Archiv autora
Mount Tamalpais
Práce mě zavedla až na druhou stranu zeměkoule. Konkrétně do slunné Kalifornie k San Franciské zátoce do města Fremont. Zvažoval jsem, že si s sebou vemu svoje kolo. Ale cestovat s kolem přes půlku světa mě přišlo komplikované, takže jsem se rozhodl, že si na místě nějaké vypůjčím. To jsem ale ještě netušil, že půjčení kola v Kalifornii vyjde na 60$ na den. Je to daň za to, že půjčoven kol není tolik jako půjčoven aut. A tak zatímco půjčovna aut je na každém rohu a půjčení auta vyjde kolem 160$ na týden s neomezenými ujetými mílemi, na půjčovnu kol jen tak nenarazíte. Nejvíce jich je v San Francisku, protože se míří davy turistů z celeho světa a populární je zde především jízda na kole po pláži Crissy Beach s výhledem na Golden Gate bridge a pak jeho přejetí na kole tam a zpět.
Ke kolu jsem se dostal až po 14 dnech trochu komplikovaně. Kolega Mark z práce, má bráchu Adriana, ktrý žije San Francisku. Krom toho, že je Adrian zapálený muzikant jezdí rád taky na kole a vlastní jich asi 5. Mark mě domluvil půjčení jednoho po dobu mého pobytu „za flašku“. V pátek večer jsme pro kolo zajeli. Adrian vytáhnul z garáže leta nepoužívaný „bike“. Krom toho, že byl od pavučin a s prázdnýma silničníma pláštěma se zdál jinak celkem v pořádku. Po detajlněším prozkoumání jsem zjistil, že je komplet na XTRku, ale snad prvním co kdy bylo. Opravdu muzejní kousek, který snad ještě pamatuje dobu kdy zde Garry Fisher položil základy mountain bikingu.
A když už jsme u toho Garry Fishera, rozhodl jsem se v neděli vypravit na půjčeném kole na horu mount Tamalpais, která sloužila Garrymu Fisherovi, Tomu Ritchey a mnoha jiným k testování prototypů horských kol. Je známo, že tenkrát se jednalo v podstatě o upravená silniční kola pro jízdu v terénu. Já do této nostalgie proniknu mnohem více na půjčeném letitém horském kole se silničními plášti.
V neděli jsem se nejprve dopravil metrem z města Union City do čtvrti Embarcadero v San Francisku. Po hodině jízdy s kolem v metru, jsem vystoupil v přelidněném Embarcaderu. Všude je mnoho lidí, turistů, žebráků a nekonečné zácpy aut. To jsem zvětav jak se tady někam dostanu na kole, pomyslel jsem si. Netrvalo to, ale dlouho a narazil jsem na pláži na cyklostezku – výpadovku z města. Jezdí tu na kole mnoho turistů, kteří míří na svůj vejlet přes most Golden Gate a zpět. Je to podobná turistická atrakce jako je u nás Karlův most, takže je tu vážně přelidněno. Levý chodník po mostě směrem od San Franciska je vyhražen cyklistům, pravý chodcům a nejširší část zabírá šestiproudá dálnice. Po úspěšném překonání mostu jsem se plný očekávání ocitl v národním parku Marin Headlans a pomalu začal stoupat od moře vzhůru do hor.
S přibývající nadmořskou výškou ubývali turisté a po chvíli nebyli na cestě vůbec žádní. Zato se zde proháněli silničáři na silničkách. Stoupal jsem po cestě Bunker Rd. Zajímavostí byl dlouhý tunel pod dálnicí a ještě zajímavější bylo využití jeho vozovky uvnitř. Z obou stran byly vyhražené pruhy pro cyklisty a na vozovku pro auta zbyl jen jeden pruh a tak jednosměrný provoz pro auta byl řízen semafory. Cyklisté čekat nemuseli a stačilo, že před vězdem do tunelu stisknuli tlačítko, které rozblikalo oranžový semafor, který upozorňoval řidiče, že v tunelu je cyklista.
