Radyně bike team

Archive for Říjen, 2011

 

 

 

 

Trasa: 124 km,      převýšení: 1972m        V týdnu jsem se dočetl v novinách o otevření nové rozhledny postavené na staré vodárenské věži v Heřmanově Huti. Rázem jsem měl námět na další vejlet. Původně měl jet se mnou Šéďa, ale nakonec svoji účast pro únavu zrušil a tak jsem na naplánovanou trasu vyrazil sám. Po změně času bylo třeba vyrazit o něco dříve než obvykle, abych to do tmy stihl objet. Vyjel jsem tedy již kolem 8 hodiny ráno. Trasa vedla co možná nejvíce po turistických značkách. Na začátku byla známá a hezky členitá červená TZ až ke Sv. Trojici u Nebílov, kde jsem se napojil na zelenou TZ, která vede přes Předenice až na Tlustou horu v polesí Vysoká. Pokračoval jsem přes Hradčany, Horní Lukavici a Černotín až na Křížový vrch u Stoda na který jsem stoupal po křížové cestě. Rozhledna byla kupodivu ještě otevřena a tak byť byla ještě mlha, která omezovala výhled vystoupal jsem nahoru. Byl jsem tu dnes první návštěvník a tak pokladník kvůli mě otevřel na rozhledně všechny okenice. Po pár pohledech na mlhu jsem pokračoval dál, pěkným technickým sjezdem křížové cesty jsem se napojil na červenou TZ a sklesal až do Stoda, kde jsem chytil modrou značku po které jsem se dostal až do Kladrub. Tady jsem navštívil nádvoří kláštera. Pak jsem pokračoval po zelené značce až do Hermanovi Hutě, kde jsem navštívil nově postavenou rozhlednu na vodárenské věži z roku 1908. Odtud už jsem to směřoval domů kolem areálu Diosu u Nýřan, přes Líně, Zbůch a Valchu. Projel jsem si ještě notoricky známý singl po žluté TZ kolem Borské přehrady a na závěr si vyšlápnul ještě Radyni, ze které jsem to valil po schodech domů.

Počasí: ráno mlha, v poledne slunečno. Teplota cca 10 – 12°C

Účast: Martin

 

 

 

 

 

 

Trasa: 48 km,      převýšení: 974m        Tuhle vyjížďku, jsme naplánovali na Střížovský hřeben nebo spíš na sjezd, který vede z jeho vrcholu. Kluci to pro dnešek nějak zapekli. Tomáš se potřeboval rozhejbat z neděle a David měl strach zase z deště, takže jsme vyrazili s Martinem jenom sami dva. Vzhledem k tomu, že tma je fakt brzo, vzal jsem si kolo do práce a vyráželi jsme rovnou z Plzně.

Vyjížděli jsme v 16.00 z Bručný, vzali jsme to do Hradiště, pak do Radobyčic a pod most u Valíku a kolem řeky do Štěnovic.Tady jsme najeli na červenou a hned na zelenou a začali stoupat na Vysokou. Následoval sjezd po žluté turistické do Čižic a zase po červené do Předenic, Snopoušov až do Krasavců, kde jsme začali stoupat na Střížovský hřeben. Ze začátku to jelo, ale později jsme museli slézt a následovala turistika ostružinovým hájem a hledání onoho sjezdu. Nakonec po dlouhém hledání jsme ho našli a již za pomocí světel si ho mohli vychutnat. Je to pěkný technický sjezd vyježděný od motorek, takže zajímavý Pod kopcem jsme zamířili do Vodokrt, dále do Oseku a Netunic, kde jsme to vzali ještě ke kostelu v Prusinech a dolů do Nebílov. Tady jsme to vzali již po silnici lesem až do Plzence.

