Radyně bike team

Archiv autora

U příležitosti outdoor festivalu v Jesenici se konal v sobotu 15.října také MTB maraton. Za třináctiletou historii se závod dostal do podvědomí mnoha závodníků a tak i původně malý regionální maratonek se rozroztl a přijelo závodit hodně „Surovců“. Pro mnoho z ních je právě tento závod tím, čím končí závodní sezonu. Přijelo také silné jádro kamarádů z Plzně ve složení: Ondra a Jirka z beespee, Strejda, Pinďa a Ivča od Explosiwáků a Tomáš Kozák. Počasí se na Surovce opravdu připravilo a nastavilo ranní teplotu na 0°C. Slunce sice slibovalo pěkný podzimní slunečný den, ale jeho paprsky už měly malou sílu na to aby nějak výrazně zvedly číslo na teploměru. Začalo tak pro mě dilema co si vzít na sebe, abych při závodu neumrznul, ale naopak se taky nepřehřával. Nakonec jsem se rozhodl pro otužileckou variantu a startoval jsem jen v krátkých kraťasech s návlekama na kolena. Závodilo se na dvou trasách 22 a 47km. Zvolil jsem si delší trasu, která představovala dva různé okruhy. První byl společný s 22km trasou její cíl byl pro nás mezičasem.

V jedenáct byli všechny stíhačky a stíhači vypuštěny na trať. Letělo se hned z kempu po úzké asfaltce z kopce a tak každej měl pocit, že má na první flek. Naštěstí až k hlavní silnici nás brzdilo zaváděcí auto. Trochu jsem zde ztratil pozici, neboť než riskovat nebezpečí nějakého nepříjemného střetu jsem ty odvážné střelce poustil raději přibržděním před  sebe. Závodit se začalo až na hrázi Velkého rybníka. V aleji bylo mraky žaludů a tak to i slušně klouzalo. Rychlost zbrzdilo, ale jen úzké hrdlo v podobě železničního přejezdu. Za přejezdem mě dojel Ondra z besespee. Strejda s Pinďou se probojovali o kus víc dopředu. Společně s Ondrou jsme prolítli obytnou zónou v Jesenici, ketrá nás vyplivla do terénu na polňačku. Tady nás trochu přibrzdila louže ve které to Ondrovi podklouzlo a tak jsem si musel do ní nedobrovolně šlápnout. Následoval strmý blátivý výjezd a tak než abych huntoval převody řazením v tahu z nulové rychlosti. Volil jsem raději běh a trochu poodskočil Ondrovi, který se škrábal bahnem nahoru v sedle. Stálo mě to však sklouznutí návleků na kolena až na kotníky . Řekl jsem si: „no fajn to bude teď kláda na kolena“, ale na úpravu oblečku nebyl čas tak jsem pokračoval v letu dál a ujel Ondrovi ve snaze dostihnout Pinďu, který si na mě dneska po hřebíku v Brdech brousil zuby. Ve sjezdu se letělo stále po žaludech kolem rozcestí u Čtyř dubů. No ve skutečnosti jich tam muselo být mnohem víc, ale nestihl jsem je počítat . Přistání bylo až v Rusku, kousek od Petrohradu kde končil sjezd. Následovala runway v podobě asfaltového táhlého kopce Hájem Petra Bezruče. Na rozjezdu trochu došla forsáž Strejdovi letícímu dneska na starém hliníkáči, protože jeho S-Works přišel o pilu a musel zůstat doma v hangáru. Pokračovali jsme spolu až k brodu přes Jesenici. Tady byla i lávka. Nohy se nám v té zimě nechtělo máčet a tak jsme udělali krátké mezipřistání po lávce. Strejda ještě stihl křiknout „bacha klouže“, ale to už jsem balancoval po sklouznutí těsně nad vodou. No dobře to dopadlo balanc jsem nakonec chytil.  Strejda však chytal lépe a tak místo balancu chytil druhej dech a pořádně za to do kopce vzal a vyždímal ze svého veterána maximum a začal se pomalu a jistě vzdalovat až z něj z byla jen tečka na horizontu a už jsem ho až do cíle neviděl. Zato jsem doletěl k Pinďovi, který měl v háku nějakého Mostečáka. Přidal jsem se na chvíli k nim do formace a letěl s nimi. Pinďa si stěžoval, že byl celý týden nemocný a že mu to netáhne, tak jsem šel na čelo a trochu je tahal do kopců. To přerušil až klacek v přehazce, takže krátké nouzové přistání bylo nezbytné. Trochu mě poskodskočili, ale do kopce jsem si je stihl opět doletět a jít před ně. Ve trojici jsme minuli cíl 22km trasy a náš mezičas v kempu, kde jsem se vyskytl na 11 místě absolutně v čase 56:49.7.

Následovalo zařazení na druhý 25km přistávací okruh. Letěli jsme stále společně s Mostečákem a Pinďou až mezi rybníky Horní a Dolní Fikač, kde měl být radiomaják a dojít ke změně azimutu letu.

Jenže šipka nikde a tak jsme pokračovali jen podle kompasu. Šipky stále chyběly a tak nám došlo že letíme blbě. Okamžitě jsme to ztočili zpátky na rybníky ale v protisměru jsme najednou potkávali ostatní letce na stejné cestě. Tohle zaváhání nás podle záznamu z černé skříňky (Garmina) stálo 2:06, a nějakej ten flek když ostatní našli naváděcí šipku dříve. Dojel nás zde i Ondra z Beespee který s námi začal boj o cílovou runway. Mostečáka zásek trochu paralizoval a tak se dalších bojů neúčastnil. Pinďa byl po nemoci vyšťavenej a tepal prej 300, ale žveknul se a snažil se zminimalizovat naši ztrátu. V kopci jsme vzali dva letce z Vikingsfootswear a pojízdné Toi Toiky ale pak už byly karty až do cíle rozdány. Na čele naší přistávací formace jsme se střídali Já s Pinďou a Ondrou. Pinďa za to na sestupové dráze slušně bral. Já letěl v závěsu a Ondra se držel stále za námi. Mě to ale na bahně podjelo a opustil jsem katapultem přes řídítka letadlo. Naštěstí se nic nestalo a tak jsem znovu stihl nasednout ještě před Ondrou. Můj stroj měl lehce protočený řídítka a tak jsem musel držet kormidlo stále lehce do zatáčky. V závěrečném sjezdu jsem musel ještě pamatovat na to, že mě už nebrzdí zadní brzda a tak očekávající poslední změnu azimutu před cílem na šotolinovou pěšinku ke kempu jsem jel raději opatrně a nechal Pinďu ujet.

V cíli jsem přistál sekundu před Ondrou v čase 2:04:52 na 14 fleku absolutně a 2 místě v kategorii. Zhruba 10s za Pinďou. Absolutním vítězem se stal s časem 1:48:21 Vlastimil Veverka. Celkem na dlouhé trati letělo 193 strojů. Z nichž do cíle doletělo 173. Zde jsou kompletní výsledky Jesenického Surovce 2011  na 47 km trati.

Pátý ročník nevšedního závodu Tour de Brdy se konal v neděli 2.10.2011 ve Strašicích. Primárně je závod určen silničním ciklistům, ale pořadatel stejně jako loni vypsal i kategorii pro jezdce na horských kolech a nově i kategorii pro cyklokrosová kola. Atraktivní 67km trať vedená po cyklostezkách civilizací téměř nedotčenou krajinou vojenského újezdu Brdy přilákala na start početnou skupinu cyklistů všech zmiňovaných kategorií. Já jsem startoval v kategorii horských kol. Závod provázelo nádherné slunečné počasí babího léta s teplotami dodahujícími 25°C.