Tour de Brdy 2012
V sobotu 22.9.2012 se konal ve Strašicích šestý ročník závodu Tour de Brdy. Trasa dlouhá 67km vedená převážně po asfaltkách vojenského újezdu Brdy je určená převážně závodníkům na silničních kolech. Salo se ale již tradicí, že pořadatel vypisuje také kategorii pro horská kola. Trasa pro horská kola, oproti silniční verzi, zavede bikery také na terénější úsek kolem Padrťských rybníků. Nejen možností poměřit si síly se silničáři je tento závod unikátní. Ani letos jsem této výzvě neodolal a vypravil se zazávodit si do Strašic. Počasí příliš nepřálo a celkem vydatně mrholilo. Přesto se na start postavilo dost závodníků. Účast byla mezinárodní a kromě čechů startovaly také švýcarské a polské teamy.
Zázemí závodu bylo stejně jako loni v restauraci Berten, nedaleko strašických kasáren. Start byl naplánován na 13:00. Oproti loňskému hromadnému startu všech kategorií najednou se letos startovalo po kategoriích. Na čelo pelotonu se seřadili muži na silničních kolech a jejich doprovodná vozidla. Následovaly je ženy na silničních kolech a opět doprovodná vozidla a až na úplném konci pelotonu bylo místo pro bikery. V jednu se dal peloton do pohybu a jelo se za zaváděcími vozidly na ostrý start. Ten byl kousek od rozcestí u Padrťského potoka za Strašicemi na cyklostezce směřující do kopce na Okrouhlík. Nejprve odstartovali muži na silničních kolech. S minutovým odstupem je následovaly ženy na silničkách a asi po dalších 2 min jsme odstartovali my na bikách.
Na začátku se jelo docela piánko. Asi jsme podvědomě nechtěli silničářům zkazit radost a dohnat je hned v prvním kopci 
. Jel jsem na čele střídavě s dalšími závodníky a postuně jsme se dostávali do tempa. Ve stoupání z Kvaně na Hejlák asi na 10km jsme dohnali doprovodná vozidla a ženský peloton na silničkách. Nechtělo se nám za nimi zpomalovat, tak jsme je spolu ještě s dalšími asi 4 závodníky na bikách předjeli. Pro horskou prémii na 14km kterou tu měli silničáři vypsanou jsem z bikerů vyjel první, ale pro nás vypsaná nebyla, takže ostatní nesoutěžili. Nahoře za to Tomáš Kozák s Petrem Stehlíkem vzal a postupně mě ujeli a do cíle už jsem je neviděl. Z kopce na Obecnici jsem to hnal co to šlo. Moje rychlost atakovala 60km/h, ale přesto mě eliťačky na silničkách dojely – já už rychleji fakt točit nemohl. V kopci nad Obecnicí jsem je zase dojel. Nechtělo se mě vyvážet za nimi v háku a tak jsem šel zase před ně. Asi se čtyřmi jsem se takto střídal v podstatě až k Červenému vrchu, kde bylo na 40km rozdělení tratí. Silničáři pokračovali po cestě rovně na hráz Dolního Padrťského rybníka já jsem unul na MTB trasu, která vedla po cyklostezce přes hráz Horního Padrťského rybníka. Najednou jsem byl sám a závodil jen se sebou. Na cestě bylo po deštích spoustu louží s červenou hlínou a tak netrvalo dlouho a byl jsem zadělanej od hlavy až k patě. Následovalo trochu kořenů a oslizlá dřevěná pěšina u Horního rybníka. Nad rybníky se trasy opět spojily. Silničáři to měli o 1,3km kratší takže čelo dámského pelotonu mě asi ujelo. Dojel a předjel jsem jen několik odpadlíků z mužského silničního pelotonu. V šotolinovém sjezdu na Trokavec mnoho silničářů řešilo defekty. Prohnal jsem se kolem na biku a ani jsem je nestihl počítat. Z Trokavce až do Skořice jsem jel sám, neviděl jsem nikoho před sebou ani za sebou. Až ve Skořici jsem předjel dalšího silničáře. Do cíle ve Strašicích zbývalo 15km a předposlední kopec. Věděl jsem, že jedu v bikách na třetím místě, ale netušil jsem jak daleko je za mnou další biker. Takže jsem si těch patnáct kiláků docela slušně dával. Proletěl jsem kolem Třítrubeckého zámečku a ve Strašicích netrpělivě vyhlížel odbočku na starou dlážděnou tankovou cestu přes kasárny – poslední kopec. Nikoho jsem za sebou ani před sebou neviděl, ale přesto jsem se snažil ještě zmáčknout a zaspurtovat si sám s časem do cíle. Tím jsem projel za 2h:6min:56sec (čistý čas), a obhájil tak třetí místo v bikách. První byl Tomáš Kozák a druhý Petr Stehlík.