Počasí: zataženo, pod mrakem, ale nekáplo.Teplota cca 10 – 12°C

Účast: Já, Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 128km, převýšení: 2583m         Na dnešní výlet padla volba   poměrně rychle. Jelikož okolí máme už proježděné, chtěli jsme to prozkoumat někde jinde a vzhledem k tomu, že dny se krátí doslova mílovými kroky, museli jsme se tam dostat rychle, aby jsme neztráceli čas. Volba padla na Rozvadov, protože po dálnici jsme tam za chvilku. Budíček v 6:00, nalodění do Tlumičova korábu a v 8:00 jsme byli připraveni v Rozvadově na startu. Všude mlha a kosa jako blázen. Předpověď hlásila inverzi a slunečné počasí. Vyrazili jsme po bývalých vojenských hláskách, směr Dyleň.  První cíl v pořadí byl vrchol Havranu a jeho rozpadající hláska, která za dob totality v dobách své největší slávy dělala imperialistickému nepříteli z Německa nejednu vrásku na čele. Cesta vedla poměrně po slušném povrchu, starý asfalt,štěrk i když byly místa kde se jinak než tlačením pohybovat nedalo. Poslední metry k vrcholu vedly po staré vojenské panelce. Dorazili jsme ke staré signální stěně a z mlhy se nám vynořil obrys Havranu. Ve mě s Tlumičem moc jistoty nevzbuzoval, ale Martin zavelel, že když už jsme tady, tak se musíme kouknout na vrchol. No byl to adrenalin, ale po výstupu několika poschodími jsme stanuli na vrcholu. Bohužel přes všudy přítomnou mlhu jsme si nemohli vychutnat okolní výhledy, které jsou jistě nádherné. Rychle zpátky dolů na pevnou zem a pokračovat v trase. Další cíl byla rozhledna Studenský vrch, která leží v těsné blízkosti hranic, ale na Německé straně. Rozhlednička je hezká, ale kvůli mlze jsme nešli ani dovnitř a pokračovali dál. Po krátkém sjezdu jsme se vrátili na Českou stranu a rázem zkončila krásná asfaltka a my jsme se ocitli uprostřed stáda krav. Po zpozorování dvou býků, kteří si nás divně prohlíželi jsme raději slezli z kola a tento úsek vedli v naději, že nám neskončí jejich rohy v sedací části našich těl. Už jsme u ohradníku a pokračujeme po červené turistické na vrchol kopce Na Výšině. Po výšvihu na kopec následuje sjezd a na jeho konci uhýbáme na silnici vedoucí do Němec k vesničce Mähring od které začínáme stoupat na vrchol Pfaffenbühl, kde leží kostel Sv.Anny s rozhlednou. Je 12 hodin a my bereme za vděk prostory kostela, které nás chrání alespoň před všudypřítomnou mlhou a dáváme svačinu. Vracíme se zpátky do vesničky Mähring a nabíráme směr k vrcholu Tišina, kde se při výšlapu alespoň trochu zahřejeme. Slunce má občas snahu a dává nám naději lepšího počasí, ale vykoukne vždy jen na chvilku a poté jsme zahaleni zpátky do mlhy. Říkáme si, že na Dyleni, která má 940 m.n.m. by jsme mohli zažít slunce a krásné výhledy a to nás žene vpřed. Po sjezdu z Tišiny jsme klesli na nějakých 680 m.n.m. a čekalo nás 300m převýšení na Dyleň, které  nás v závěru vzhledem k povrchu trochu potrápilo, ale na zoufalce jsme i přes značně kamenitý závěr vyjeli až na vrchol. No a naše naděje na zvrat počasí byly pryč. Všude mlha, jeli jsme okolo signální stěny která obklopuje celý vrchol, občas jsme zahlédli nějaký vysílač, ale vrchol Dyleňě jsme neviděli. Až na konci, když jsme vyjeli na asfaltku, která vede k vysílači se nám na chvilku objevil. Pár fotek a frčíme dál. Tentokrát už nabíráme zpáteční směr a míříme na rozhlednu Panský vrch. Cesta k rozhledně docela odvalovala, ale občas foukal nepříjemný vítr. Míjíme židovský hřbitov u vesničky Drmoul, ještě pár výškových metrů a už se nám zjevuje monumentální 55 metrová ocelová rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve 40 metrech. Já s Martinem vyrážíme nahoru, Tomáš si zatím dává sváču dole a hlídá kola. Asi tak v polovině výstupu, už se mě točí hlava a výstup se zdá být nekonečný. Ještě párkrát zatočit a už jsme nahoře. Mlha se trochu protrhala a my se kocháme částečnými výhledy. Za pěkného počasí musí být rozhled parádní. Pár vrcholových fotek, rychle dolů a pádíme dál. Projíždíme Plánskou Hutí, Broumovem,Oborou až do vesničky Lesná. Tudy po modré turistické, kde náš postup zpomalili lesní dělníci, nebo spíš jejich mechanizace, která v lese zanechala hluboké koleje plné bahna a my jsme museli zase chvíli tlačit. Odtud ještě pár kopců a už jsme u Bývalé Nové Huti, kde jsme se napojili zpátky na zpáteční trasu. Tudy už jsme jeli a do Rozvadova zbývá cca 6 km. K autu dorážíme lehce před 18. hodinou a plán plníme na 100%.

