnou modrou TZ pod Pískem. Déšť postupně přidával na intenzitě, ale vodu naštěstí zatím pohlcovalo kamené podloží singlíků. Z Křížatek jsem sjel po zelené TZ do Jínců a po dlouhé době se ocitl v civilizaci. Z deště se stal slejvák a začal jsem přemýšlet zda nevyčkat na lepší počas. Jenže obloha byla šedivá jak ocel a nic nenaznačovalo, že by mělo přestat. Jenže plán je plán, tak jsem pokračoval v tom chcavci až na Tok. Nahoře už jsem byl totálně turch. Pláštěnka byla mokrá jak z venku tak zevnitř od potu. Naštěstí se počasí nahoře trochu umoudřilo a přestávalo pršet. Díky cestování na těžko jsem se tedy převlékl do suchého a začal svištět rozmáčenými cestami dolů pod Korunu. U stodoly jsem zdefektil zadní a tak jsem musel měnit. S mokrýma nohama to nebylo nic příjemnýho. Pak jsem pokračoval kolem Třítrubeckého zámečku a přes Záborčí jsem vyjel z prostoru v Mirošově odkud jsem to namířil přes PP Kornatický potok domů.
Celkově shrnuto: Přestože trasa je celkem krátká, byla technicky celkem náročná. V kombinaci s nepříznivým vydatným deštěm a průjezdem jen 3 obcí od Prahy až domů to byl celkem dobrý trénink na psychyku do závodu 1000 mil. Navíc krom spacáku jsem jel celou trasu na těžko a znaven po sobotním závodu.
Počasí: zataženo, na polovině hodně deštivo, teplota 14°C
Účast: Martin
Author Šela Marathon – 5.5.2012
Třináctý ročník závodu Autor Šela maraton se jel v sobotu 5.5.2012 v Lipníku nad Bečvou. Kromě tradičního zařazení závodu do seriálu Českého poháru v maratonu, byl letos i mistrovstvím ČR v maratonu 2012. To slibovalo opravdu silnou konkurenci z řad profíků i amaterů. Po moji loňské premiéře jsem se chtěl tohoto pěkného závodu opět zůčasnit. Stejně tak čtyři kamarádi z Plzně. Bohužel na mě nezbylo místo v autě a samotnému se mě autem přes celou republiku cestovat nechtělo. Na závod jsem se proto vypravil vlakem již v pátek odpoledne. Po přiblížení k Oloumouci se slunečné počasí, které vládlo nad celou republikou změnilo v ošklivě vyhlížející vytrvalý déšť. Po 5,5 hodinách mě rychlík vyplivnul v 18:30 na nádraží v Lipníku nad Bečvou odkud jsem pokračoval v dešti na kole do Týna nad Bečvou, kde jsme měli zajištěné ubytování.
V sobotu ráno nás probudilo vylézající slunce a dávalo tušit, že bude navzdory včerejšímu vydatnému dešti pěkný den. Trať bude však jistě hodně blátivá. Sedli jsme na kola a vypravili se na start do Lipníku. Měl jsem vyjetou z loňska 1 vlnu, takže jsem byl hned za 100 členou elitou. V 9:00 bylo odstartováno a dav se vydal vstříc 93 km trati. Jako vždy se hned od začátku jelo po asfaltu pekelně rychle. Po chvíli se vjelo na rekonstruovaný asfalt s odfrézovanými částmi silnice a začalo to lítat. Hrana asfaltu uzemnila část závodníků a ostatní donutila prudce brzdit. Naštěstí jsem se do potyčky nepřipletl a mohl pokračovat dál. Najelo se do terénu a začalo předpokládané bláto na lesních singlíkách. Díky lepší startovní pozici jsem se letos nedostal do zácpy a mohl tak hned od začátku jet. Po perfektně připravené trase se jelo celkem svižně. Na prvním mezičase při průjezdu hradem Helfštýn (17,5 km) jsem byl na 129 místě absolutně a 41 místě v kategorii M30+ se ztrátou 12:18 na prvního. Na druhém mezičase ve Zbrašově (40 km) jsem dojížděl na 123 místě absolutně, 39 v kategorii. Moje pozice se nezměnila do 3 mezičasu v Milenově (54,5 km). Kolo tou dobou bylo již značně zablácené a začínalo mě zlobit řazení. Každou chvíli měl řetěz snahu se zasukovat. Asi na třetí občerstvovačce jsem se ptal zda nemají vodu na umytí převodů – neměli. Chrstnul jsem tedy do zabláceného přesmykače kelímek s ionťáken a bojoval s řazením dál.