Za náš team startovala ještě Maruš Váchalová, která si v ženských bikách dojela pro krásné druhé místo.
Zde je možnstáhnout si kompletní výsledky Tour de Brdy 2012. Tady je fotogalerie od Petra Drechslera.
Rallye Sudety 2012
Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho 115km dlouhá a technicky náročná trať s převýšením více než 3100m za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 18 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 8.9.2012 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Nepodařilo se mě sehnat žádného parťáka a samotnému se mě autem přes celou republiku jet nechtělo. Rozhodl jsem se proto pro cestu vlakem. V pátek jsem sbalil do batohu jen to nejnutnější, přivázal jsem spacák pod sedlovku, karimatku na řídítka a přesunul se na kole 15km na nádraží v Rokycanech kde mě ve 12:30 jel vlak. V Praze jsem přesednul na rychlík Metuje, který mě vyplivnul kolem 17 hod v Malých Svatoňovicích a zbylých 20km do Teplic jsem dojel na kole. Cestou jsem si typoval místa vhodná pro noclech a ukládal si waypointy seníků, posedů a podobných přístřešků, kde bych mohl do soboty složit hlavu.
V Teplicích to tou dobou již žilo. Skočil jsem si nejprve pro číslo do kina, pak jsem koupil poukázku na „bikerskou snídani“ v infocentru a nakonec proměnil jeden z kupónů z tašky za páteční večeři v podobě gulášovky. Ve stanu jsem potkal spoustu známých tváří, mimo jiných také tři mílaře. Jirka Švorc mě dal typ na volné ubytování v chatkách u penzionu Metuje tak nebylo co řešit a noc jsem strávil tam.
Ráno jsem se probudil v chatce číslo 13 a zřejmě její negativní aura zapůsobila na můj bike a do rána mě ušlo přední kolo. Ještě před snídaní jsem tedy musel krom jiného lepit defekt. Ve stanu na náměstí už byly nachystány švédské stoly, takže o palivo před náročným závodem nebyla nouze. Během snídaně mě ušlo přední kolo znovu a mě se zhostila nejistota. Nechtěl jsem riskovat, problémy s ucházejícím kolem během závodu a tak jsem raději koupil u servismana novou duši a těsně před závodem jsem ji měnil. Čas najednou letěl jako splašenej a startovní pole se pomalu začínalo plnit. Naštěstí jsem měl z loňska vyjetou první vlnu, takže jsem měl pozici na startu zajištěnou zelenou nálepkou na číslu.
Úderem osmé se ozval startovní výstřel a necelá tisícovka nažhavených bikerů a bikerek se vydala vstříc nástrahám náročné 115km či kratší 60km trasy. Popisovat do detailu celou trasu nemá smysl, jednak by to bylo na román a stejnak není nad osobní zkušenost – to se prostě musí zažít. Závod vede v blízkém okolí Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a nebo přes stolové hory Bor a Ostaš. Na trase je nezpočet náročných sjezdů a výjezdů. Pro svoji náročnost je proslulý především sjezd z Hvězdy, kde je každoročně velká divácká kulisa tešící se na akční podívanou. Aby toho nebylo málo začalo krátce před startem pršet.