Start závodu byl nedaleko bývalých kasáren ve Strašicích u restaurace Berten. Všechny kategorie startovali společně. Postavil jsem se společně s Honzou z Explosive bike teamu zhruba na pátou pozici za startovní čáru mezi silničáře a pohledem zkontrolovali ostatní jezdce startující v kategorii MTB. Jasným favoritem byl Tomáš Kozák a před námi byl na staru i Petr Götz z plzeňského Rotorbike. Úderem 11 hodiny starosta Strašic odstartoval závod. Startovalo se z kopce a jelo se za zaváděcím policejním vozem. Ze startu jsem měl trochu obavy, aby nedošlo k nějaké  zbytečné kolizi s rychlejšími silničáři, ale ukázalo se, že jsou na jízdu v balíku daleko více zvyklí a jsou disciplinovanější než jezdci na maratonech horských kol. Nikdo se zbytečně nikam netlačil a neohrožoval sebe ani osatní. Závodit se začalo v podstatě až na začátku stoupání po výjezdu ze Strašic. Honza se držel favorizovaného Tomáše Kozáka a já se je snažil neztratit z dohledu. Na odbočce cyklostezky za Strašicemi se odělovalo policejní auto a strhlo s sebou i vlnu závodníků na silničních kolech směrem na cestu směřující k Třítrubeckému zámečku. Tuto chybu ale okamžitě vyřešili a vrátili se zpět k odbočce. Právě ve chvíli kdy jsem odbočkou projížděl já se zde sjeli dohromady obě skupiny a vznikl efekt „úzkého hrdla“. Nenechal jsem se však nikam vytlačit a sledoval dál Honzu. V okamžiku kdy trať začala stoupat začalo startovní pole konečně řídnout a vznikl prostor pro bezpečné předjíždění. Dojel jsem si Honzu a pokračovali jsme spolu. Z počátku jsme se drželi v háku za silničářema, ale když se trať ztočila ve směru stoupání na Hejlák zjistili jsme, že bychim mohli jet rychleji a tak jsme začali předjíždět silniční kola. Občas se za námi svezl někdo na silničce a občas jsme se svezli za někým my. Ve stoupání jsme ujeli Petrovi Götzovi, ale Tomáš Kozák zase ujel nám. Ve sjezdu na Obecnici jsme se s Honzou separovali od závodníků na silničních kolech. Drželi jsme podobné tempo a tak jsme se rozhodli spolupracovat a vzájemně se střídat. Ve dlouhém stupání k vodní  nádrži Pilská se nám podařilo předjet několik dalších skupin závodníků na silničních kolech. Jeli jsme zde opravdu naplno a naše rychlost ani do kopce neklesla pod 22 km/h. Ve sjezdu do Lázu jsem dohnali a předjeli ještě jednoho závodníka na silničním kole, ale další byli v nedohlednu. Jeli jsme stále pekelné tempo a pomalu jsme začínali pociťovat, že ve dvou nemůžeme tuto rychlost už dlouho vydržet. Nechali jsme se proto ve stoupání k červenému vrchu dojet dvěma silničáři a pověsili se jim za záda aby nás rychle vytáhli na kopec. V šotolinovém sjezdu k Václavce jsme jim opět ujeli. Zde bylo také dělení tras. Silniční kola mohla využít nepovinou objížďku po asfaltu, která byla o 4km delší než terénní přejezd kolem Padrťských rybníků. Odvážnější silničáři projížděli také kolem Padrťských rybníků, ale mnoho z nich na zkratce po šotolinových cestách potkal defekt. Na horských kolech jsme zde měli konečně značnou převahu nad silničáři. Kořenovou pasáž u Padrťských rybníků jsme doslova prolétli a ve sjezdu do Trokavce jsme předjeli další závodníky. Zde se trasy opět spojili. Sjezd ke Skořici vedl po hodně rozbité asfaltce a ani zde jsem závodníkům na silničních kolech moc nezáviděl. Zatímco my jsme to zde mohli valit opět naplno oni museli pečlivě zvažovat stopu své jízdy aby se vyhnuli největším výtlukům. Ve sjezdu nís nečekaně dojel Petr Götz a v následujícím výjezdu ke Skořici nám asi 50m ujel  ostrým tempem do kopce. Jak já tak Honza jsme neměli na to abychom na jeho únik okamžitě zareagovali a doufali jsme, že toto tempo neudrží dlouho. Bylo nám totiž jasné, že jiný závodník na horském kole kromě Tomáše před námi není. Dojeli nás další rychlý silničáři a tak jsme je požádali, aby nám soupeře na horském kole dojeli. Nečekaně nám v tom opravdu pomohli a tak jsme se v jejich závěsu na soupeře opět dotáhli. To už zbývalo do cíle asi 12km. Nastal nelítostný souboj s množstvím nástupů. Nikdo se nechtěl nechat jen tak vzdát a tak jsme se navzájem kontrolovali a hlídali až 1km před cíl. Následoval poslední výjezd po staré tankové dlážděné cestě. Jeli jsme všichni tři na stejné úrovni a čekali až někdo nasadí sprint do cíle. Asi 500m před cílem se ozvala rána a někomu začalo ucházet kolo. Z počátku jsem myslel, že je to moje a tak jsem trochu zaspal Petrovo nástup. Defekt potkal Honzu, který chytil asi 80mm hřeb do svého zadního pláště a vyřadil ho z boje o „bednu“. Já jsem se snažil ještě dostihnout Petra z Rotorbike,, který měl na horském kole obuté úzké silniční pláště, ale už se mě to do cíle nepovedlo a přijel jsem 10s za ním na 3 místě v čase 2:04:50. V kategorii horských kol zvítězil Tomáš Kozák v čase 2:00:30. Nejrychlejším závodníkem na silničním kole byl Jiří Bareš, který závod objel za 1:49:44 a nejrychlejším cyklokrosařem byl Tomáš Holub s časem 1:53:10. Dohromady startovalo 212 závodníků z toho 51 na horských kolech, 12 na cyklokrosových kolech 14 žen a 135 závodníků na silničních kolech. Zde jsou kompletní výsledky závodu Tour de Brdy 2011. Fotografie ze závodujsou ve fotogalerii. Zde je kompletní fotodokumentace závodu Tour de Brdy 2011 od Petra Drechslera.

Závěrečný závod Galaxy série 2011 se jel v sobotu 24.  září 2011. Meteorologové slibovali pěkné počasí a tak ačkoliv jsem byl nachlazen z předchozího víkendu a jízdě v dešti, rozhodl jsem se na poslední chvíli závod absolvovat. Na výběr byly dvě trasy krátká 36km – jeden okruh  a dlouhá 72km – dva okruhy. Vybral jsem si delší variantu. Závod už jsem jel dvakrát a tak jsem věděl do čeho jdu. Zázemí závodu bylo opět v krásném prostředí sport hotelu v Kácově. Přijel jsem asi 2 hodiny před startem, protože jsem neměl zaplaceno startovné. V tu dobu byla na místě mlha za kterou by se nestyděl ani Rákosníček a ne příliš velké teplo – asi 10 °C . Nicméně cestou jsem viděl, že tam kde se mlha již rozplynula se schylovalo k pěknému slunečnému dni. Po prezentaci jsem se jel před závodem kousek projet. Trochu mě trápily poškozená ložiska ve středu a poměrně velká vůle v klikách, ale doufal jsem, že s tím závod dojedu.

Asi čtvrt hodiny před startem, se začali závodníci řadit na startu. Jelikož, jsem letos jel v této sérii teprve druhý závod, neměl jsem vyjetou pozici a musel jsem se zařadit do druhé vlny za první padesátku závodníků. Začalo vylézat sluníčko a rázem zmizela i hustá mlha. V 10:30 starostka městysu Kácov odpočítáváním od desíti odstarovala závod. Startovalo se  do zatáčky a z kopce což je podle mého asi ta nejhorší varianta co může být. Rychlost závodníků krátce po startu rychle narostla ještě v okamžiku kdy startovní pole nebylo roztrhané a nebezpečí pádu je zde bylo velmi vysoké . Ačkoliv pořadatel upozorňoval, že závodit se má začít až po opuštění zaváděcího policejního vozidla za Kácovem mnoho borců toho nedbalo a dralo se vysokou rychlostí po krajích cesty vpřed. Já se spíš snažil držet si před sebou bezpečnou vzdálenost. Asi po 500m od startu o sebe předemnou zavadili dva závodníci a karambol na sebe nenechal čekat. Naštěstí jsem měl dostatečný prostor na to abych je objel. Začalo se stoupat na hlavní cestu ke Kácovu a rychlost pelotonu konečně vadla. Předjel jsem mnoho soupeřů, kteří se bezhlavě řítili z kopce dolů. Pole se postupně natahovalo, ale neztrácel jsem vizuelní kontakt se skupinou vedoucích závodníků. Od hlavní silnice to bylo do Kácovaz opět z kopce. Jelo se po značně rozbité cestě dlážděné žulovými kostkami s mnoha překopy od budování kanalizace zasypanými pouze štěrkem. Snažil jsem se jet rychle, ale zároveň opatrně abych o hrany kostek neprorazil kolo a nebo na štěrku neupadl. Nepředjel mě zde nikdo kromě Martina z Explosiw teamu. Kácovem jsme tak doslova prolétli a zvedli zde mohutný oblak štěrkového prachu. Přejeli jsme most přes řeku Sázavu což bylo i nejnižší místo na trati a dostali se na začátek závodního okruhu. Od mostu se jelo nejprve po asfaltových cestách a začalo se opět stoupat. Předjel jsem zde další skupinu závodníků. Po chvíli nás pořadatel odklonil z asfaltové cesty na lesní šotolinovou cestu, která údolím Čestínského potoka stoupá ve směru vrchu Kkenka. Zhruba po kilometru jsme pohodovou lesní cestu opustili a šipky nás nasměrovali přímo proti vrstevnicím vrchu Klenka. Následoval náročný výjezd po cestě na svážení dřeva s hlubokými kolejemi od lesní techniky se spoustou klacků. Seřadili jsme se zde do „vláčku“ na prostředek cesty a na předjíždění zde nebylo mnoho příležitostí. Přestože jsem cítil, že bych zde mohl jet rychleji do předjíždění jsem se nepouštěl a zařadil raději lehčí převod a pokračoval optimální stopou. Když se kopec ještě více zvednul začali závodníci přede mnou ztrácet balanc a museli pokračovat po svých. S kapkou štěstí se mě je podařilo hlubokou kolejí objet a dostat se zase o pár míst dopředu. Podařilo se mě vyjet až na hřeben Klenky. Následoval pěkný hřebenový single track zakončený krátkým obtížnějším sjezdem k asfaltové cestě. Zde už byl peloton roztrhaný na jednotlivce a případně malé skupinky. Dojel jsem ve stoupání jednoho soupeře a snažil se ho přimět ke spolupráci abychom dojeli někoho před námi. Moc se k tomu neměl a tak se za mnou vezl v háku až na vrchol dalšího kopce. Zde trasa opustila les a pokračovala přes relativně čerstvé zorané pole, ve kterém byla ujeta stopa jen od motorky a pár závodníků před námi. Soupeř, kterého jsem si sem přivez mě zde předjel a v technicky náročném sjezdu po zoraném poli mě začal ujíždět. Snažil jsem se moc neztrácet, ale nebylo pro mě jednoduché se ve vysoké rychlosti udržet v úzké rozdrncané stopě vyjeté v poli. Raději jsem tedy trochu zpomalil, abych ze stopy nevylít přímo do zoraného pole což by znamenalo v podstatě jistý pád. Ztratil jsem zhruba 30m, ale v zápětí jsem si soupeře opět dojel na asfaltu. To už jsme klesali do vsi Holšice. Zde trasa uhýbala vlevo. Proti jelo auto, které odbočovalo na stejnou cestu vpravo. Soupeř stihl odbočit ještě před ním, já musel trochu přibrzdit a jet až po autu. Asi 20m za zatáčkou následovala další levá zatáčka směřující na polní cestu. Automobil mě bohužel zastínil šipku na tuto cestu  a ani soupeře jsem před sebou neviděl a tak jsem pokračoval po asfaltové cestě dál.