Pod jedním strmějším výjezdem zhruba na 62km mě zablácený řetěz definitivně zradil a natočil se do převodníků. Musel jsem zastavit a klacíkem očistit co nejvíce bláta. Jenže ani pak kolo nefungovalo. Vzal jsem obě flašky s pitím a snažil se bahno umít. Moc to nešlo, protože v blátě bylo i dost jílu. Kolo stále nefunguje, předjíždí mě mraky soupeřů včetně Ondry a kluků z Nežichova a mě se stále sukuje řetěz. Co s tím? Chvíli běžím a přemýšlím, že ze závodu z technických důvodů budu muset odstoupit. Až doběhnu k cestě kde teče potok po včerejších vydatných deštích. Napadá mě spásná myšlenka. Nabrat vodu do bidonu a očistit převodníky, řetěz i kazetu co nejvíce od bláta. Zhruba po 5 bidonu konečně přicházím na to proč kolo nejede. Zkroutily se mě dva články na řetězu do vrtule. Naštěstí jsem měl s sebou nýtovačku a jednu rezervní spojku. Na dvou místech jsem řetěz rozpojil a zkrátil asi o 2 články. Během této doby mě předjel také Roman. Celé toto počínání mě stálo asi 15 minut ztrátu. Zahájil jsem stíhací jízdu a snažil se dojet alespoň Romana. Toho jsem v kopcích po chvíli dojel a ve stoupání po sjezdovce mu mírně ujel. Pak přišly sjezdíky a technicky lepší Roman si mě zase v pohodě dojel. Střídavě jsme se tahali. Já jeho do kopců, on mě naopak z kopců kde volil lepší stopu a společně jsme předjeli celkem hodně závodníků. V nekonečném stoupání na Slavkov ve VVP Libavá nazývaném některými „Peklo“ podle hájovny dole, jedeme celekem slušné tempo a daří se nám udolat asi 10 soupeřů. Jedu bez vody a nahoře toho mám celkem dost. Naštěstí je tam občerstvovačka a tak stavím a nechávám si dolít pití.
Kousek za občerstvovačkou se ozve sičení ze zadního kola a bleskne mě hlavou „je to v prd…“. Posílám Romana dopředu a řeším defekt. Rychle měním duši a plním to sifonem, ale dalších 6min ztráty už nikdy nedoženu. Následoval hezký sjezd vojenskými lesy a na 80 km vyjíždím v obci Loučka na asfalt. Fouká silný protivítr, jedu sám a zhruba 200m přede mnou jede skupinka tří závodníků, které už jsem jednou po opravě řetězu předjížděl. Snažím se je dojet, ale na střídající skupinu už nemám sílu. Dojel jsem je až někde v Lipníku, kde se trasa ztočila k Bečvě. Při řece jsme dojeli do Týna a začalo poslední stoupání na hrad Helfštýn, kde byl cíl. Cíl na kopci mě vyhovuje, zmáčknul jsem se a předjel ještě pár soupeřů. Pod hradem mě kolo už rachtá jak velikonoční řechtačka jak jsou řetěz a převody totálně suché. Vyhecován diváky předjíždím celkem svižně další dva soupeře a ještě jeden by se možná dal. Z davu se ozve – nezadři to! A po chvíli se řetěz zase chce zasukovat. Protočím nohy zpět, řetěz se narovná před cílem do toho ještě pořádně šlápnu a těsně před cílovou časomírou dostávám posledního soupeře.
Cílem jsem projel v čase 5:21:14 na 182 místě absolutně a 67 místě v kategorii M30+. Roman Nováček letos z naší grupy vyhrál a projel cílem v čase 5:03:32 na krásném 120 místě absolutně a 44 v kategorii. Ondra Krejčík projel cílem v čase 5:12:36 na 146 místě a 20 v kat M40+, Jirka Kovařík v čase 5:4845 na 257 místě absolutně a 48 v kat M40+. Vyhrál úřadující mistr světa Jaroslav Kulhavý v neuvěřitelném čase 3:46:58. Zde je možné shlédnout kompletní výsledky AŠM 2012.
Celkově shrnuto. Jeden z nejhezčích českých závodů s cílem na hradě Helfštýn byl letos díky blátu a vydatnému pátečnímu dešti celkem náročný. Mistrovství ČR v maratonu přilákalo na trať početnou konkurenci jak z řad profesionálů tak amatérů. Letošního rekordního AŠM 2012 se zůčasnilo 1307 závodníků, dokončilo 1133. Na 93km trati bojovalo 651 soupeřů, dokončilo 548 soupeřů. Škoda mé ztráty díky technickým potížím. Mohl jsem být někde kolem 100 místa absolutně a 40 v kat s časem lehce pod 5 hod. Holt 13 ročník mě přinesl krapet smůly. I tak mohu být s výsledkem spokojen, konkurence tu byla letos opravdu velice silná a ve startovní listině nechyběl nikdo z české špičky. Zde je možné shlédnout záznam z Autor Šela maratonu 2012 vysílaný na ČT4 (mihnul jsem se v čase 9:20).