Na začátek se jelo převážně po zpevněných cestách, ale zato pořád do kopce. Na rozehřátí to bylo slušných 250 výškových metrů až pod Čapí vrch. Snažil jsem se držet vpředu, ale nechtěl jsem to hnát hned v prvním kopci naplno takže jsem se pomalu propadal mezi „své“ soupeře. V prvním kamenitém sjezdu z Liščí hory na Adršpach jsem zjistil, že jsem se propadl ještě málo. Způsob jakým borci kolem mě letěli dolů byl pro mě nepochopitelný až nebezpečný. Když mě jeden z hrbů na cestě poslal ve vysoké rychlosti na přední kolo raději jsem zvolni a nechal ambiciózní borce ujet. V Adršpachu už jsem byl opravdu mezi svými soupeři, se kterými jsem byl schopen jet do kopce a moc neztrácet z kopce. Během závodu se naše pozice různě měnily. Někdo získával v technicky náročných sjezdech. Mě seděly více výjezdy. V makadanovém sjezdu z Bukové hory defektilo asi pět lidí. Tady se opravdu vyplatilo jet opatrně, mě naštěstí nová duše na předku a zánovní plášť vzadu nezradily po dobu celého závodu. Ve Vernéřovicích jsem na občerstvovačce chytnul banán a pokračoval s chutí dál po trati. Jelo se mě dobře a závod jsem si opravdu užíval, z trati si toho ale moc nepamatuji. Soustředil jsem se hlavně na to abych se někde nezmrzačil. Na kochání se krajinou nebyl čas, člověk musel být stále ve střehu a občas jsem musel sledovat každý metr tratě. Zajímavý byl průjezd tunelem pod železnicí v Bohdašíně, za kterým následovalo stoupání Příkrou strání až do Honského pasa, kde byl první mezičas. Tím jsem projel v čase 1:25:47. Následoval náročný výjezd na Hoňský Špičák. Dál se pokračovalo po hřebeni Laudonovými Valy až pod Strážnou horu. Spoustu zábavy přinesl terén v Broumovských stěnách. Kamenité chodníky s mokrými kameny adhezi plášťů příliš nesvědčily. Jeden ze třech nejtěžších sjezdů jsem raději seběhl. Zajímavé při tom bylo, že jsem v ten okamžik nebyl pomalejší než soupeř, který to jel. Ještě na mě zezadu křičí, hezky „Štybar“ to není cyklokros… Dál jsme jeli docela dlouho spolu. Celej netrpělivej jsem se nemohl dočkat toho nejtěžšího sjezdu z Hvězdy. Ten přišel až na 90km. Všude spousty skandujících diváků , dodávali všem na odvaze. Pustil jsem se do toho, ale stejně jako loni jsem asi v polovině sjezdu najel na velkej šutr vlevo. Následoval asi 0,5m skok a do toho jsem se už neodvážil. Tak jsem to raději zbrzdil a seskákal zbytek „na kamzíka“. Kolega za mnou to dal, přesto mě ale moc neujel. Za chvíli byl na pařezu nápis „A je to…“ a já si mohl konečně oddychnout, že ta nejtěžší pasáš je zdárně za mnou. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil, tedy asi 25km. Jenže to by to nesmělo být přes Ostač, která taky ještě pěkně potrápila. Když jsem se konečně ocitl na asfaltce po které jsem do Teplic v pátek na kole přijel, uvědomil jsem si, že cíl už je opravdu za rohem. Začal jsem si hlídat pozici. V dálce byl za mnou jeden soupeř a před sebou jsem nikoho neviděl. Ve sjezdu ke kostelu pany Marie v Teplicích mě dojel. Následoval už jen sjezdík kolem zábradlí a přes mostíky do parku. Tady jsem byl připraven nasadit do finiše, ale soupeř byl v zadu v lepší pozici a zahájil závěrečný atak dříve. Až do zatáčky před cílem jsme jeli na stejné úrovni. V závěrečném 100m spurtu jsem to rval až mě přeskočil řetěz po velkém převodníku a můj poslední soupeř mě dostal.