Celkově shrnuto, pěkná projížďka  nádhernou kopcovitou přírodou Českého lesa, kde člověk dlouhé kilometry nepotká civilizaci a i díky tomu je příroda v těchto končinách tak zachovalá. Škoda jen, že nám nepřálo tolik počasí a my jsme si nemohli vychutnat naplno ty překrásné výhledy, které určitě stojí za to.

Počasí:  Mlha, teplota ráno 0°C, okolo poledne 2°C k večeru trochu foukalo. Nutná výbava:zimní lyžařské rukavice a návleky na tretry, jinak bylo docela fajn

Účast: Já, Tlumič,Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa 35km, převýšení:750m       Dny se nám začínají krátit a na žádné velké najíždění kilometrů to už není, proto na dnešek padla volba na projížďku po okolí, zablbnout si na singlech a užít si trochu terénu. Sraz jsme si tentokrát dali v Černicích u krámu v 16:30. Všichni jsme dorazili na čas a vyrazili okolo hřbitova směr Valík. Tady nám Martin ukázal novou zkratku, kterou jsem ještě neznal. Z Valíku jsme sjeli do Štěnovic, vyšlápli do kopce k lomu a před ním jsme se dali do leva. Následoval pěkný průjezd lesem až na louku nad Štěnovickým Borkem. Tady jsme se dali po turistické červené, kde vede super pěšinka a při výjezdu na cestu do Nebílov jsme zabočili v pravo zpátky do Štěnovické borku. Následoval přejezd potoka po nové, na kole již průjezdné lávce, kolem rybníka a na kraji Borku v levo zpátky do lesa ke třem dubům a tudy do Losiné. V Losiné jsme najeli na červenou tur. značku a po té jsme pokračovali až ke hradu Radyně. Tady následoval průjezd  pěkným singlterkem až k Andrejškám, odtud jsme si vyšlápli po žluté těsně pod hrad a napojili se na červenou, po které jsme jeli až do Šťáhlav. Zde jsme zažili zklamání, protože náš oblíbený pivovar měl zavřeno, tak jsme vzali za vděk sousední hospůdku a osamoceni na zahrádce jsme si vychutnali zasloužené pivo. Jedno bylo zvláštní, že vzhledem k venkovní teplotě nás to pivo vlastně zahřálo Pak jsme valili po silnici domů.

Počasí: Polojasno, teplota 11°C, Dny se sakra rychle krátí, tma už začíná v 18.00 Večerní teplota 4°C

Účast: Já,Dejv,Martin,Tlumič

U příležitosti outdoor festivalu v Jesenici se konal v sobotu 15.října také MTB maraton. Za třináctiletou historii se závod dostal do podvědomí mnoha závodníků a tak i původně malý regionální maratonek se rozroztl a přijelo závodit hodně „Surovců“. Pro mnoho z ních je právě tento závod tím, čím končí závodní sezonu. Přijelo také silné jádro kamarádů z Plzně ve složení: Ondra a Jirka z beespee, Strejda, Pinďa a Ivča od Explosiwáků a Tomáš Kozák. Počasí se na Surovce opravdu připravilo a nastavilo ranní teplotu na 0°C. Slunce sice slibovalo pěkný podzimní slunečný den, ale jeho paprsky už měly malou sílu na to aby nějak výrazně zvedly číslo na teploměru. Začalo tak pro mě dilema co si vzít na sebe, abych při závodu neumrznul, ale naopak se taky nepřehřával. Nakonec jsem se rozhodl pro otužileckou variantu a startoval jsem jen v krátkých kraťasech s návlekama na kolena. Závodilo se na dvou trasách 22 a 47km. Zvolil jsem si delší trasu, která představovala dva různé okruhy. První byl společný s 22km trasou její cíl byl pro nás mezičasem.