Na Bolfánek u Chudenic – 5.5.2012
Trasa: 115km, převýšení: 1580m
Na víkend jsem měl v plánu, zase po roce navštívit Svatobor, ale klukům se moc nehtělo, že je to daleko, tak jsme zvolili variantu výletu někam blíž a padla volba na Bolfánek u Chudenic. Start byl z Plzence ode mě v 8:30 a už jedeme směr Střížovice,Řenče a Příchovice. Přejezd hlavního tahu na Klatovy u Lužan a u Dlouhé Louky už se konečně dostáváme trochu do terénu a šlapeme na vrch Stříbrnice, nyní řepkovým polem a přes les. Sjezd do Ježov, přejezd přes trochu měkké louky a už vidíme věž Bolfánku. Za chvilku jsme v Chudenicích, výšlap alejí a už stojíme před rozhlednou. Jelikož si nikdo z nás nevzal zámek, úkolujeme paní v pokladně a zanecháváme jí naše stroje na pospas a míříme na vrchol rozhledny.Ve věži rozhledny se nachází několik expozic. První je věnována Chodským krojům a natáčení jednoho filmu, kde figuroval právě Bolfánek. V druhém patře je expozice věnovaná místním včelařům. Poslední úzké schody a už jsme na ochozu. Výhled je parádní. Překvapilo mě, že je odtud výhled na Plzeň. Na druhou stranu je možné zhlédnout Koráb a dále Velký Javor,Ostrý a celé hřebeny centrální Šumavy.Děláme pár fotek a míříme dolů. Při sjezdu z vrcholu se ještě zastavíme na zámečku Lázně, který je nepřístupný a právě se začíná opravovat. No a už si užíváme sjezd do Lučice a Chocomyšle, kde opět začínáme stoupat a trochu se ohřávat při výstupu na kopec Buková hora. Následuje sjezd po zelené TZ do Hájí a dále k rybníku Kačerna, kde konečně začíná parádní singlík, který vede až do Merklína. Z Merklína trochu nastoupáme a pokračujeme stále po zelené TZ do Lažan, až pod Křížový vrch. Tady zařazujeme nejlehčí převody a začínáme stoupat k rozhledně. Při výjezdu k rozhledně se všichni nabijem u nabíjecího místa, opředeného trochu magií a sjezdíkem Křížovou cestou míříme k Mantovu a jeho metálce. Singlíkem k Vachtovo mlýnu do Vstiše a tady velím změnu o proti původní trase a to zajížďku do Dobřan na zmrzlinu. Měli Mandlovou a Jahodovou. Dali jsme si všichni míchanou. Po povinné zmrzlině, která jako vždycky byla vynikající, nabíráme směr Chlumčany a přes keramičku a přes les jedem do Horní Lukavice. Tady začínáme stoupat do Hradčan a na Vysokou, aby jsme si po té, mohli vychutnat parádní sjezd až do Útušic. Podjet most pod Valíkem, přes pole do Radobyčic a Černic, kde končíme v Purkmistru a dáváme si zaslouženou orosenou odměnu. Já pak pokračuju přes lávku přes dálnici, pod Radyň a do Plzence.
Celkově shrnuto,pěkný pohodový výlet s pár kopečkama a pár rozhlednama, se super zmrzlinou a dobrým pivem v závěru.
Počasí: Jasno, až polojasno. Teplota 18°C, na slunci i 23°C, odpoledne trochu pod mrakem.
Účast: Šéďa,Tlumič, Dejv
Přes X kopců II – 3.5.2012
Trasa: 64km, převýšení: 1612m
Na čtvrtek jsme naplánovali Martinovu projetou trasu přes X kopců a protože jsme věděli, že bude poměrně náročná, vyráželi jsme už v 16:00. Cesta nejprve vedla směrem k Radobyčicím, kde jsme zamířili k Valíku a přes Štěnovice po červené TZ k řece, kde jsme se napojili na zelenou TZ a začali jsme stoupat do prvního kopce na vrch Vysoká. Sjeli jsme do Čižic k řece , aby jsme mohli začít nabírat před Předenicema další výškové metry, tentokrát na Tlustou horu. Druhý kopec nás prověřil a všichni jsme byli zahřatí na provozní teplotu. Následoval parádní sjezdík do Snopoušov a máme tu další výjezd, tentokrát na vrch Na Homolce. Opět sjezdík nyní do Vodokrt a výšlap na snad největší kopec Střížovský vrch. Tady už sklon byl takový, že se nedalo ani jet a muselo se jednu chvíli tlačit. Ze Střížovského vrchu se pouštíme sjezdem skoro až k Přešticím a přes Příchovice začínáme stoupat na Ticholovec a jeho Sv.Vojtěcha. Tady se já s Mírou odpojujeme, protože se cestou dozvídám, že mě přišli jahody a musím je pádit zasázet, aby neuschly. Kluci si dávají ještě jednou Střížovský hřeben a pokračují v trase. Já s Mírou to nabíráme do Vodokrt a přes Háje do Netunic aPrusín, kde se Míra odpojuje a míří do Čižic. Já pokračuju přes Nebílovy až do Plzence, kam jsem dorazil krátce po 19:00 a dal se do zahradničení
Celkově shrnuto parádní výlet se spoustou singlů, parádních sjezdů a výjezdů a na poměrně málo kilometrech s celkem slušným převýšením, škoda, že jsem to neodjel celé, Tak snad příště.