Naštěstí na mě pořadatel křiknul a tak jsem se vrátil zpět na trať. Díky tomuto malému zaváhání mě dojel Honza z Explosiv teamu. Pokračovali jsme spolu ve snaze dojet nějaké soupeře. Přes pole kolem ohradníku na dobytek s osnatým drátem jsme se dostali do vsi Chabeřice. Jelo se po hlavní silnici a najednou se proti nám začali vracet závodníci. Že by jsme ztratili trasu? Okolo jedoucí turisti nám tvrdili, že kolem nich nikdo jiný neprojel. Já byl ale přesvědčen, že jedeme dobře a tak jsem s Honzou pokračoval. Chvíli nejistoty ukončilo až když jsem na kopci spatřil pořadatele ukazující další odbočku směřující na vrch Jordán. Ve stoupání se nám společnými silami podařilo sjet další dva závodníky. Následoval sjezd po poli do Řendějova. Za ním trasa pokračovala opět po polní cestě. V těsném závěsu za Honzou a se dvěma soupeři za zády jsme zhruba na 15km přijeli na rozcestí s velikou louží. Nebylo zde nikde vidět značení kudy trasa pokračuje. Honza se na poslední chvíli instinktivně rozhodl jet vpravo, já naopak jel vlevo. Ostatní jeli také vpravo a tak jsem se po objetí louže snažil rychle vrátit zpět. Jenže jsem měl zařazený těžký převod, zabral jsem moc a řetěz mě spadl z velkého převodníku mezi kliku a převodník kam se zasekl. Snažil jsem se ho rychle nasadit, ale řetěz byl dokonale „šprajcnutý“ a navíc zamotaný do přesmykače. Musel jsem ho rozpojit, ale ani potom nešel  vytáhnout. Čas neúprosně běžel a já stál se zamotaným řetězem a předjížděl mě jeden závodník za druhým. Položil jsem kolo do trávy a snažil se beznadějně zaseknutý řetěz vytáhnout silou. Nicméně řetěz zapeklitě držel dál v převodnících a jediným výsledkem silového snažení bylo, že jsem si o řetěz rozřízl ruku. Začal jsem vyndavat nářadí a chtěl jsem povolit šrouby od převodníku, jenže na to jsem potřebné klíče neměl. Předjížděli mě stále větší skupiny soupeřů a mě pomalu mě nahlodávala myšlenka, že snad budu muset závod vzdát. Nicméně bylo by to letos moje první odstoupení ze závodu. Už mě bylo jasné, že výsledek  za moc stát nebude, ale touha pokračovat mě neopustila. Trochu jsem se uklidnil a začal si s řetězem zase hrát. Rozhýbával jsem článek po článku a po nekonečných devíti minutách konečně řetěz povolil.

Konečně jsem mohl sednout na kolo a pokračovat. Zahájil jsem stíhací jízdu. V duchu jsem si ale říkal, že musím jet hlavně s rozvahou, abych to někde nepřepálil a nespadl nebo nezdefektil kolo. Propadl jsem se až někam do hloubky závodního pole. Přesto však závodníci v následujícím sjezdu k prvnímu brodu přes Krasovický potok drželi vysoké tempo. Jel jsem trpělivě za nimi a čekal na vhodnou příležitost na bezpečné předjetí. Před brodem jsem předjel asi dva soupeře. Od potoka následovalo stoupání a zde jsem předjel asi dvě početnější skupinky závodníků. Potkal jsem zde také Martina z Explosiw teamu, který jel velice pomalu. Měl ve sjezdu nepříjemný pád a rozhodl se  ze závodu odstoupit. Až k hlavní silnici nad Vísky trať stále stoupala a tak jsem předjížděl další a další soupeře. Pokračovalo se obtížným sjezdem do údolí Čestínského potoka. Na konci sjezdu byl asi 200m úsek cesty velikými žulovými kameny. Bylo to mírně do kopce a kolo zde nemělo vůbec trakci. Jel jsem zde velmi opatrně na lehké převody a snažil se udržet stopu. Naštěstí na tom byly soupeři úplně stejně a tak mě v tomto technicky náročném úseku nikdo nepředjel. Dál se pokračovalo údolím Čelestínského potoka po zajímavých single trecích na kterých byl i druhý brod přes potok. Z údolí Čelestínského potoka trať vedla přes Polipsy do údolí Losinského potoka a po jeho břehu nás dovedla až k soutoku k řece Sázavě u Kozince. Odtud se pokračovalo při železniční trati zpět do Kácova k Mostu přes řeku, kde se najíždělo do druhého kola. Další početnější skupinu závodníků se mě podařilo dojet až v obtížném stoupání na Klenku. Celé druhé kolo jsem předjížděl další závodníky, ale neveděl jsem kolik jich ještě může být přede mnou. Byli totiž mezi nimi i závodníci z krátké trasy. U železniční trati se za mě pověsil jeden soupeř a vezl se za mnou v háku. Nechtěl jsem si ho dovézt do cíle a tak ve stoupání v Kácově za mostem, jsem nasadil ostřejší tempo a ujel mu. Dojížděl a předjížděl jsem díky tomu ještě další tři závodníky. Těsně před cílem jsem viděl ještě další početnou skupinu závodníků, ale ve sjezdu už se mě je nepodařilo sjet. Do cíle už to bylo jen kousek do kopce se závěrečnou pasáží pro diváky po trávě kolem bazénu u sporthotelu. Vyhecoval jsem se k závěrečnému sprintu a předjel před cílem ještě další čtyři překvapené soupeře. Nakonec jsem tedy projel cílovou bránou absolutně na 37 místě a 19 v kategorii v čase 2:58:59.3. Škoda, že závod nebyl ještě o 1 km delší, neboť ve stejné minutě dojelo ještě pět dalších soupeřů. Vítězem se stal Tomáš Jakeš s časem 2:32:51.2. Nebýt nešťastného technického problému s řetězem mohl jsem se mu ještě o 9 minut přiblížit a umístit se zdruba mezi 13 – 18 místem absolutně. Na druhou stranu jsem si, alespoň o to více zazávodil při předjíždění ostatních soupeřů po celý zbytek závodu . Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky maratonu v Kácově .

Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho technicky náročná trať za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 17 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 10.9.2011 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.

Když se mě v polovině prázdnin zeptali kamarádi, jestli pojedu tento závod neváhal jsem ani minutu a odpověďěl že ano, přestože jsem netušil jak moc náročná trať tohoto závodu bude. Na výběr byly dvě trasy krátká 55km označována pořadateli jako rodinná, ikdyž tomu tak ve skutečnosti není a náročná 115km trasa s převýšením více než 3100m. Vybral jsem si jako obvykle delší trasu. Prázdniny utekly jako voda a očekávaný den D pro mě nastal vlastně již o den dříve v pátek 9.9 kdy jsem se chystal na závod. Nejprve jsem musel dát dohromady již sezónou značně unavené kolo. Začal jsem výměnou obou plášťů, neboť jsem tušil, že riziko defektu bude na tomto závodě velmi vysoké. Při výměně jsem zjistil, že mám naražený zadní ráfek a tak bylo třeba jej mírně vyrovnat měděnou tyčkou a kladivem. Oba pláště jsem nainstaloval jako bezdušové s no tubes tmelem. Dalšími servisními kroky bylo nalisování nových ložisek předního kola, promazání středu, doplnění jednoho chybějícího šroubu v převodnících a dotažení zbylých, seřízení přehazovačky a přesmykače, dotažení nýtků v rámu pro montáž košíků na bidony, instalace nové bombičkové pumpy pro případ rychlé opravy defektu a konečně kompletní promazání kola. Strávil jsem tím celé dopoledne a na cestu do Teplic jsem se proto vydal až kolem 15h. K večeru jsem dorazil do penzionu Kamínek v Teplicích nad Metují, kde již na mě čekali kamarádi. Došel jsem si na prezentaci do kina pro číslo a vyfasoval zde „startovní tašku“. Součástí byla i poukázka na páteční večeři, kterou jsem v zápětí využil. Pak jsem se vrátil do penzionu a při montáži čísla a čipu zjistil, že zadní kolo mého stroje je prázdé a i přední měkké. Byl to důsledek čerstvé montáže bezdušového systému. Vetšinou trvá dva dny než se zacelí póry v plášti a já na to měl jen den jeden. Dofoukl jsem obě kola a byl rozhodnut, že jestli to do rána ujde budu muset nainstalovat ještě před závodem duše.

Druhý den ráno po snídani bylo zadní kolo prázdné a tak jsem tam pro jistotu namontoval duši a vydal se na start na náměstí, který byl již v 8 ráno.  Ve startovním koridoru bylo již plno závodníků a tak jsem se ani moc nerozjížděl a postavil se rovnou na start. Tentokrát mě byla první vlna zapovězena, protože jsem zde startoval poprvé a právo na první vlnu měli pouze závodníci, kteří se loni umístili do 100 místa  a nebo jsou v kategorii elite v Českém poháru do 20 místa. S kamarády Ondrou a Jirkou jsme se postavili hned na konec první vlny a společně čekali na start.

Přesně v 8 zazněl výstřel z děla a obrovská ohlušující rána jako by měla opačný účinek než impulz ke startu. Pomalu mě z té rány ztuhla krev v žilách, ale naštěstí jen do oklamžiku než se dali do pohybu závodnící přede mnou.