V jedenáct byli všechny stíhačky a stíhači vypuštěny na trať. Letělo se hned z kempu po úzké asfaltce z kopce a tak každej měl pocit, že má na první flek. Naštěstí až k hlavní silnici nás brzdilo zaváděcí auto. Trochu jsem zde ztratil pozici, neboť než riskovat nebezpečí nějakého nepříjemného střetu jsem ty odvážné střelce poustil raději přibržděním před  sebe. Závodit se začalo až na hrázi Velkého rybníka. V aleji bylo mraky žaludů a tak to i slušně klouzalo. Rychlost zbrzdilo, ale jen úzké hrdlo v podobě železničního přejezdu. Za přejezdem mě dojel Ondra z besespee. Strejda s Pinďou se probojovali o kus víc dopředu. Společně s Ondrou jsme prolítli obytnou zónou v Jesenici, ketrá nás vyplivla do terénu na polňačku. Tady nás trochu přibrzdila louže ve které to Ondrovi podklouzlo a tak jsem si musel do ní nedobrovolně šlápnout. Následoval strmý blátivý výjezd a tak než abych huntoval převody řazením v tahu z nulové rychlosti. Volil jsem raději běh a trochu poodskočil Ondrovi, který se škrábal bahnem nahoru v sedle. Stálo mě to však sklouznutí návleků na kolena až na kotníky . Řekl jsem si: „no fajn to bude teď kláda na kolena“, ale na úpravu oblečku nebyl čas tak jsem pokračoval v letu dál a ujel Ondrovi ve snaze dostihnout Pinďu, který si na mě dneska po hřebíku v Brdech brousil zuby. Ve sjezdu se letělo stále po žaludech kolem rozcestí u Čtyř dubů. No ve skutečnosti jich tam muselo být mnohem víc, ale nestihl jsem je počítat . Přistání bylo až v Rusku, kousek od Petrohradu kde končil sjezd. Následovala runway v podobě asfaltového táhlého kopce Hájem Petra Bezruče. Na rozjezdu trochu došla forsáž Strejdovi letícímu dneska na starém hliníkáči, protože jeho S-Works přišel o pilu a musel zůstat doma v hangáru. Pokračovali jsme spolu až k brodu přes Jesenici. Tady byla i lávka. Nohy se nám v té zimě nechtělo máčet a tak jsme udělali krátké mezipřistání po lávce. Strejda ještě stihl křiknout „bacha klouže“, ale to už jsem balancoval po sklouznutí těsně nad vodou. No dobře to dopadlo balanc jsem nakonec chytil.  Strejda však chytal lépe a tak místo balancu chytil druhej dech a pořádně za to do kopce vzal a vyždímal ze svého veterána maximum a začal se pomalu a jistě vzdalovat až z něj z byla jen tečka na horizontu a už jsem ho až do cíle neviděl. Zato jsem doletěl k Pinďovi, který měl v háku nějakého Mostečáka. Přidal jsem se na chvíli k nim do formace a letěl s nimi. Pinďa si stěžoval, že byl celý týden nemocný a že mu to netáhne, tak jsem šel na čelo a trochu je tahal do kopců. To přerušil až klacek v přehazce, takže krátké nouzové přistání bylo nezbytné. Trochu mě poskodskočili, ale do kopce jsem si je stihl opět doletět a jít před ně. Ve trojici jsme minuli cíl 22km trasy a náš mezičas v kempu, kde jsem se vyskytl na 11 místě absolutně v čase 56:49.7.

Následovalo zařazení na druhý 25km přistávací okruh. Letěli jsme stále společně s Mostečákem a Pinďou až mezi rybníky Horní a Dolní Fikač, kde měl být radiomaják a dojít ke změně azimutu letu.