Počasí: Jasno, teplo cca 21°C, trochu foukal studený vítr, ale my jsme se zahřáli.
Účast: Šéďa,Martin,Dejv a Míra
Na Tok a Houpák přes Tři Trubky – 1.5.2012
Trasa 95km, převýšení: 1317m
Na prvního května jsme se rozhodli vyrazit se Šárkou do našich milovaných Brdských hvozdů a co jiného zvolit za cíl než dominantu tohoto kraje.Vrchol Tok a jeho dopadovou plochu a cestou zpět zastávku na bunkrech na Houpáku.
Vyrazili jsme dopoledne cca v 10:30 a lázeňským tempem jsme zavítali do Kozelského lesa, přes Nevid a Holubí kout do Mirošova a tady jsme začali stoupat kolem rybníků na Padrtě. Těsně před vrcholovým kopcem jsme uhnuli do leva na Tři Trubky, kam nás zavedl nádherný sjezdík a opět jsme začali nabírat výškové metry, tentokrát na již zmíněný Tok. V závěrečné fázi, když přišli na řadu kostky, se cesta začala trochu utahovat, ale už jsme na vrcholové plošině a jedeme dopadovkou na nejvyšší bod, odkud jsou parádní výhledy. Na to jaký je parádní počasí, tak na Toku překvapivě ani noha, Takže si vychutnáváme tu atmosféru sami. Z Toku sjíždíme zpátky na křižovatku, kde uhýbáme v pravo na Houpák. Pár metrů stoupání a už jsme na hřebenu a jeho dopadové ploše a vidíme vrcholový bunkr. Při minulém výjezdu na vrcholovou muldu jsem ohnul patku od přehazovačky, vytrh drát a zničil si zadní kolo, takže tentokrát volím raději pěší variantu výstupu
Z vrcholu si vychutnávám parádní singlík k prostřednímu bunkru, kde už se to hemží cyklisty a turisty. Následuje prozkoumání vnitřku bunkru za pomocí světla, pár fotek, svačina a sjíždíme přes polní letiště nad Kvaň, kde uhýbáme zpět k domovu, tentokrát směr Strašice. Ze Strašic jedeme po cyklostezce do Dobříva a cestou na nás začínají padat první kapky, sjezd kolem Hamru a zakotvíme ve Staré hospodě, kde si dáváme za zvuku padajících kapek polívku, pivo a kofolu. Po pozdním obědě a lokálné přeháňce míříme kolem fotbalového hřiště do Hrádku u Rokycan a odtud přes les kolem rybníka do Veselé.Už jenom výšlap do Rakové a lesem pod Kotel a sjezd na vršek do Sedlce. Ještě zajet nakrmit koně a tradá domů.
Celkově shrnuto, pohodovej výlet do Brdských hvozdů, které nám v tomhle parnu skýtali trochu chládku a stínu.Výhledy parádní, jen ke konci nás trochu zaskočila lokální přeháňka.
Počasí: dopoledne 23°C,přes poledne 27°C k večeru lokální přeháňka, jinak jasno, bezvětří
Účast: Šárka,Šéďa
Rocky Mountain Bike Marathon Garda Trentino (ITA)
Po roce jsem se s kamarády opět vypravil závodit na Rocky Mountain Bike Maraton, který se jede v italském městě Riva del Garda. V sobotu ráno jsme se ve čtyřech naskládali k Jirkovi do auta a vyrazili na 670km dlouhou cestu k jezeru Garda. Po zdlouhavé celodenní jízdě po dálnicích jsme konečně kolem 19 hodiny dorazili na místo. Chtěli jsme se nejprve zaregistrovat k závodu, ale organizátoři nás nemilosrdně vykázali s tím, že registrace skončila právě v 19h a že máme přijít až ráno v 5:30 před závodem. Tím pádem jsme přišli i o slibovanou večerní „pasta party“, na kterou byl tiket ve startovní tašce. Polkli jsme hořkou slinu a vydali se shánět kemp na přenocování. Chtěli jsme přespat ve stejném kempu jako loni – ZOO kemp v Arcu, ale ten již byl beznadějně plný, stejně jako mnoho jiných v okruhu 10km od Rivy. Od recepční jsme se dozvěděli, že nejbližší volný kemp je ve vesničce Pietramurata vzdálené asi 15 min autem. Během stmívání jsme tam postavili stany a vydali se do nejbližší Pizzérie ochutnat pravou italskou Pizzu. Po zkušenostech z loňska kdy jsem si místo pizzy objednal topinku jsem letos zvolil vyzkoušenou Calzone spolu se slaným italským pivem. Po večeři jsme šli brzo do hajan, neboť zítra musíme stávat kvůli včasné registraci velmi brzo.