O tomto závodě jsem se dozvěděl vlastně náhodou. Přihlásil jsem se na první ročník jiného závodu, který se měl konat ve stejný termín v Brdech, ale po zaplacení startovného jsem se v diskuzi dočetl, že se závod pro malou účast ruší. Z diskuze jsem se také dozvěděl, že malá účast je patrně způsobena tím, že termín koliduje s Rožmitálskou 50 a bikeři z okolí dají přednost této zaběhnuté akci. Přihlásil jsem se proto na tuto akci. Rozměrem nevelký závod (počet účastníků byl omezen na 75 startujících) měl start a zázemí u restaurace „U Fraňka“ v Rožmitále pod Třemšínem. Již při prezentaci mě bylo trochu divné, proč mě pořadatelé dávají ke startovnímu číslu také mapu, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Na výběr byla „jen“ 50km trasa, zato však vedená krásnou krajinou jižních Brd. Do startu zbývala asi hodina a tak jsem se rozhodl projet si alespoň začátek a konec trasy předem. Stejný nápad měl i závodník z Kellys bike ranch teamu. Poznal jsem v něm závodníka, který loni jezdil za Factor team a jeli jsme spolu chvíli i na Sázavském Blizáku 2010. Společně jsme poznávali trať a zjistili, že značení trati bude velký oříšek. Trať byla totiž značena jen oranžovými šipkami na cestě. Navíc jich bylo velice poskromnu a šipka ukazující zatáčku byla opravdu jen v zatáčce, a nikoliv párkrát zopakovaná před ní jak bývá dobrým zvykem. Nedovedli jsme si představit, jak budeme číst trasu až pojedeme v závodním tempu. Po třech kilometrech jsme přijeli na začátek Voltuše, kde probíhala stavba rodinného domku. Projíždějící Tatry a bagry smazaly šipku z cesty a tak jsme už zde nevědomky sjeli z trasy a zjistili jsme to až když jsme se napojili na trasu směřující do cíle a šipky byly proti nám.  Projeli jsme si tedy ještě kus závěrečné části trati a vraceli se zpět na start. Přetím jsme si ještě z mapy zjistili kudy trasa z Voltuše pokračuje.

Na startu se již řadili ostatní závodníci, ale vrátili jsme se v čas a tak jsme se mohli postavit přímo na startovní čáru. Krátkým pohledem jsem  shlédl soupeře a zjistil jsem, že hlavními rivaly budou dva borci z teamu Nisan Dolák na karbonových Ghostech, dva z teamu Prodoli a známý z Kellys bike ranch teamu. Ostatní z pelotonu jsem ze závodů neznal a typoval je na místní bikery. V jedenáct hodin zazněl startovní výstřel a vyrazili jsme vstříc Brdským kopcům. Podařilo se mě dobře odstartovat a tak jsem vyjel první a táhl za sebou celé startovní pole. Z počátku jsem jel mírnější tempo, abych zjistil jak jsou na tom soupeři a udělal si představu o tom na koho si dát pozor. Pár závodníků mě vždy předjelo, ale po chvíli se zase  rádi vrátili do háku za mnou. Nechtěl jsem jet první hlavně z obavy čitelnosti trati a tak jsem zvolnil a pustil před sebe dva místní borce, kteří měli trať najetou předem. To už jsme byli ve Voltuši u zatáčky se smazanou šipkou. Naštěstí soupeři věděli kam tak jsem je následoval.

Přišla první prudká stojka a v tu dobu první závodník pro mé překvapení slézá z kola a že to vyběhne. Řadím téměř nejlehší převody a v pohodě zvládám výjezd, ocitám se však opět na prvním místě a jsem si vědom, že čtení trasy bude zase na mě. To už jsme se ale dostali do Brdského lesa a značení zde bylo lepší  než smazané šipky na startu. Jedu zhruba na 80% plynu a za sebou mám vláček asi čtyřech soupeřů, kteří akceptují moje tempo do kopce. Při jízdě do kopce byly šipky nakreslené až přímo v zatáčce celkem akceptovatelné, ale i tak se mě podařilo dvakrát sjet z trasy. Vždy jsem, ale chybu okamžitě opravil a vrátil se zpátky na trať a na čelo závodu. Ve stoupání na Hrádecký hřeben se mě udržel již jen jeden favorizovaný místní borec. Podle všeho znal trať a tak jsem jej pustil před sebe a jel v tesném závěsu za ním. Společně jsme se střídali na čele a ukrajovali další kilometry tratě. Zhruba na 18 km po sjezdu od rozcestí Soudná přišla osudová chyba. Jeli jsme stále po oranžových šipkách, kterými byla trať značená, ale nevědomky jsme se napojili na trasu jiného závodu, který používal tu samou oranžovou barvu jako ten náš. Následovali nás ještě další dva závodníci. Nic nenaznačovalo tomu, že jedeme špatně. Uháněli jsme sjezdem až k Vacíkovu, kde přišla nečekaná šipka do zatáčky na šotolinovou cestu.  Naše rychlost zde atakovala 50km/h tou dobou první místní závodník tuto odbočku přejel, já ji dobrzdil s obouma kolama ve smyku, ale známý z Bike ranch teamu za mnou na nečekanou změnu směru a rychlosti nestihl zareagovat a tak jsem mu nechtěně skřížil cestu.  On ve snaze zabránit střetu strhl kolo , skočil z můstku cesty do příkopu a skončil v kotrmelcích ve škarpě. Naštěstí nebyl moc potlučený, počkal jsem až se vrátí na kolo a společně i s prvním jsme pokračovali po značené trase. Dojeli jsme k občerstvovací stanici na statku ve Vacíkově, plné překvapených lidí co to zde jedeme za závod. Až tady nám došlo, že jsme se nevědomky napojili na jakýsi dětský závod, označený tou samou oranžovou barvou jako je ten náš.

Popadl nás vztek a zmar nad zkaženým závodem. Ostatní tři soupeře i beznaděj, neboť jsme si zajeli 3km z kopce a ztratili dobře xxx výškových metrů. I mě bylo jasné, že na 50km trati bude hodně obtížné vrátit se na čelo závodu, ale v koutku duše jsem doufal, že ostatní přeci musí zatočit také na tuto špatnou cestu, když je značena stejně. Vracel jsem se do kopce proti šipkám a ujížděl ostatním. Po vystoupání 3km kopce jsem viděl jak nahoře stojí motorkář a směřuje závodníky aby pokračovali dále rovně. Byl to člověk od pořadatele, který měl za úkol jet před závodníky a a směřovat je správnou cestou. Sem bohužel přijel až po nás a chytil zde až 5 závodníka, kterého nasměroval správně. Hlasitě jsem si na jeho účet ulevil, co to má znamenat, že tady mají dvojí značení. Jen pokrčel ramena a mlčel. Paradoxem všeho bylo, že správná odbočka byla o 50m dál a to dokonce stejným směrem jako ta naše. Propadl jsem se ve startovním poli nevím kam, ale touha závodit mě neopustila. Dojížděl a předjížděl jsem znatelně pomalejší závodníky, kteří již zde měli na nás 12 minut ztrátu, které mě vzala zajížďka. U hájovny na Ďedku zhruba na 25km jsem se snažil od postávajících lidí okolo, zjistit kolik závodníků projelo přede mnou. Dozvěděl jsem se však jen nic neříkající údaj, že hodně. Nepropl jsem beznaději a jel dál svoje stíhací tempo s tepy atakující 180 půlsů/minutu.Věděl jsem, že nás čeká stoupání na Třemšín a to rozhodne celý závod.  Po 500m potkávám cyklistu, který sledoval závod a dozvěděl jsem se, že přede mnou je  13 závodníků. Po další zatáčce jsem spatřil první tři z nich a po chvíli je předjel. Ve stoupání po asfaltové cestě od Hutí pod Třemšínem na Třemšín jsem předjel další dva závodníky. Podle všeho bych se tedy měl pohybovat na osmém místě. Ve sjezdu k rozcestí Dlouhá jsem nikoho dalšího v dohledu už neviděl. Ve stoupání k Fajmanovým skálám jsem předjel další dva závodníky a u odbočky žluté turistické trasy od Marásku zhruba na 35km jsem se dostal před závodníka z teamu Nisan Dolák.  Od teď jsem věděl, že jsem téměř zpátky ve hře a pokud chci bojovat o umístění na bednu, musím jet úplnou hranu. Zbývalo však již jen 15km do cíle a to víceméně ve sjezdu. Motivován touhou dostihnou zpátky čelo závodu, jsem jel i po obtížně sjízdé a teréně náročné žluté turistické trase vysoké tempo a přeskakoval jsem kořeny a kameny. Když už jsem byl téměř na konci tohoto úseku prorazil jsem po skoku přes kořen o ostrý šutr přední plášť. Okamžitý únik tlaku mě ve vysoké rychlosti katapultoval přes řídítka a skončil jsem v kotrmelcích v kamenné suti pár metrů od fotografa, který zde pořizoval „akční“ záběry. Sezbíral jsem se tam otud, zjistil, že mám sedřený celý pravý bok, bolí mě palec na pravé ruce který jsem si vyvrátil o řídítka a praštil se přes přilbu do hlavy. Následovala nepublikovatelná sprcha sprostých slov…

Věděl jsem, že od teď je myšlenka na bednu definitivně pryč. Po opadnutí emocí jsem se pustil do opravy proraženého předního pláště. Musel jsem nainstalovat do bezdušáku nouzovou duši. Z počátku mě činilo problém s bolavým palcem vyzout plášť, ale nakonec se to povedlo. Zhruba po  3 minutách, když už jsem foukal kolo mě dostihla skupinka, se kterou jsme si udělali 6km výlet mimo trať. Když mě viděli zkrvaveného s defektem vyjádřili lítost a zmizeli v prachu. Během dofukování mě předjeli další čtyři závodníci. Opravou jsem ztratil dalších drahocených 8minut a mé ambice se od původního záměru zvítězit metodou start – cíl zůžily na to dojet alespoň do 10 místa. Ve stoupání k přírodní rezervaci Na skalách jsem opět předjel závodníka z teamu Nisan Dolák. Ale ve sjezdu po ostrých kamenech jsem znovu prorazil přední kolo. Tentokrát však duši a jinou už jsem s sebou neměl. Musel jsem lepit dvojitý defekt a ztrácel tak další a další minuty. Duše byla celá mastná od tmelu  bezdušového pláště a záplaty nechtěly chytit. Musel jsem jednu díru lepit na dvakrát a ztratil zde minimálně 15minut. Za tu dobu už mě předjížděli i znatelně pomalejší soupeři.

Po opravě druhého defektu jsem některé z nich předjížděl již po třetí. Začal jsem propadat beznaději, a už i ambice dojet do 10 místa byly pryč. Pět kilometrů před cílem u Voltuše se navíc záplata odlepila od mastné duše a potkal mě třetí defekt. Od teď už jsem bojoval jen o to dostat se do cíle tohoto pro mě prokletého závodu. Opravou ztrácím dalších 10minut  a okolo projíždí už i holky a snad i senioři se zvonkama. Po opravě jsem nasadil opět tempo, a předjel jsem ve Voltuši asi 5  „výletníků“ abych nedojel do cíle jako úplný loser.