Cílem 115km dlouhé trati jsem projel na 95 místě absolutně a 51 v kategorii v čase 6:18:59.3 a splnil jsem si tak svůj cíl dát to do 100 místa. Celkem dlouhou trať dojelo 642 závodníků. Zvítězil Jiří Friedl, který trať proletěl za neuvěřitelných 4:43:20.6. Zde jsou kompletní výsledky Rallye Sudety 2012 na dlouhé trati.
Rožmitálská padesátka 2012
Rožmitálská padesátka není pouze obyvatelka z Rožmitálu, která nedavno oslavila životní jubileum, ale také maraton horských kol na vzdálenost 50km vedený nádhernými hvozdy jižních Brd. Duchovním otcem a tvůrcem trasy je místní cyklista Hanuš Bittner. Ten rok od roku zdokonaluje trať a míchá bikerům stále lepší koktejl všech možných terénů. Zatímco první ročník se nesl ve znamení zpevněných cest, druhý opustil asfaltku kde to jen šlo a jelo se do bahna, kamení a kořenů lesních cest. V podobném duchu se nesly změny i loni ve třetím ročníku, kdy jesem se závodu zůčasnil poprvé. Shodou náhod, bloudění, nehod a defektů to byl také loni můj nejsmolnější závod – viz report z roku 2011.
Trasa letošního již čtvrtého ročníku doznala opět lehkého vylepšení: původně 100m úsek po pohodlné šotolinové cestě nad rozcestím Kobylí hlava byl letos nahrazen 2,8 km smyčkou přes Hřebence. Přibyl tedy kamenitý singl ke středověkému tvrzišti Hengst a následný obtížný sjezd po žluté TZ. Zajímavostí rožmitálské trasy je sérié deseti pravoúhlých zatáček na lesních cestách kolem přírodní rezervace Fajmanovy skály a Klenky. Trasu zde v podstatě nalajnoval téměř před 200 lety geometr a lesní inženýr Karel Daniel Gangloff, který navrhl síť lesních cest a zpřístupnil do té doby nepřístupný brdský prales. Nejvyšším bodem trasy bylo rozcestí pod Maráskem se svými 780 m.n.m, kde se trať stočila zpět a na závodníky čekaly různě obtížné sjezdy v podstatě až do cíle. Tolik k trati a nyní již k průběhu závodu.
Zázemí a presentace byla tradičně v rožmitálské restauraci „U Fraňka“. Mohl jsem si vybrat startovní číslo. Šáhl jsem hned na začátek hromady a vytáhl si neskromě 1. Krátce před 11 hodinou se zde sešla odhadem necelá stovka bikerů a bikerek. Úderem 11 vydal starosta Rožmitálu zajímavý pokyn ke startu: „Jestli Vás mohu poprosit – tak vystartujte!“ Na začátku se nejelo zběsilé tempo jak bývá jindy po startech zvykem. Jeli jsme střídavě ve předu asi čtyři. Po chvíli bouchly saze Pinďovi z Explosiw bike teamu a snažil se od pelotonu odpárat. Následoval jsem ho já, Roman Zvolský z Bike ranch teamu a Dušan Drechsler. V kopci na Třemšín jsme ztratili Dušana a dál pokračovali ve třech. Střídavě jsme to tahali nahoru s Pinďou a statečně se nás držel i Roman. Nahoře na Kobylí hlavě byla občerstvovačka. Chtěl jsem chytit banán, ale nepovedlo se. Piňďa tu měl morální podporu od kámošů z blovického teamu. Přes singl po Hřebenci jsme obkroužili