V neděli jsme se probudili v 5 ráno sedli do auta a přesunuli se na parkoviště k nákupnímu středisku mezi Arcem a Rivou. Zde jsme přesedli na kola a pokračovali asi 4,5 km k jezeru na registraci. Vše proběhlo hladce a bez front. Po připevnění čísel na řídítka jsme se vrátili s taškou plnou „darů“ zpátky do auta a nachystali již vše potřebné na závodění. Počasí už takto časně ráno slibovalo pěkný a teplý slunečný den a tak jsme zvolili krátký dres a kraťasy. Všichni kromě Hanky jsme vyfasovali startovní blok D, který startoval až 20 min po bloku A. Trochu zklamáni touto pozicí jsme se zařadili do nekonečné řady bikerů připomínající masovou akci podobnou Nova Author Cupu. Specifikem tohoto závodu je, že startují všechny čtyři obtížnosti tras (Ronda Facile, Ronda Picola, Ronda Grande a Ronda Extrema) najednou s tím, že závodník si může zvolit trasu až při závodě podle aktuální kondice.
V 8:05 náš blok vypustili na trať a začalo se závodit. Na úvodní rovné asfaltce do Varignana se díky bloku D naštěstí nejela taková krev jako loni v bloku B kdy rychlost davu dosahovala 55 – 60 km/h a došlo při startu přede mnou i k hromadnému pádu. Z toho jsem měl největší strach. V bloku D se jelo celkem piánko 30 – 35 km/h. Celkem dobře se dalo na široké asfaltce předjíždět, tak jsem se dral zhruba 40 km/h rychlostí vpřed a předjížděl nekonečný dav závodníků. Ve Varignaně se trasa konečně zvedla do kopců a stalo se to co je na podobných masových akcích zvykem. Helmuti z německa, kterých zde startuje většina nevyužívají řadící páčky a lehké převody a raději slezou z kola a tlačí do kopce pěšky. Ze začátku naštěstí nechávají po levé straně pěšinky volno a tak se dá alespoň předjíždět. Zhruba na 8 km začínám dojíždět tlačiče z bloku B a C startující 10 min přede mnou. Kopec se utahuje a tlačí stále více lidí. Už jdou ve dvou řadách po levé i pravé straně pěšiny a objíždění se stává čím dál tím obtížnější. Střídavě to jde zprostředka střídavě zleva, ale vždy jen tou nejobtížněji sjizdnou stopou. Po té pěkné pochopitelně jde průvod turistů s koly. Asi na 12km dojedu už „opravdové závodníky“ z bloku A z nichž někteří taky tlačí. Na první kopec vysoký 1145 m.n.m se dostávám za 1h 15min po startu. Pozitivní je, že mě zatím do kopce nikdo nepředjel, zato mě se povedlo v prvním kopci předjet opravdu hodně závodníků. Následuje strmý 13km sjezd do Arca. Cesta je většinou šotolina s hrubým nesoudržným štěrkem. Jedu celkem rychle – maximum na tachometru se zastavilo na 63 km/h, ale přesto mě 3 kamikaze soupeři ve sjezdu předjedou. Já už se rychleji na nesoudržném povrchu neodvažuji. Od Arca cesta stoupá celkem pozvolně při řece Sarca až do vesničky Pietramurata – náš dočasný domov v kempu. Jen mě tak bleskne hlavou zda si nezajet do stanu v polovině tratě dát šlofíka, ale to už začíná další strmý kopec na Dosso Del Croce nad jezerem Cavedine. Situace je stále stejná, do kopce předjíždím, z kopce předjíždí mě. Na 61km dojedu Hanku, která startovala z bloku A 20 min přede mnou. Prohodíme pár slov a mastím vpřed svým tempem. V Braile na 70km je poslední dělení tras. Závodníci na trase 85km trase Ronda Grande už klesají dolů do cíle v Rivě.