To by mě ovšem nesměl kilometr před cílem potkat čtvrtý defekt. Záplata se opět odlepila. Teď už bych nejraději zahodil kolo do příkopu! Oprava by už trvala déle než dojít do cíle pěšky. A tak následoval pochoďák do cíle. Cestou jsem ještě došel podobného zoufalce, který tlačil kolo narozdíl ode mě s prázdným zadním. Zvažoval jsem jestli má v tuto dobu ještě smysl, procházet cílem, ale nakonec  jsem tak učinil.  V cíli jsem se dozvěděl, že závod vyhrál onen silničář, který slezl v prvním stoupání. Měl to štěstí, že jel na 5 místě a dojela ho před odbočkou se špatnými šipkami motorka. Ani skupince co se mnou zabloudila se nepovedlo dojet na bednu. Hlavní cenou byl pěkný zlatý pohár, tak snad příště si sem pro něj přijedu. Po zkušenostech si však raději přidělám na řídítka mapník a do batohu přibalím sadu náhradních duší .

V sobotu 27.  srpna se jel v Kralovicích legendární MTB maraton. Mnoho jsem o trase tohoto závodu slyšel od kamarádů, ale ještě nikdy jsem ji nezkusil na vlastní kůži. Vše se změnilo právě tuto sobotu. Na výběr byly trasy 25, 56 a 95km. Zvolil jsem si nejdelší 95km variantu. Start byl již v 8 hodin ráno. Přesto ještě v půl osmé bylo na parkovišti v kasárnách nedaleko sportovního kempu kde měl závod zázemí jen pár vozidel závodníků. Žádné davy jako na komerčních MTB závodech.  Oproti lonskému ročníku, kdy byl závod zařazen do série českého poháru byla účast  slabší. Na parkovišti potkávám mnoho známých tváří a kamarádů.  Pod startovní bránou jsme se sešli doslova pár minut před osmou.  Žádné půlhodinové postávání před startem se nekonalo. Pár letmých pohledů na soupěře mě stačilo k vytvoření představy o favoritech závodu. Kolem osmé ředitel závodu slovy: „tři, dva, jedna start“ spustil lavinu cyklistů do pohybu. Startoval jsem z první lajny a tak se mě podařilo vyjet asi na čtvrtém místě. Začátek trasy vedl zhruba 2,5km po silnici na Trojany. Jelo se za zaváděcím automobilem, a tak se zde nezávodilo. Celkem pohodovým tempem jsme se blížili k odbočce do lesa, kam jsem vjel taktéž na čtvrtém místě. Před sebou jsem měl dva závodníky z teamu IVT a jednoho závodníka ze Soda Fresh teamu. Následoval sjezd po rozbité a vymleté lesní cestě. Hned od začátku za to první tři závodníci pěkně vzali a začali se mě lehce vzdalovat, nechtěl jsem je nechat moc ujet a tak jsem jel téměř na hranici svých možností. Přesto si zde však vybudovali lehký náskok. Ve sjezdu mě předjel ještě Martin z Explosiwe bike teamu, způsobem jemu vlastním.  Propadl jsem se tedy na 5 místo. Pod kopcem, stál soupeř ze Soda Fresh teamu a spravoval defekt zadního kola. Pokračoval jsem sám za skupinkou třech vedoucích závodníků a snažil se je ještě dojet. Nasadil jsem tedy stíhací tempo, ale proti větru byla moje snaha dojet tříčlenou skupinu marná. Nechal jsem se proto dojet dvojicí kamarádů složenou Honzou od Explosiwáků a Lukášem z 2V Bikers. Chtěl jsem je vyhecovat ke společné spolupráci dojet vedoucí trojici, ale nesdíleli mojí vizi. Přesto však jeli velice pěkné tempo. Držel jsem se proto chvíli s nimi ve skupině, abych si trochu odpočal po předchozí stíhací jízdě. Společně jsme dojeli až k prvnímu brodu přes řeku Střelu. Lukáš věděl, že zde je brod hluboký a tak jsme vzali kola na ramena a proběhli vodou na druhou stranu. Bylo zde vody zhruba po kolena a uprostřed byl silný proud. Ve stoupání od brodu jsem za to vzal a trochu poodjel z naší tříčlenné skupinky. Dostal se mě však do přehazovačky klacek a tak jsem při jeho vyndavání o lehký náskok v zápětí přišel. Pokračovali jsme tedy dál ve třech. Ukázalo se, že Lukáš zdejší trať zná nazpaměť a tak nás i pěkně vedl až k oblíbenému single track sjezdu k Osojenskému potoku. Jeho výborná technika sjezdu, mu umožnila nám zde trochu ujet. Po přebrodění potoka následovalo strmé stoupání a tak jsme jej opět i s Honzou dojeli. Společně neohroženě pokračovali až k druhému brodu přes řeku Střelu. Tento jsme se pokusili přejet po levé straně přes naplavený štěrk . Lukášovi se to povedlo, mě však shodil silný proud v druhé polovině brodu a tak jsem musel zbytek doběhnout. Za zády se nám objevil závodník ze Soda Fresh teamu, který jel svoji stíhací jízdu po opravě defektu Na 27km nás definitivně dojel a předjel. Krátce na to jsme potkali u chatové osady Martina z Explosiwe teamu, který zde přetrhl řetěz a nemohl pokračovat přotože neměl nýtovačku. Kluci u něj zastavili, předali mu nýtovačku a já zatím pokračoval v těsném závěsu za“ Sodou“. Jel celkem pekelné tempo a v kopci se mě snažil utrhnout. Vždy vložil tři zrychlené šlápnutí, ale do kopce se mu ujet nepodařilo. Věděl jsem ale, že je na tom s výkoností lépe, a tak jsem jej na rovině nechal ujet a pokračoval dál svým tempem.

Zhruba 10km jsemjel osamocen, neviděl jsem nikoho před sebou, ani za sebou. Až ve stoupání od Vursova mlýna k Hrádku se za mnou objevil soupeř v bílém. Nejprve jsem na dálku nepoznal kdo to je a tak jsem se snažil do kopce přidat, aby mě soupeř nedojel. Ale nedařilo se mě to. Po chvíli mě dostihl a zjistil jsem, že je to stejný závodník, ze Soda Fresh teamu, který už mě jednou předjížděl po opravě defektu. Tentokrát prý zabloudil. Opět jsem jel chvíli s ním, ale pak jsem ho nechal ujet. Kousek od Rabštejna nad Střelou mě najednou přijel naproti, že opět ztratil trau a že projel už asi kilometr po modré turistické trase a neviděl, žádný fáborek. Ani já jsem si nebyl jist, jestli jedu dobře a tak jsem se nechal ovlivnit a společně jsme sjeli na cestu k řece, která byla čerstvě projetá buldozerem. Neviděl jsem v hlíně ale žádné stopy prvních dvou závodníků a motorky, kteří projeli před námi a proto jsem to po pár metrech zavrhl jako špatný směr a vrátil se zpět na modrou turistickou trasu. Ani já jsem nevěděl, jestli je to dobře, ale přišlo mě to ako nejpravděpodobnější pokračování trati. Díky tomuto zdržení nás zde dojel Martin z Explosiw teamu. Pokračovali jsme tak dál společně ve třech.

V sobotu 20. srpna, krátce před polednem bikeři zcela zapnili Masarykovu třídu v Karlových Varech. Konal se zde již dvanáctý ročník Karlovarského AM Bikemaratonu, kerý byl i letos součástí seriálu Kolo pro život. Na výběr byly trasy 17, 55 a 95km. Opět byla nejvíce bodově hodnocená právě 55km trasa (koeficient 1,13) oproti dlouhé 95km trase, která měla koeficient bodového hodnocení jen 0,7. Proto většina jezdců, včetně těch elitních, kterým šlo o body do seriálu volila krátkou variantu. Já jsem si naopak zvolil trasu 95km s převýšením 2450m. Díky předchozím výsledkům jsem opět obdržel nízké číslo (A21) a tak jsem se mohl zařadit přímo poblíž startovní brány.