tvrziště Hengst a vrátili se zpět téměř na stejné místo k občerstvovačce. Kluci z Explosiv teamu nabrali půlky banánů posunuli se k druhému rozcestí a kamarádsky mě Michal také půlku podal – super díky. Následoval rychlý sjezd k rozcestí na Dlouhé, kde jsme se napojili na brdskou lesní higway. Ta nás odvedla k sérii Gangloffových pravoúhlých zatáček. Snažil jsem se za to vzít a odjet soupeřům, ale neměl jsem dostatečnou převahu. Přestala mě brzdit zadní brzda a rychlé sjezdy a pravoúhlé zatáčky plné štěrku se pro mě staly peklem. Technicky zdatnější Pinďa ve sjezdech z Marásku získával celkem slušný náskok. Nechtěl jsem ho nechat ujet a vždy když jsem se dostal na snažší povrch tak jsem ho s Romanem v zádech sjížděl. To se opakovalo nejmíň 5 x. Stálo mě to hodně sil, ale měl jsem jasnou motivaci – chtěl jsem dostát tomu číslu na řídítkách. V Hutích pod Třemšínem už jsme byli zase pohromadě ve třech. Následoval silniční přejezd. V kopci nad Hutěma jsem za to zase vzal, ale klukům jsem ujet nedokázal. Foukal celkem silný protivítr a jet 2km do kopce na špici nebyl nejlepší nápad. Z kopce nad Voltuš mě Pinďa zase vzal. Trochu jsem se obával s nebrzdícím zadním kolem ostré zatáčky po rozbitém asfaltu plném kamení na rosccestí na Flusárně a jel raději z kopce obezřetněji, abych nepřejel a neudělal nějakou hloupou chybu. Ve stoupání na Voltuš mě Roman dal pokyn ať za to vemu a jedu. Vzal jsem si jeho radu k srci a začal pomalu finišovat do cíle. Předjel jsem Pinďu a táhnul poslední 4km v totální křeči do cíle. Nikdo nechtěl být druhej a tak i Pinďa do toho dával všechno. Poslední zatáčku před cílem projel čistěji a dostal se přede mě. Začal jsem to rvát z posledních sil na plnej ceres. Naposledy jsem ho předjel a v rychlosti 55 km/h jsem prolít cílovou čárou jako první v čase 1:53. V těsném závesu dojel Pinďa i Roman.
Celkově shrnuto. Byť účastí nevelký závod, krásnou trasou a zázemím tento maraton strčí do kapsy mnoho jiných komerčních akcí. Je pěkné vidět, když to dělá někdo srdcem a ne pro peníze. Děkuji všem pořadatelům za uspořádání závodu. Moc si vážím poháru pro absolutního vítěze, který ozdobil mou vitrínu.
Brnířovská šlapka 2012
V sobotu 25.8.2012 vzali cyklisté Šumavu a pošumaví útokem. Kromě tradičního klatovského silníčního Krále Šumavy si dali dostaveníčko bikeři také v Brnířově nedaleko Kdyně. Konal se zde již sedmý ročník Brnířovské šlapky. Martin se Šéďou se vydali hájit naše barvy do Brnířova a Dejv si střihnul 220km trasu na silničním Králi Šumavy.
V Brnířově se i tak sešla celkem slušná konkurence západočeských amatérů. Odhadem přijelo asi 100 závodníků. Nechyběli domácí Jabkoťáci ze Kdyně, početnou skupinou se mohl pochlubit přespolní Velosport z Domažlic, dorazilo také pár borců z Tachova, Stříbra, Klatov, Plzně atd.