Opouští nás hodně soupeřů, ale já to s pár zoufalci ohýbám opět do strmého kopce na trasu Ronda Extrema. Na začátku kopce stojí pár italských dětí a se slovy Brava podporují každého, kdo se na kopec vydá. Ze 450m.n.m se stoupá na 1204m vysoký kopec k Santa Barbaře. Tento nekonečný 13km kopec se stoupáním 12 – 20% spravedlivě prověří vytrvalost každého kdo se o jeho zdolání v sedle pokusí. Dojedu zde opět celkem dost soupeřů, ale už ne zdaleka tolik jako v prvním kopci. Je to dáno tím, že na nejdelší trase už přece jen tolik závodníků nejede. Mnozí z nich jsou právě češi, až chvíli nabýváme dojmu, že ostatní tu už nejedou. V kopci předjedu Mostečáka, s kterým se pravidelně již delší dobu střídáme. Na 10km stoupání je malinké sedlo, vypadá to jako kdyby už se kopec konečně zlomil, ale pohled na výškoměr mě prozrazuje že tomu tak není a tak držím stále trpělivě svoje tempo. Část lidí to v sedle přepálí, v domění že už jedou dolů a následující strmý závěrečný kopec s převýšením 150m je odrovnává natolik, že jdou pěšky. Já řadím nejlečí převody a předjíždím asi 5 borců co už sotva jdou nahoru. Díky nedostatku pití se o mě pokouší křeč do pravé nohy tak musím trochu zvolnit a pustit Mostečáka před sebe. Zhruba po 1h 15min jsem nahoře totálně dehydrovaný do sebe leju na občerstvovačce 3 kelímky ionťáku a nechávám si pro jistotu dolít i bidon. Čeká nás závěrečný 20km sjezd do cíle. Ze začátku je pár singlíků docela se tu dá dobře jet a cesta je i technicky zajímavá. Pak ale následují rychlé nesoudržné šotolinové cesty s mnoha serpentýnama. Na rovince to pouštím zhruba na 50km/h, ale v čas je třeba začít brzdit aby člověk ostrou serpentýnu v které je třeba jet krokem vybral. Přítomnost zdravotníků s připravenýma gumovýma rukavicema v každé zatáčce, dává tušit nebezpečí této cesty. Jedu raději na jistotu pomaleji. Začíná trochu mrholit a už tak dost nebezpečná cesta je ještě nebezpečnější. Brzdím celkem vydatně až se z brzd začíná kouřit a vlnící se kotouče začínají cinkat o desky. Mého pomalého sjezdu využívá asi 5 soupeřů a celkem rychle mě zde předjedou. Ještě zahlídnu jednoho z nich jak málem vylítne ze serpěntýny do stráně a jedu si zas na pohodu svoje tempo. Po 15km drncání v šotolině s unavenýma rukama už nedočkavě sleduju výškoměr kdy konečně sjezd skončí. Vizuelně už se jezero Garda blízko a to dává tušit, že se blížím na přistání. Sjezd je opravdu silný adrenalinový zážitek, připomínající přistání letadla. Zhruba 200 m.n.m najíždíme na asfalt a po pár serpentýnách přejíždíme hlavní cestu do Bolognana. Tady stojí dva organizátoři a praporkama dávají najevo, že přijde prudké brždění. Jdu na brzdy co to jde až se z kotoučů line nechutný smrad. Následuje esíčko a nájezd do vinic. Průjezd pod vínem je opravdu zajímavým spestřením. Z vinic zamíříme už do cíle po asfaltu. Připojují se kradší trasy a tak se přede mnou opět začínají objevovat soupeři. To mě motivuje zvedat výkon. Šlapu do toho co to dá a asi 40km/h rychlostí jich několik v silném protivětru předjíždím. Jenže pak mě začne střílet řetěz a rychleji už nemohu. Chytám tedy háka za jednoho závodníka z tratě Ronda Grande abych nemusel jet tolik v tahu. Zdá se mě že jede pomalu a tak jdu na chvíli před něj, jenže střílející řetěz mě nedovolí jet o moc rychleji. Zkouším všechny pastorky ale střílí to všude. Takže jdu zase poslušně do háku. Před cílem ještě zaspurtuju a jdu před něj.
Cílem projíždím v čase 5:42:51 na 71 místě v kategori Ronda Extrema men (18 – 39 let) – průměrná rychlost 17,552 km/h a jsem tak devátým čechem v cíli. Po 13 minutách přijíždí Ondra Krejčík v čase 5:55:41, Hanka Kolářová dojíždí v krásném čase 6:09:30 a znamená to pro ni 10 místo v kategorii Ronda extrema women a je první češkou na dlouhé trati v cíli. Jirka Kovařík dojíždí v čase 6:23:58. Ze západočechů jel ještě Tomáš Kozák, který trať Ronda Extrema absolvoval v čase 5:24:35 a znamenalo to pro něj 13 místo. Na trati Ronda Grande bojovala Ivana Chlustinová, která se s časem 5:04:20 umístila na 14 místě. Na trati Ronda Extrema zvítězil švýcar Alexander Moss, který ji zvládl v neuvěřitelném čase 4:17:32 s průměrem 23,261 km/h. Závod dokončilo 1919 závodníků z 28 států. Zde jsou kompletní výsledky.
Celkově shrnuto: Ani ne tak technicky jako spíš fyzicky náročný závod dokonale prověří vytrvalost závodníků i jejich biků. Na mém kole to odnesl nekvalitní řetěz C9, který nevydržel dlouhodobé zatížení v kopcích. Došlo k rozmačkání několika kroužků ve článcích řetězu a tím znehybnění některých článků. Řetěz pak začal po kazetě přeskakovat a po dojezdu do cíle se mě povolila celá kazeta. Trasa Ronda Extrema měřila 103,5km a převýšení bylo 3569m.