Jenže šipka nikde a tak jsme pokračovali jen podle kompasu. Šipky stále chyběly a tak nám došlo že letíme blbě. Okamžitě jsme to ztočili zpátky na rybníky ale v protisměru jsme najednou potkávali ostatní letce na stejné cestě. Tohle zaváhání nás podle záznamu z černé skříňky (Garmina) stálo 2:06, a nějakej ten flek když ostatní našli naváděcí šipku dříve. Dojel nás zde i Ondra z Beespee který s námi začal boj o cílovou runway. Mostečáka zásek trochu paralizoval a tak se dalších bojů neúčastnil. Pinďa byl po nemoci vyšťavenej a tepal prej 300, ale žveknul se a snažil se zminimalizovat naši ztrátu. V kopci jsme vzali dva letce z Vikingsfootswear a pojízdné Toi Toiky ale pak už byly karty až do cíle rozdány. Na čele naší přistávací formace jsme se střídali Já s Pinďou a Ondrou. Pinďa za to na sestupové dráze slušně bral. Já letěl v závěsu a Ondra se držel stále za námi. Mě to ale na bahně podjelo a opustil jsem katapultem přes řídítka letadlo. Naštěstí se nic nestalo a tak jsem znovu stihl nasednout ještě před Ondrou. Můj stroj měl lehce protočený řídítka a tak jsem musel držet kormidlo stále lehce do zatáčky. V závěrečném sjezdu jsem musel ještě pamatovat na to, že mě už nebrzdí zadní brzda a tak očekávající poslední změnu azimutu před cílem na šotolinovou pěšinku ke kempu jsem jel raději opatrně a nechal Pinďu ujet.

V cíli jsem přistál sekundu před Ondrou v čase 2:04:52 na 14 fleku absolutně a 2 místě v kategorii. Zhruba 10s za Pinďou. Absolutním vítězem se stal s časem 1:48:21 Vlastimil Veverka. Celkem na dlouhé trati letělo 193 strojů. Z nichž do cíle doletělo 173. Zde jsou kompletní výsledky Jesenického Surovce 2011  na 47 km trati.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trasa: 55km, převýšení 902m     Dnešní trasu jsme naplánovali z Bručný od Tlumiče na 16:30.Abych to stihnul, tak jsem jel z Plzence přes Ostrou hůrku po silnici a v Černicích jsem najel na cyklostezku. Od Tlumiče jsme všichni společně pokračovali do Koterova, přes louky do Božkova a odtud na Pytel, kolem odkaliště do Letkova. Tady nám Dejv ukázal dva super singl treky a Martin si zde odbyl svůj první defekt a začátek dnešní pro něj prokleté projížďky. Odtud jsme pokračovali směrem na Letkov, na zelenou turistickou značku. Z té jsme v závěru sjeli na další sigl treky,které nám tentokrát ukázal Martin a zde si vybral svoji druhou daň, jeho prokleté vyjížďky. Při jednom výjezdu mu nepochopitelně povolila tretra a on zjistil, že 3 měsíce staré tretry jsou rozpárané a je tam žralok jako blázen. No po pár nadávkách a láteření na nekvalitní obuv jsme pokračovali dál, tentokrát po žluté turistické značce přes přivadeč do Kyšic a dále k Ejpovickému jezeru. Na to že celý včerejší den pršelo, bylo nádherné počasí, téměř vymydlená obloha a perfektní viditelnost. Z Ejpovic jsme pokračovali přes Klabavu kolem Klabavské nádrže, kde bylo znát včerejší deštivé počasí, protože v tomto úseku byla cesta samá louže a začali jsme stoupat na Vršíček nad Litohlavama. Následoval sjezd podél schodů do Litohlav a odtud po silnici ke Kokotským rybníkům, kde jsme najeli opět do terénu. Pokračovali jsme zpět k ejpovickému jezeru, ale tentokrát jsme jeli po jeho druhé straně. To už začala padat tma. Vyjeli jsme v Dýšiné u golfového hřiště a odtud jsme valili zpátky do Kyšic a do Letkova po silnici, kde jsme zamířili do pensionu Pohoda na povinné pivo. V teple restauračního zařízení jsme poklábosili a po pár pivech jsme se vydali rozehřátí, zpět do chladné noci směrem k domuvu.Domů jsme dorazili ve 20:30.