Start byl naplánován na pravé poledne. Ve 12:05 vyjížděl, ale ze Kdyně vlak a hrozilo reálné nebezpečí, že se peloton potká s vlakem krátce po startu na železničním přejezdu. Start se tedy posunul o 5 minut. Za doprovodu hlasité sirény se pak ozval výstřel a bylo odstartováno. Hned na úvod se jelo do kopce na Novou Ves. V polovině kopce byl slibovaný železniční přejezd. Jak je u ČD zvykem, vlak měl zpoždění. Naštěstí však projížděl s vydatným troubením až když byli snad všichni závodníci bezpečně na druhé straně kolejí. V Nové vsi už byl peloton celkem roztáhnutý. Vrátili jsme se po cestě nad Brnířov a na první kopec Bezný jsme stupali strmou loukou a ještě strmější lesní cestou. Tento kopec definitivně nadělil závodníky do skupinek. Dál byla trasa trochu ve stylu lochnesky tedy nahoru-dolu až ke kostelu Tanaberk. Zde mě dojel Ondra K. Společně ještě s Martinem Beštou z domažlického Velosportu jsme pokračovali po cestě kopírující Novoveský potok. Ta byla právě vě výstavbě. Překážely tu stavební stroje, takže část bylo potřeba objet po strništi na poli. Zde někde Ondra zdefektil. Pokračovali jsme s Martinem sami přes Všerubský vrch, Pomezí až na Přední Fleky, kde byla občerstvovačka. V následujícím táhlém stoupání jsme sjeli Pinďu od Explosiváků. Jelo se po stejné cestě jako před 3 nedělemi při závodě Jabkoty’s mile, takže jsem tušil jak si rozvrhnout v kopci síly. Když jsme se konečně přehoupli přes hlavní cestu směřující na hraniční přechod sv. Kateřina, čekal nás panelový sjezd do údolí Chodské Úhlavy.
Ujeli jsme Martinovi Beštovi a po otočce trasy nás čekal brod přes Chodskou Úhlavu. Teklo celkem dost vody, ale neměl jsem moc času na to rozmýšlet se kudy. Jen jsem mrknul na tachometr a údaj hlásal 32km od startu, tzn. že do cíle chybělo už jen 20. Řekl jsem si, že to snad odmaštěný řetěz dá a poslal to tam a opláchnul si při tom zabahněné nohy. Následovalo houpání po kopečcích na zpáteční cestě. Nejprve výšlap po makadonu na Sv. Kateřinu a pak rychlý sjezd po asfaltu do údolí Flekovského potoka. Tady se nám před očima otevřela dlouhá rovná cesta z kopce, přímo vybízející k pokoření maximálky. Mě se to rozjelo na 71 km/h. Ostatním soupeřům možná ještě o něco více, neboť se ke mě začala blížit čtyřčlenná skupinka. Za Flekama jsme za to s Pinďou vzali a snažili se skupince ujet. To se podařilo a následující kopečky už jsme jeli zase osamoceni. Ve sjezdu z Orlovické hory nás dojel Ruda.
Jeli jsme dál ve třech, ale na polňačce pod Šteflema nám překážel v jízdě pomalu jedoucí traktor, odvážející balíky sena z louky. Nedalo se jej nikudy objet, byl přes celou cestu. Ruda byl trochu naštvanej, že jej dojede zpátky skupina ze které předtím pracně trhákem ujel a tak jakmile to bylo trochu jen možné pustil se do předjíždění traktoru. Následoval ho Piňda i já. Traktorista o nás vůbec nevěděl, protože měl vymlácená zpětná zrcátka. Když jsem byl na úrovni velkého kola tak traktor uhnul ještě více ke kráji cesty a já to musel strhnout do příkopu. Kluci ho stihnuli objet, já zbytek proběhl příkopem s kopřivama. V kopci jsem kluky zase dojel.
Ve sjezdu nad Chodskou Lhotou jsem udělal osudovou chybu. Jeli jsme zde asi 56km/h a já zahlédl na asfaltu šipku vpravo směřující na polní cestu. Začal jsem prudce brzdit. Ruda pokračoval rovně. Když už jsem skoro stál vrazil do mě zezadu Pinďa a sundal mě k zemi. On to ustál já si ustlal. Sedřenej z asfaltu jsem se vyškrábal zpátky na kolo a v bolestech dojel zbývající 2km do cíle.
Závod dlouhý 53km s převýšením 1246m dokončilo 114 bikerů ze 118 startujících.Vyhrál Jíří Reeh s časem 2:03:54.
Náš tým dopadl následovně:
Martin Vít – 11 místo celkově, 7. v kategorii v čase 2:18:08
Petr Šedivec – 24 místo celkově, 11. v kategorii v čase 2:27:43
V teamové soutěži 3 členných družstev jsme skončili na krásném 4 místě.