Přes X kopců
Trasa: 67km, převýšení: 1619m
Klukům se tento týden nějak nedostává času, tak jsem se vydal na pravidelnou projížďku sám. Chtěl jsem u té příležitosti trochu zmapovat terén a vymyslet novou 60km odpolední trasu. Záměrem bylo jet alespoň přes 10 (římsky X) kopců. Aby kopce za něco stály, trasoval jsem to tak aby se na kopec stoupalo pokud možno z nejnižšího bodu, tedy od řeky či potoku a nejobtížnějším avšak jezditelným terénem. Podobně jsem chtěl, aby sjezdy z těchto kopců byly pokud možno co nejzajímavješím terénem. Jak se mě to povedlo posoudí snad někdy kluci až je na tuto trasu vytáhnu. Trasu jsem ze 2/3 projel už v úterý, pak mě ale skropil déšť a posléze slejvák a musel jsem se vrátit domů. I tak jsem přijel jak žába. Ve středu už bylo odpoledne počasí o poznání lepší a tak jsem projel celou trasu znova s tím, že jsem se vyvaroval nějakým špatně sjízdným cestám, které jsem jel v úterý. Na trasu jsem vyrazil rovnou z práce nově ojeveným singlem do rokle potoka přitékajícího do přehrady České údolí a pak podél přehrady a přes Borský park jsem mířil při dálničním přivaděči na Vysokou. Cestu jsem si spestřil o singly kolem řeky v Útušicích. Dál jsem pokračoval po červené TZ až k rozcestníku se zelenou značkou směřující na první kopec – Vysokou. Z Vysoký jsem přejel po žluté TZ pod Kozí Kámen a vychutnal si strmý sjezd až dolů k řece v Čížicích. Po červené TZ jsem se posunul k mostu a začal opět stoupat po zelené TZ, tentokrát na Tlustou horu. Z té jsem frčel do Snoupoušov pěkným lesním sjezdem. Ze Snopoušov následoval nekonečný kopec Na Homolku. Po jejím přehoupnutí jsem odklesal do Vodokrt a začal stoupat po lesních cestách na hřeben Střížova. Z něj jsem opět sjel až k řece u Přeštic. Po silnici jsem se posunul do Příchovic, kde jsem trasu otočil a začal stoupat na kopec Ticholovec, kde je poutní místo Sv. Vojtěcha. Pokračoval jsem opět přes Střížovský kopec na který jsem tentokrát stoupal nejprve ze západní strany a ve finále z východu. Cílem bylo dostat se na strmý sjezd, který zde vyjezdili motokrosové motorky. Ten končí poblíž kóty 486. Samotný vrchol je porostlý ostružiním a špatně se sjezd hledá, ale od cesty která sem po hřebenu vede není třeba ujít přes ostružiní víc než 20m, jen je třeba vědět kam . Brutální sjezd který se 3x přehoupne přes vrstevnicovou cestu pořádně ohřál kotouče mého biku. Sklesal jsem znovu do Vodokrt a přes Knihy a Osek jsem stoupal podruhé na Homolku. Z té jsem sjel po lesních cestách až do Předenic k řece a odtud začal opět stoupat – tentokrát na kopec V dubech nad Nebílovy. Krásným singlíkem po červené TZ jsem se přehoupl přes kopec u sv Barbory a pokračoval jsem dál po červené TZ až na kopec za Škalama. Pod Kolíbkou jsem sjel do Losiný a pokračoval po červené značce na poslední desátý kopec trasy – Radyni.
Celkově shrnuto: Podařilo se mě natrasovat parádní a náročnou trasu, přesto však dobře jezdivou. Na 67 km je převýšení úctihodných 1617m. Pomalé výjezdy střídají rychlé sjezdy.Jel jsem to 4h:17min.
Počasí: ve středu slunečno 15°C, v úterý déšť až slejvák a pěkná zima
Účast: Martin
Plešivecká držka 2012
Jedenáctý ročník závodu Plešivecká držka se jel v neděli 22.4 na kopci Plešivec u Hostomic. Byť znaven ze sobotní 153 km projížďky spojené navíc ještě s 10km časovkou vypravil jsem se i v neděli závodit. Brdská krajina a vyhlídka z Plešivce patří k mým srdečním záležitostem a tak se sem rád vracím a byl jsem zvědav jaký závod na dvě kola po tomto kopci je. Trasa je dlouhá 36km, jedou se dvě 18km kola a převýšení je úctihodných 1250m. V roce 2001 si zde Jirka Koutský (stavitel trati) šíleně rozbil hubu (doslova obličej) a tak získal tento závod svůj název.
Zázemí závodu bylo v hospodě U Prejzků ve Lhotce u Hostomic, kam jsem se dopravil na 11 hodinu autem. Kluci se museli dnes věnovat rodinám a tak jsem jel sám. Hned po příjezdu zavládla super rodinná atmosféra. Ikdyž jsem se s nikým zdejším neznal, okamžitě jsme se všichni zdravili ahoj a čau, jako by jsme byli dlouholetí známí. Zatím tu moc závodníků není a tak mě pořadatel dává na výběr jaké startovní číslo chci. Se slovy, že je to fuk si vytáhnu „22″, připevním ji na bike a jdu si jen tak jezdit po okolí a zjistit jestli mě to po včerejšku vůbec pojede. Start závodu je plánovaný až na 13:00 a tak času mám víc než dost. Alespoň se mě za tu dobu snad konečně zatáhne již od včerejška stále unikající zadní bezdušák.