Přesně v poledne se ozval startovní výstřel a peloton se před zraky lázeňských hostů dal do pohybu. Po městě se jelo za zaváděcím autem, a proto se zde nezávodilo. Jakmile nás však auto dovedlo pod první kopec začalo tempo rapidně narůstat. Pro natažení startovního pole posloužil kopec na Doubskou horu (610 m.n.m). Čekalo nás tak hned po startu 200 výškových metrů. Tempo určovali závodníci z krátké tratě a bylo doslova vražedné. Snažil jsem se zůstat na stejné pozici jako po startu, ale když mé tepy atakovaly hranici 190 trochu jsem zvolnil, a kontroloval si, aby mě nepředjel nikdo se žlutým číslem, kterým byli označeni závodníci dlouhé tratě. Sprintery s bílým číslem, jímž byly naopak označeni závodníci na krátké jsem s klidným svědomím pouštěl dopředu. Z Doubské hory následoval sjezd pěšinou k říčce Teplá. Zde byly hluboké odvodňovací žlaby, které nebyly nijak označeny a byly velmi špatně vidět. Do prvních dvou jsem vletěl v plné rychlosti a tak kolo dostalo neskutečnou ránu především do zadního kola. Měl jsem strach, že zde prorazím bezdušový plášť a tak jsem raději trochu zvolnil. Díky tomu mě zde předjel jeden „žlutý“ závodník z teamu Ski a Bike Radotín, kterému rány do kola nevadily. Nenechal jsem ho však před sebou jen chvíli a jakmile žlaby skončily začal jsem jej dojíždět. Definitivně jsem jej předjel ale až ve stoupání za mostem. Stoupalo se směrem na Vítkův vrch (644 m.n.m), ale k tomu se muselo nejprve ještě objet letiště v Olšovo vratech. Jelo se vesměs po zpevněných cestách a tak tempo bylo vysoké. V Olšových vratech jsme najeli na hlavní silnici a stoupali zbývajících 50 výškových metrů na Vítkovu horu po asfaltu. Zde se mě podařilo předjet další dva závodníky z dlouhé tratě. Z Vítkovi hory vedl zajímavý technický lesní sjezd zpět k říčce Teplé. Čěkaly nás prudké serpentýny na jehličí. Měl jsem v nich trochu obavy o podklouznutí, a tak jsem raději vycvakával stabilizační nohu do vnitřní zatáčky. Sjezd pokračoval pěšinou lemovanou zábradlím až k řece. Z tohoto úseku jsem měl respekt. Je plný kamenů a kořenů a již jednou jsem si zde v předchozím roce ustlal. Blízké zábradlí, které je v únikové zóně případného pádu hrozí úrazem. Proto jsem zde zvolnil. Toho okamžitě využili dva soupeři za mnou. Jeden ze Ski a Bike Radotín a druhý z Pernštějna. Objeli jsme tenisové kurty u řeky a čekal nás na 30km brod přes říčku Teplá. Byl z panelů, teklo v něm odhadem tak 30 – 40cm vody a dlouhý mohl být tak 5m. Nejprve jsem se trochu obával, že panely budou klouzat a proud vody mě strhne do vody, ale zařadil jsem lehčí převod tak abych to ve vodě ušlápl a pustil se do brodění. Povedlo se a tak jsem svištěl dál po silnici na Karlovy Vary. Bylo to z kopce a tak jsem zde jel dobře 50km/h na nejtěžší převod, abych zminimalizoval ztrátu na dva závodníky co mě předjeli. Najednou cesta prudce uhne do lesa na pořádnou stojku. Vytěžil jsem ze znalosti trati z předchozích let a na rozdíl od soupeřů si včas podřadil. Je zde třeba přeřadit z nejtěžšího převodu v podstatě až na třetí nejlehčí. Kolega z Pernštejna zařadil pozdě a tak se dostávám před něj. Druhý z Radotína začátek kopce urval silově na těžké převody, vzalo mu to, ale hodně energie. Stoupalo se až k rozhledně Diana (556 m.n.m) a na předposlední serpentýna a prudký kopec jej definitivně zlomil, což dal hlasitě najevo. Já naopak přeřadil o jeden těžší převod a dostal se celkem rychle před něj, abych ho ještě trochu více demotivoval . Těsně pod Dianou byl přes cestu padlý strom, který bylo třeba oběhnout a následovala trochu nejasně značená trasa k vrcholu. Trochu jsem se zde obával chyby, ale náskok na dvěma pronásledovateli jsem měl celkem vysoký. Z Diany vedl pěkný lesní sjezd křižující turistické chodníky. Byl zde i prujezd jakousi kapličkou následovaný skokem ze zhruba 20cm schodu do štěrku. Následovalo stoupání, lesní pěšinou ve kterém se za mě přiblížil soupeř z Pernštejna. Trasa často měnila směr a musel a protože jsem před sebou neměl, žádného závodníka musel jsem rychle číst trasu. Na jedné odbočce jsem udělal chybu, kterou jsem si uvědomil až když jsem měl nataženou pásku před pusou. Toho okamžitě využil soupeř a dostal se přede mě. Nenechal jsem ho tam ale dlouho. Jakmile jsem se vrátil na trať tak jsem ho s trochou úsilí předjel. To bylo zhruba na 40km. Čěkalo nás ještě náročné stoupání po šotolinové pěšině zpět k vrchu Doubské hory. Kolo zde má tendeci podkluzovat, ale přesto jsem zařadil o jeden těžší převod, než bych chtěl jet, abych zde získal trochu náskok před obtížným sjezdem. Z Doubské hory nás čeká již jednou projetý sjezd s odvodňovacími žlaby. Tentokrát již s nimi počítám a tak přes ně skáču abych projel rychle. Uhájil jsem díky tomu pozici a svého pronásledovatele před sebe nepustil. Jakmile jsme se dostali zpět na silnici oddělovala se krátká trasa od dlouhé.

Chrti z krátké to už měli za pár do cíle, nás však čekalo druhé kolo přes Vítkovu Horu, brod a Dianu. Po již poznané trati se mě jelo dobře a tak jsem si držel náskok před soupeřem. Nechtěl jsem jej pustit před sebe a tak jsem držel celkem vysoké tempo. Po hlavní silnici V Olšových Vratech jsem uháněl ve stoupání rychlostí asi 30 km/h. Tuto moji rychlost neodhadl nějaký neohleduplný řidič ve stříbrné fábii, a těsně před odbočkou na Vary se rozhodl mě předjet. Jakmile byl na mé úrovni začal odbočovat vpravo a vytlačil mě na vedlejší cestu. Vrazil jsem mu řídítkama do boku a drhnul mu celý bok auta jak řídítkama tak přední pneumatikou. Dost mě to rozhodilo a ještě teď se divím, že jsem nespadl. Jakmile jsem se stabilizoval, okamžitě jsem šel na brzdy, abych se dostal mimo auto. Jeho řidič byl takový hulvát, že bez váhání ujel. Vrátil jsem se na hlavní cestu a pokračoval dál. Celou akci viděl řidič z auta, které jelo za námi zpomalil na mojí rychlost a přes stažené okénko se mě ptal zda je vše v pořádku. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak jsem jej poslal mávnutím dál. Tento incident a obtížný sjezd z  Vítkovi hory za mě opět přiblížil soupeře z Pernštějna. Na brodu přes Teplou jsem jej měl opět již za zády. Ale zatímco mě se brod projet povedlo on si zde stoupl do vody. Získal jsem tím malý náskok, který jsem postupně zvětšoval ve stoupání k rozhledně Diana. Byl jsem  odhodlán již nepřijít o žádné místo a proto jsem jel absolutní vraždu. Díky tomu jsem předjel ještě dalšího závodníka. Snažil se za mě pověsit, ale po pár metrech to se slovy, že tíhle tempem by brzo umřel vzdal. Jel jsem si dál svůj závod. Nikdo přede mnou a soupeř za mnou se ještě na dlouhých rovinkách tu a tam objevil, což mě stále hnalo kupředu. Odhadem jsem mohl mít náskok tak 1 min. Ve obtížném stoupání šotolinovou pěšinou jsem nečekane předjel závodníka Cyklotréninku, kterému zde trochu došlo. Právě tohoto závodníka jsem si na startu vytipoval jako adepta na vítěze. Věděl jsem že jedu celkem dobře, ale absolutně jsem netušil na jaké pozici startovního pole se pohybuji. Začal jsem se proto regulovčíků vyptávat. Slečna u kapličky nevěděla ani jak dlouho přede mnou někdo projel a jen nacvičeně mávla rukou po směru jízdy. Začal jsem o kolo předjíždět pomalé závodníky z krátké trati, zkusil jsem se tedy ptát jich. Podle jednoho jsem byl celkově patnáctý. To mě mojí doměnku potvrdilo a vyhecovalo k zachování vysokého tempa. Již potřetí jsem vystoupal na Doubskou horu. Následoval již dobře poznaný sjezd s hlubokými odvodňovacími žlaby. Již zkušeně je skáču a snad tentokrát ve sjezdu ani moc neztrácím. Dostávám se na asfaltovou cestu k dělení okruhů. Regulovčík zde neplní svojí funkci, ale tak nějak podvědomě jedu tam, kam předtím jeli závodníci z krátké traťe. Čekal jsem, že už cíl bude brzy a tak jsem držel vysoké tempo, které jsem ještě gradoval. Podle tachometru zbývalo však do cíle ještě asi 10km a tak jsem zvolnil. Čekalo nás ještě stoupání po betonové cestě zpátky pod Doubskou horu, tentokrát cestou nad vodní nádrží Březina. Stále jsem si hlídal soupeře za zády, ale již jsem jej až do cíle nezahlédl. Zbývalo posledních 5km do cíle víceméně již z kopce a tak jsem jel co to šlo. Ve sjezdu stále častěji předjíždím závodníky z krátké trati, mám z nich trochu respekt, aby mě někdo z nich nevjel do cesty a tak na ně z předstihem křičel kudy je budu objíždět. Najednou jsem se ocitl ve Varech. Problesklo mě hlavou, že teď už musí být cíl opravdu za rohem. Objel jsem obchodní centrum, které jsem poznal při parkování auta a věděl, že je hned vedle stadionu kde je cíl závodu. Čekala na mě poslédní terénní vložka a sice sjezd ze schodů po tribuně na stadion. Mnoho závodníků tyto schody raději sneslo. Ačkoliv, soupeř za mnou byl již v nedohlednu tak moje touha být již v cíli mě povolila sjet i tyto schody. Jejich výška a délaka budila opravdu respekt. Dobře to dopadlo najíždím na stadion a sprintuji pro něm do cílové brány, kterou projíždím se zdvyženými rukami. Jsem napnutý jak to celé dopadlo a tak se poté co vypiju na ex půl litru vody ptám pořadatele, kam věší výsledky. To bohužel nevěděl a tak jsem se zajel zeptat přímo časoměřičů k dodávce. Nakonec jsem 95km trať dojel absolutně na 8 místě a 3 v kategorii v čase 4:14:10.6. Na prvního Ladislava Fabišovského z teamu AC Sparta Praha jsem ztratil 26:07. Projel cílovou páskou v čase 3:48:03.2. Konečně jsem se tedy probojoval i v seriálu Kolo pro život na bednu. Zde jsou komletní výsledky Karlovarského AM bikemaratonu na 95km trase .