Počasí: Jasno, nádherná viditelnost, teplota 10°C, k večeru klesla rtuť teploměru k 5°C, ale stále se dá jezdit v poměrně slušné teplotě. Na návleky to zatím není.

Účast: Šéďa,Martin,Tlumiš a Dejv

    

 

 

 

 Trasa: 48km, převýšení: 754m    Dnešní trasa vedla z Plzence přes les do Černic, cyklostezkou na Bručnou, kde jsme nabrali Tlumiče do Koterova, po lukách podél řeky do Plzence, odtud po žluté turistické k Letkovu, kde se k nám připojil Martin, kolem solární elektrárny k přivadeči na Ejpovice, odtud zpátky přes les k dálnici, přes mostík do Tymákova a kolem rybníků na Čilinu, lesem do Rakové a z ní sjezd kolem zříc. hradu Lopata, kolem Kozlu a skončili jsme v pivovaru ve Šťáhlavech. Dali jsme si každej dva kousky výbornýho světlýho ležáku a za pomocí světel jsme pádili domů.

Počasí: kupodivu zatím ještě krásně teplo, tak 17°C, jasno, ale už se brzo stmívá.

Účast: Šěďa,Tlumič,Martin a Dejv

 

Pátý ročník nevšedního závodu Tour de Brdy se konal v neděli 2.10.2011 ve Strašicích. Primárně je závod určen silničním ciklistům, ale pořadatel stejně jako loni vypsal i kategorii pro jezdce na horských kolech a nově i kategorii pro cyklokrosová kola. Atraktivní 67km trať vedená po cyklostezkách civilizací téměř nedotčenou krajinou vojenského újezdu Brdy přilákala na start početnou skupinu cyklistů všech zmiňovaných kategorií. Já jsem startoval v kategorii horských kol. Závod provázelo nádherné slunečné počasí babího léta s teplotami dodahujícími 25°C.