Ve 13:00 stojím na startu po boku předpokládaného adepta na vítěze ze Soda Fresh teamu a dalšího z Bike Ranch teamu či Nisan Dolák spolu s brdských pivními medvědy a dalšími xx závodníky. Přesně v jednu pořadatel na startu odpálil petardu a ohlušující rána vyhnala jezdce vpřed jak dostihové koně co se leknou. Já se lekl nějak opačně a tak jsem na startu jako vždy zaspal. Asi 10 závodníků přede mnou se žene maximální rychlostí pod kopec Plešivce. Já je po včerejšku poněkud letargicky následuju, ale jakmile se trasa začně zvedat, začínám cítit, že to pojede i dneska. Beru jednoho za druhým až dojedu druhého závodníka z Bike Ranch teamu. První jede Sodafreshák. Na tempo těchto tvou dnes vážně nemám a tak zvolňuji a hlídám si třetí pozici. Zdá se že za mnou do kopce nikdo nejede ale přesto šlapu tak nějak co to jde. Na řadu přichází parádní dlouhé stojky mýtinou, kde člověk jede na kašpárka a i to je těžkej převod. Když dofuním na kopec zdraví mě malej klučina a povídá: „přidej…“ Tak na jeho radu přidávám a ženu se na vyhlídku na Plešivec. Trasa vedla po šutrech starého valu. To už vážně nedám a tak běžím nahoru po svejch a kolo střídavě poponáším a tlačím. Nahoře jsem totálně na šrot. Sápu se po cukru v kapse, a sakra nejde to rozbalit. Krátké zdržení s plastovým obalem tyčky a bere mě čtvrtej a strácím fleka. Tak mě bleskne hlavou, že jsem se na to měl raději vykašlat, strkám tyčku zabalenou zpět do kapsy a stíhám náročným sjezdem ke Smaragdovému jezírku třetího. Jenže sjezd je plný šutrů kořenů, kamenů, bahna a vymletej od vody takže technika jak sviň. Raději zpomal si říkám, než se něco urve nebo lehneš. A najednou před sebou vidím borce z Bike Ranch teamu jak tlačí bike bez šaltru – takže končí a mám zpět třetího fleka. Ne na dlouho při zpomalení ve sjezdu mě bere závodník z Viking teamu. Najíždíme do druhého kola a začíná se znovu stoupat na Plešivec. Pořádně za to beru až Vikingáře odpářu a snažím se najet do kopce co největší náskok, aby mě ve sjezdu nedostal. Opět výšlap po mýtině a klučina co vybízí abych zrychlil. Dávám zas na jeho radu a jdu ze sedla a rvu to co to dá. Přichází zase kamenitej val. Aha ono to jde zprava objet kus lesem. Že já trouba to při prvním kole nahoru běžel – asi jsem tím trochu ztratil. Ani na podruhé to ale až nahoru nedám a tak zase kus po šutrech běžím. Vydatně skandují turisti i fanoušci závodu a potvrzují mojí třetí pozici. Moc bych si přál třetího fleka udržet, ale nevím jak moc daleko za mnou čtvrtý je. Ženu to dolů co to jde, kamení i klacky lítaj na všechny strany, občas nějakej klacík přerazím drátama. Víc už raději nepojedu dyť je to fakt vo držku. No a 100m před cílem mě předletí čtvrtej a sou z toho brambory. Dojíždím tedy na čtcrtém místě v čase: x:xx:xx. První do cíle dorazil …. ze Soda Fresh teamu v čase x:xx:xx. Škoda, že se nejelo ještě alespoň kousek do kopce. Ikdyž se říká, že závody se ve sjezdech nevyhrávají, o tom závodu to říci nemohu.
Celkově shrnuto: Krásný bikový závod s ještě lepší „after race“ atmosférou. Krátkou trať mnohonásobně vynahradí velice obtížný a kopcovitý terén s brutálními výjezdy a ještě brutálnějšími sjezdy. Díky pořadatelům za organizaci a uspořádání tohoto velice pěkného závodu. Obzvláště velký dík si zaslouží stavitel tratě a značkař Jirka Koutský. S čitelností značek na trati jsem neměl ani ve velké rychlosti větší problémy a přestože jsem to jel prvně tak jsem nezabloudil . Jediné místo kde jsem si nebyl v 1 kole 100% jist bylo na výjezdu sjezdu od červené TZ dolů k asfaltce pod Plešivcem. Tady podle mě chyběla šipka a na rovince byla další pak dost daleko.