Uplynulý víkend hostil lyžařský areál Zlatá lyže v Novém Městě na Moravě světový pohár MTB. Vypravil  jsem se sem již v pátek odpoledne. Po celkem nudné cestě po D1 jsem se dokodrcal až do kempu zřízeného na louce nedaleko sportovního areálu a centra všech závodů. Postavil jsem stan a vydal se zaregistrovat do pátého závodu českého poháru v MTB maratonu na 80km, který startoval v sobotu v 8:30. V areálu se tou dobou jelo finále světového poháru v cross country sprintu. Trať obepínala areál a bylo tak možno ji celou sledovat z tribuny. Navíc zajímavé pasáže byly snímány kamerami a přenášeny na velkoplošnou obrazovku. Startovalo se ve čtveřicích ze kterých vždy postoupili pouze první dva závodníci. Po startu na závodníky čekala travnatá rovinka, na které byly v úrovni tribuny dvě velké klády, následovala asfaltová levotočivá zatáčka přes most a nájezd do krátké lesní pasáže mezi kořeny a pařezy. Z lesa se trať vracela na stadion po šotolinové cestě podjel se pravotočivou zatáčkou most postavený z lešení a následoval na něj strmý výjezd a sjezd. Pod mostem byly tři velké schody z klád a pak se již trať vracela před tribunu. Na cílové rovince byly pro spestření ještě dvě muldy z písku. Po dokončení závodů světového poháru bylo možno si trať projet. Úvodní klády jsem raději vynechal abych zde před plnou tribunou nepadl, ostatně padlo zde i mnoho elitních jezdců a já bych neměl po případném pádu oblečení na můj sobotní závod. Zbytek tratě jsem již projel celý. Prudký výjezd na most z lešení vyžadoval velice dynamický rozjezd z předchozí šotolinové zatáčky. Povedlo se mě to až na druhý pokus. Schody z klád pod sjezdem z mostu byly celkem vysoké a vyžadovaly vysokou ryclost, kterou bylo třeba zkrotit ař před následující zatáčkou k tribuně. Muldy z písku měly tendenci katapultovat jezdce na přední kolo a tak jsem raději jel přes ně pomaleji. První závodní den byl zakončen večerním koncertem kapely Support Lesbiens. Ve 22:00 jsem se vrátil do stanu a usínal jsem za zvuku hrající kapely, který ustal až někdy kolem půlnoci.

V sobotu jsem se probudil do zamračeného dne, ale bylo celkem teplo asi 19°C. V 8:15 jsem již stál na startu pátého závodu Českého poháru zhruba v první třetině druhé startovní vlny. Start závodu byl ze stejné brány jako starty závodů světového poháru, přímo před tribunou areálu Zlaté lyže, proto zde byla také nebývalá divácká kulisa. Asi 10 min před startem se vydatně rozpršelo. Všichni včetně mě jsme byly oblečeni jen v krátkém dresu a těšili se až bude odstartováno aby jsme nemuseli v dešti dlouho stát a mrznout. V 8:30 se konečně ozval startovní výstřel a pestrobarevný had cyklistů se dal do pohybu vstříc 80km trase. Začátek vedl po asfaltové cestě areálu. Celé startovní pole se zde drželo pohromadě a nebylo zde moc příležitostí k předjíždění. Jakmile jsme opustili areál a vjeli na lesní cestu stoupající směrem na Bílou skálu (777 m.n.m), začal jsem předjíždět jak to jen šlo a tlačil se dopředu.

V následujícím sjezdu na Vlachovice jsem se snažil především neztratit pozici a podařilo se mě dojet známého závodníka z teamu Bike Brdy, o kterém jsem z etapového závodu v Beskydech věděl, že jezdíme zhruba stejně rychle, ale on je lepší technik a tak dojíždí do cíle většinou dříve. Upnul jsem se tedy na něj a snažil se jet jeho tempo. Trasa stále stoupala až k rekreační oblasti u Třech studní a tak se mě podařilo soupeři z Bike Brdy ujet. Od Třech studní trasa vedla po modré turistické značce, která kopíruje hranici evropského rozvodí. Snad díky tomu se zde drželo celkem dost vody a povrch lesní pěšiny byl místy hodně rozblácený. Ale jinak to byla moc pěkná a hravá stezka. Nebyla nouze o prudké zatáčky, terénní vlny, kořeny a blátivé louže. Snažil jsem se zde neztratit, ale přesto mě zde asi 5 soupeřů včetně toho z Bike Brdy předjelo. Na 15km jsme vyjeli na cestu a tak jsem se snažil ztracenou pozici vydobít zpět, což se mě ještě před stoupáním na Žákovu horu povedlo. Zde jsem předjel další tři závodníky a obával se, že ve sjezdu mě to zase vrátí. Sjezd byl ale až na 20km po lesní cestě a tak jsem si zde pozici vzít nenechal. Následoval velice složitý a kořenitý sjezd k bývalému Rumpoltovu mlýnu. Bylo velice obtížné, zvolit si zde správnou stopu a na mokrých kořenech neuklouznout. Trochu jsem se s kolem pral, čehož okamžite využili soupeři a šli opět přede mě. Na mezičase v Bušovicích na 23km jsem byl na 46 místě absolutně, 10 v kategorii se ztrátou 6:34 na vedoucího závodníka. Soupeř z teamu Bike Brdy zde projel o 62 sekund dříve, které jsem v kořenovém sjezdu ztratil. Následovalo stoupání k nejvyššímu vrcholu Žďárských vrchů jimiž je se svými 836 m.n.m. oblast zvaná Devět skal. Snažím se stáhnout ztrátu a pár soupeřů zde opět předjedu, ale o pozici opět v zápětí přijdu v obtížném sjezdu k bývalému Rumpoltovu mlýnu. Odtud trasa stoupala po cestě na kopec zvaný Křivý javor (824 m.n.m.). Nasadím stíhací tempo a téměř všechny soupeře, kteří mě ve sjezdech předjeli jsem zde předjel a dostal se na dohled kolegy z Bike Brdy. Sjezd z Křivého javoru přes Fryšavu až k Medlovskému rybníku byl veden po cestě a tak jsem uháněl, abych neztratil soupeře z dohledu. Ve stoupání na Studnici (800 m.n.m) jsem jej konečně opět předjel, ale následný sjezd mě to hned vrátil. Naše pořadí se střídalo i na kopci Bohdaleč (791 m.n.m) a Buchtovu kopci (818 m.n.m). Na pěšině byla veliká louže a já se ji rozhodl objet zatímco soupeř volil přímou variantu. Byl tam utopený zřejmě i nějaký kořen či kámen, který jej schodil do bláta. Na chvíli jsem se dostal před, ale opět ne na dlouho. Po sjezdu na Podlesí jsem byl těsně za ním a podle údaje z mezičasu moje ztráta byla 11,6 s. Mezičasem jsem projel na 39 místě absolutně a 10 v kategorii se ztrátou 19:56,6 na vedoucího závodníka. Byl před námi předposlední kopec na Samotín (740 m.n.m.) a naše pořadí se opět vyměnilo. Vyslech jsem si poznámku, zda jsem silničář, nobo proč mu stále nastupuji do kopců a ve sjezdech nejedu. To mě trochu vyhecovalo, a rozhodl jsem se, že následující sjezd se předjet nenechám. Polovina sjezdu vedla po louce a tak se mě dařilo náskok udržet. Jenže pak se vjelo do lesa a následoval jeden z nejobtížnějších sjezdů závodu. Trasa byla plná oblých a kluzkých velkých kamenů, prorostlá šikmými kořeny a vymletá od vody. Bylo pro mě velice obtížné v té rychlosti volit správnou stopu. Pak se mě na jednom mokrém šutru smeklo přední kolo a než jsem se nadál, už jsem ležel na zemi. Rychlá kontrola co se stalo. Sedřel jsem si nohu a na kole mě spadnul řetěz. Než jsem jej nasadil můj věčný soupeř opět proletěl kolem. Hlavou mě blesklo, že teď už ho do cíle nedojedu, leda snad na posledním stoupání na sjezdovku. Pod sjezdem však stál a řešil defekt kola. Asi to tentokrát také přepálil a ve sjezdu kolo prorazil. Ze závodu tímto odstoupil a dál nepokračoval. Můj pád však za mě přiblížil další dvojici závodníků, kteří spolu spolupracovali a jezdili v háku za sebou. U mlýna přes Frýšavský potok už jsem jě měl téměř za zády. Byla zde asi 5m lávka tvořená třemi trámy z krovu a velkými spáry mezi nimi. Mé odhodlání jim ujet a jen tak se nevzdat mě donutilo lávku přejet. Bylo třeba jet jen po prostředním trámu ve výšce asi 1,5m nad vodou. Po jejím překonání jsem si hlasitě ulevil „hurá nespadl jsem“. Pak jsem se ohlídl a zjistil, že oba dva šli lávku pěšky.Díky tomu jsem před nimi získal opět malý zhruba 30m náskok, o který jsem nehodlal přijít. Jeden z nich se mě držel až na závěrečné stoupání na sjezdovku na Harušův kopec. Zařadil jsem třetí nejlehčí převod a snažil se mu ujet. V cestě bylo však mnoho závodníků z krátké trasy, kteří tento kopec tlačili, pochopitelně po tom nejtvrdším podkladu co tam byl. V hlavě jsem si říkal, že podmínky má každý stejné a že když mě to při objíždění jdoucích závodníků po měkkém podkluzuje, že jemu bude taky. Celou trať nahoru po sjezdovce lemovalo již velké množství diváků a náležitě odměnili každé předjíždění velkým aplauzem. To mě trochu vyhecovalo a zařadil jsem o jeden těžší převod a rval to nahoru co to šlo. Pak v lese téměř nahoře byla prudká stojka, vyžadující dynamické vyšvihnutí. Roztočil jsem pedály co to šlo a téměř se i nahoru dostal, pak mě ale klouzlo zadní kolo a musel kousek popoběhnout. To už ale bylo 100m od cíle. Zařadil jsem opět o jednu těžší převod a dorval to do cílové brány. Můj pronásledovatel dorazil přesně o 30s později. Celkově to tak pro mě znamenalo letos nejlepší výsledek v Českém poháru, kterého si nesmírně cenním, protože se zde díky světovému poháru sešla i početná zahraniční konkurence. Umístil jsem se na krásném 37 místě absolutně a 7 v kategorii . Do cíle jsem dojel v čase 3:37:02.3 se ztrátou 36:49,2 na vítěze Ondřeje Fojtíka, který celý 80km závod s převýšením 2100m objel za neuvěřitelných 3:00:13,1s. Díky tomu jsem se v průběžném pořadí Českého poháru posunul o dvě místa vpřed a jsem celkově 6 v v kategorii M30. Startovalo zde 337 závodníků a klasifikováno jich bylo 284. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky .

Již čtrnáctý ročník Šumavského MTB maratonu se konal v lyžařském středisku na Zadově. Druhým rokem je tento závod v sérii Kolo pro život, a tak se atmosféra závodu nesla v duchu této série. Připraveny byly tři trasy. Trasa A měřila 84km s převýšením 2521m, 50km trasa B měla převýšení 1416m a výletní trasa C měřila 25km s převýšením 597m. Zajímavostí bylo, že bodový koeficient 84km dlouhé trasy byl 0.7 a byl zcela shodný s výletní 25km trasou a bodově zvýhodněna byla krátká 50km trasa, která měla koeficient 1. Proto početná skupina závodníků včetně elitních jezdců, které šlo především o body do celé série volila krátkou trasu. Náš team startoval naopak na dlouhé trase, abychom si závodění co nejvíce užili. Zázemí závodu poskytl Zadovský běžecký areál s přilehlým asfaltovým parkovištěm, které bylo zvětšeno o louku nad horní stanicí sjezdovky Churáňov.

Už první konfrontace s počasím po vystoupení z auta ukázala, že dnes moc pěkně nebude a že s létem má dnešní den společný jen kalendářní datum. Na červenec byla totiž nezvyklá zima. Teploměr se nepřehoupl přes 10°C a navíc foukal poměrně silný vítr. Ani šedivá obloha nevěštila nic dobrého. Nedbaje počasí jsme se vydali společně se Šéďou pro startovní čísla. Na parkovišti tou dobou již panoval obvyklý předzávodní mumraj. Každý řešil převážně oblečení. Cyklisti ze skupinky vedle našeho vozu na sebe navlékli vše co měli. Jen beranice se jim pod přilbu ne a ne vejít . Pro mě byla situace trochu jednodušší. S takovou zimou jsem v létě nepočítal a tak jsem jel jen v tom, co jsem měl tj. krátký dres pod ním slabou termomikinu a kraťasy. Šéďa na tom byl o trochu lépe a tak přidal ještě návleky na nohy. A hurá na start!

Startovalo se z dolní stanice sjezdovky Kobyla a tak nás čekal chladný sjezd z parkoviště do startovního koridoru. Ačkoliv jsem tento závod jel poprvé, měl jsem díky loni absolvovaným závodům přiděleno číslo 30 a tak jsem se mohl zařadit přímo za startovní pásku mezi elitu a mediálně známé tváře. Start byl společný pro dlouhou i krátkou trasu a tak jsem stál kousek vedle slavné běžkyně Kateřiny Neumanové, která jela krátkou. Petr dostal číslo 123 a tak byl kdesi v koridoru za mnou.

Po startu čelo závodu tvořené elitními jezdci na 50km trati nasadilo zběsilé tempo a eliťáci prchaly vstříc tisícikorunovým „vrcholovým“ prémiím které jsou každých 500m na úvodním 2km stoupání po hlavní silnici k běžeckému lyžařskému areálu.  Nenechávám se vyhecovat tímto nerovným soubojem o tisícovky a jedu si svým tempem. Držím pozici a předjíždím pomalejší Kateřinu Neumanovou. Po chvíli jsme na kopci, obkroužíme běžecký areál za obrovské podpory speakra a pár fanoušků při trati a pokračujeme lesní cestou stoupající ve směru vrcholu Přilba. Dostaneme se ovšem jen 80m pod jeho 1220m vysoký vrchol, zato však nás trasa přivede nad Novohuťské sjezdovky. Následuje velice prudký sjezd po louce sjezdovky zakončený brodem přes dnes ne příliš příjemný studený potok.

Okolo postává pár lidí a těší se až se zde někdo vykoupe. Tuto radost jim dnes nehodlám dopřát a tak si přibrzdím na bezpečnou brodící rychlost.  Následuje rychlý sjezd po asfaltu k Šindlovské kapličce. Snažím se pošetřit síly a zaujímám aerodynamickou polohu. Střídavě se předjíždíme s jedním kolegou který jede za mnou v háku a rozjíždí se mu to díky tomu více. Naše rychlost se pohybuje kolem 60km/h. Od kapličky trasa mění azimut a začíná se stoupat šotolinovou cestou ve směru vrchu Kamenná. Až na kraj lesa je trasa dlouhá trasa společná s 50km trasou. Stále se snažím držet si pozici, ale dva chrti z 50ky mě zde předjíždí. Na kraji lesa se trasy rozdělují. Značení tohoto rozdělení nebylo zcela zřejmé, ale naštěstí zde byl pořadatel, který mě správně nasměroval. Rázem ztrácím všechny dosavadní soupeře, kteří sprintují dál po pádesátikolometrové trase.

Asi 100m před sebou vidím jiného závodníka a tak se snažím do kopce na něj dotáhnout. Chvíli jedu za ním v háku, ale zdá se mě, že jede do kopce zbytečně pomalu takže jdu před něj. Jenže on přidává a snaží se mě uviset. Trochu tedy polevím a vezu ho za sebou. Navrhnu mu, že se budeme střídat a třeba ještě někoho společnými silami dojedeme. Kupodivu souhlasí a příkladně spolupracuje. Po chvíli dojíždíme jednoho soupeře z teamu Nissan Dolák. Naše tempo neakceptuje a neuvisí nám. Ukazuje se, že spolupracující kolega je místní a zná trať nazpaměť. Včas upozorňuje na prudké změny směru a prudké brždění z čehož oba těžíme. Na 25km ve stoupání na Šeravskou huť dojíždíme dalšího soupeře z Merida Biking teamu, který vede kolo protože přetrhl řetěz a nemá nýtovačku o kterou teď škemrá. Bylo mě ho líto a tak se rozhodnu mu hodit svojí nýtovačku. Chvíli trvá než ji vylovím z kapsy dresu a tak zpomaluji. Díky tomu mě dostihne a následně předjede kamarád Martin z Explosiw Bike Teamu, který s sebou bere do háku i dosud spolupracujícího kolegu. Tento nástup nehodlám nechat bez odezvy a tak se je snažím co možná nejdříve dostihnout a pověsit se za ně. Společně pokračujeme přes Obří horu až na sjezdovky nad Kubovo Hutí. Jedu na čele a tak trochu nejasná šipka ukazující směr odbočky na sjezdovku mě zbrzdí víc než ostatní. Zato však si všímám obrovské lebky se skříženými hnátami. Toho rázem využívá brilantní sjezdař Martin a nasazuje svojí kamikaze jízdu ze sjezdovky. Těží ze svého fullu a tak ještě z kopce přišlapává a získává zhruba 20m náskok. Držím se na druhé pozici naší 3 členné skupinky a jen tak tak minu na konci sjezdovky reklamní tabuli místní restaurace . Ještě před občerstvovačkou a mezičasem v Kubovo Huti se nám daří Martinovo náskok stáhnout. Podle mezičasu v Kubovo Huti jsem byl tou dobou 14 absolutně, 6 v kategorii se ztrátou 7min 50s za prvním závodníkem. Průměrná rychlost na této 40km vzdálenosti činila neuvěřitelných 31,2km/h. Z Kubovo Huti stoupáme ve třech kolem Šeravy na Světlou horu. Podle místního znalce nás čeká v podstatě jedinný terénější úsek trati v podobě prudkého výjezdu a nádsledného sjezdu Světlé hory. Na vrchol dojíždí naše skupinka společně. Ve sjezdu pouštím před sebe rychlejšího Martina a snažím se jet abych mnoho neztratil. Jenže přejezd šutru, který Martinovi full odpustil, mě na pevném kole neprošel. Prorážím zadní kolo a ztrácím tak definitivně naší skupinu.

Tmel bezdušáku v zimě a mokru nechce velkou díru zalepit. Po minutě čekání na „zázrak“ ztrácím trpělivost a rozhodnu se pro montáž nouzové duše. Ještě dve minuty nikdo neprojel a tak v klidu vyměním. Jenže během dofukování se přižene velká skupina a mě nezbývá než počítat soupeře. Opravou ztrácím 9 minut a zhruba 20 míst. Pod kopcem Světlé hory předjíždím prvního soupeře, kterého potkal stejný osud a mění. Následují krátká stoupání, které neumožňují moc sjíždět další soupeře. Přesto po chvíli beru před brodem Medvědího potoka pomalejší skupinku třech závodníků. Ve sjezdu po staré tankové cestě před Kláštercem se mě podaří to samé ještě jednou. Zde začalo drobně pršet a trať byla mokrá a kluzká. Ve Vimperku už pršelo vydatně a nepřestalo pršet do cíle ani do konce dne. Ve stoupání ve Vimperku předjíždím další soupeře a stahuji ztrátu na mezičase na 64km na 28 místo absolutně / 15 v kategorii. Do cíle už je to jen 16km, ale v podstatě pořád do kopce s převýšením zhruba 300m. To mě vyhovuje a tak ještě pár soupeřů předjedu.Pětset metrů před cílem jedeme ve skupince ve třech. Držím se na druhé pozici a vyčkávám na nástup v cílové rovince. Jakmile za to první veme okamžitě akceleruji, nicméně třetí ze skupiny reaguje rychleji a tak nás oba předjíždí a mě již nezbyl prostor na zvrácení této situace. Dojíždíme všichni ve stejné sekundě v čase 3:32:56, ale já bohužel o setinu sekundy později takže je z toho nakonec pěkné 23 místo a 12 v kategorii. Nebýt toho defektu a 9 minutové ztráty opravou mohl jsem být absolutně na nějakém 13-14 místě. I Šéďa jel velice pěkně a protíná cílovou čáru v čase 3:55:41 a ve výsledcích to pro něj znamená 53 místo absolutně a 29 v kategorii. Celkově se na start dlouhé trasy postavilo 164 závodníků a klasifikováno jich bylo 134. Zde je možné prohlédnout si kompletní výsledky na 84km trase.