Start závodu byl nedaleko bývalých kasáren ve Strašicích u restaurace Berten. Všechny kategorie startovali společně. Postavil jsem se společně s Honzou z Explosive bike teamu zhruba na pátou pozici za startovní čáru mezi silničáře a pohledem zkontrolovali ostatní jezdce startující v kategorii MTB. Jasným favoritem byl Tomáš Kozák a před námi byl na staru i Petr Götz z plzeňského Rotorbike. Úderem 11 hodiny starosta Strašic odstartoval závod. Startovalo se z kopce a jelo se za zaváděcím policejním vozem. Ze startu jsem měl trochu obavy, aby nedošlo k nějaké  zbytečné kolizi s rychlejšími silničáři, ale ukázalo se, že jsou na jízdu v balíku daleko více zvyklí a jsou disciplinovanější než jezdci na maratonech horských kol. Nikdo se zbytečně nikam netlačil a neohrožoval sebe ani osatní. Závodit se začalo v podstatě až na začátku stoupání po výjezdu ze Strašic. Honza se držel favorizovaného Tomáše Kozáka a já se je snažil neztratit z dohledu. Na odbočce cyklostezky za Strašicemi se odělovalo policejní auto a strhlo s sebou i vlnu závodníků na silničních kolech směrem na cestu směřující k Třítrubeckému zámečku. Tuto chybu ale okamžitě vyřešili a vrátili se zpět k odbočce. Právě ve chvíli kdy jsem odbočkou projížděl já se zde sjeli dohromady obě skupiny a vznikl efekt „úzkého hrdla“. Nenechal jsem se však nikam vytlačit a sledoval dál Honzu. V okamžiku kdy trať začala stoupat začalo startovní pole konečně řídnout a vznikl prostor pro bezpečné předjíždění. Dojel jsem si Honzu a pokračovali jsme spolu. Z počátku jsme se drželi v háku za silničářema, ale když se trať ztočila ve směru stoupání na Hejlák zjistili jsme, že bychim mohli jet rychleji a tak jsme začali předjíždět silniční kola. Občas se za námi svezl někdo na silničce a občas jsme se svezli za někým my. Ve stoupání jsme ujeli Petrovi Götzovi, ale Tomáš Kozák zase ujel nám. Ve sjezdu na Obecnici jsme se s Honzou separovali od závodníků na silničních kolech. Drželi jsme podobné tempo a tak jsme se rozhodli spolupracovat a vzájemně se střídat. Ve dlouhém stupání k vodní  nádrži Pilská se nám podařilo předjet několik dalších skupin závodníků na silničních kolech. Jeli jsme zde opravdu naplno a naše rychlost ani do kopce neklesla pod 22 km/h. Ve sjezdu do Lázu jsem dohnali a předjeli ještě jednoho závodníka na silničním kole, ale další byli v nedohlednu. Jeli jsme stále pekelné tempo a pomalu jsme začínali pociťovat, že ve dvou nemůžeme tuto rychlost už dlouho vydržet. Nechali jsme se proto ve stoupání k červenému vrchu dojet dvěma silničáři a pověsili se jim za záda aby nás rychle vytáhli na kopec. V šotolinovém sjezdu k Václavce jsme jim opět ujeli. Zde bylo také dělení tras. Silniční kola mohla využít nepovinou objížďku po asfaltu, která byla o 4km delší než terénní přejezd kolem Padrťských rybníků. Odvážnější silničáři projížděli také kolem Padrťských rybníků, ale mnoho z nich na zkratce po šotolinových cestách potkal defekt. Na horských kolech jsme zde měli konečně značnou převahu nad silničáři. Kořenovou pasáž u Padrťských rybníků jsme doslova prolétli a ve sjezdu do Trokavce jsme předjeli další závodníky. Zde se trasy opět spojili. Sjezd ke Skořici vedl po hodně rozbité asfaltce a ani zde jsem závodníkům na silničních kolech moc nezáviděl. Zatímco my jsme to zde mohli valit opět naplno oni museli pečlivě zvažovat stopu své jízdy aby se vyhnuli největším výtlukům. Ve sjezdu nís nečekaně dojel Petr Götz a v následujícím výjezdu ke Skořici nám asi 50m ujel  ostrým tempem do kopce. Jak já tak Honza jsme neměli na to abychom na jeho únik okamžitě zareagovali a doufali jsme, že toto tempo neudrží dlouho. Bylo nám totiž jasné, že jiný závodník na horském kole kromě Tomáše před námi není. Dojeli nás další rychlý silničáři a tak jsme je požádali, aby nám soupeře na horském kole dojeli. Nečekaně nám v tom opravdu pomohli a tak jsme se v jejich závěsu na soupeře opět dotáhli. To už zbývalo do cíle asi 12km. Nastal nelítostný souboj s množstvím nástupů. Nikdo se nechtěl nechat jen tak vzdát a tak jsme se navzájem kontrolovali a hlídali až 1km před cíl. Následoval poslední výjezd po staré tankové dlážděné cestě. Jeli jsme všichni tři na stejné úrovni a čekali až někdo nasadí sprint do cíle. Asi 500m před cílem se ozvala rána a někomu začalo ucházet kolo. Z počátku jsem myslel, že je to moje a tak jsem trochu zaspal Petrovo nástup. Defekt potkal Honzu, který chytil asi 80mm hřeb do svého zadního pláště a vyřadil ho z boje o „bednu“. Já jsem se snažil ještě dostihnout Petra z Rotorbike,, který měl na horském kole obuté úzké silniční pláště, ale už se mě to do cíle nepovedlo a přijel jsem 10s za ním na 3 místě v čase 2:04:50. V kategorii horských kol zvítězil Tomáš Kozák v čase 2:00:30. Nejrychlejším závodníkem na silničním kole byl Jiří Bareš, který závod objel za 1:49:44 a nejrychlejším cyklokrosařem byl Tomáš Holub s časem 1:53:10. Dohromady startovalo 212 závodníků z toho 51 na horských kolech, 12 na cyklokrosových kolech 14 žen a 135 závodníků na silničních kolech. Zde jsou kompletní výsledky závodu Tour de Brdy 2011. Fotografie ze závodujsou ve fotogalerii. Zde je kompletní fotodokumentace závodu Tour de Brdy 2011 od Petra Drechslera.