Zde jsou k vidění celkové výsledky Brnířovské šlapky 2012.
Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za uspořádání tohoto pěkného závodu.
O krále a královnu Českého lesa
S jubilejními ročníky závodů se letos roztrhl pytel a tak i tachovský maraton O krále a královnu Českého lesa dospěl ke své první dekádě. Loni jsem se kvůli kolizi termínu s jiným závodem nezůčastnil, ale dva předchozí ročníky ano. Letos to opět klaplo, a tak jsem se ráno vypravil autem směrem do Tachova.
Za odbočkou na Pňovany byl v protisměru na silnici padlý strom. Blesklo mě hlavou proč? Bouřka přeci nebyla a instinktivně jsem mrknul do lesa. Tam bylo auto s posádkou, které vyletělo ze silnice. Vrátil jsem se tam a snažil se pomoci. Oba pasažeři slečna i její přítel byli již z vozu venku. Přítel nebyl zraněn a slečna, která řídila a přemohl ji po noční směně mikrospánek, byla naštěstí „jen“ potlučená a v šoku. Pro jistou jsme ji zavolali záchranku a zabalili ji do termofólie a deky, protože ji byla zima. Vyčkal jsem tam s nimi ještě do příjezdu záchranky a pak pokračoval do Tachova.
V areálu na Rychtě vládla tou dobou již úžasná přátelská atmosféra. Ryhle zaregistrovat, nasadit číslo a jde se na start. Letos kvůli novele silničního zákona a s problematickým sháněním všemožných povolení nebyl situován na náměstí jako dříve, ale hned na cestu směřující z města před lidový dům. V 11 se ozval startovní výstřel a peloton se vydal vstříc nástrahám 56km tratě, jejíž otočka je až na německé straně na kopci Entenbühl (900 m). Hned po startu nám ujel Pavel Strnad z Velosportu Domažlice. Za ním se v kopci postupně sformovala čtyřčlenná skupinka. Jeli tam další dva domažličáci, já a ještě jeden závodník. Tahali jsme to jen dva – domažličák a já. Snažili jsme se několikrát nespolupracující dvojici v kopci utrhnout, ale nepodařilo se. Až na německé hranice a turistický přechod Křížový kámen, jsme dorazili ve čtyřech. Tam jsem si málem zkrátil cestu do němec letem přes řídítka. Přímo na čáře byla v trávě zarostlá díra, do které mě vletělo přední kolo. Naštěstí jsem to ústál a skupinku neztratil. Obkroužili jsme Silberhüte, kde byla kontrola a hurá zpět domů do čech na stejný přechod. Klukům se v německu asi zalíbilo a tak si tam chtěli dát ještě druhé kolo, protože je tam naváděla šipka. Díky mé znalosti závodu z předchozích let, jsem věděl, že je to špatně. Křiknul jsem na ně a pokračoval správným směrem na panelový sjezd pod Havranem. Jeli jsme stále všichni pohromadě, když se kousek pod panelkou ozvalo zlověstné syčení od proraženého pláště. Defekt bouhužel vyřadil ze hry Martina z Domažlic, se kterým jsme to nahoru tahali. Zbýval ještě kopec na Knížecí strom. Snažil jsem se soupeřům poodjet, ale nezdařilo se. Stále se vezli za mnou jak na gumě. V rychlých šotolonových sjezdech jsem jel raději opatrně, abych nezdefektil. Na silničním úseku mezi Mýtem a Tachovem jsem hodně zvolnil a čekal, že mě soupeři také na chvíli vystřídají. Nestalo se. Uhnuli jsme zpět do lesa. Vjížděl jsem ze skupiny z první pozice, ale cestu mě skřížil traktor. Soupeři stihli na danou situaci zareagovat lépe a dostali se přede mě. Jel jsem za nimi v těsném závesu až pod kopec ke zřícenině zámku Světce, kde jsem chtěl nasadit k rozhodujícímu útoku. To se podařilo a nahoru nad sjezdovkou na Vysoké jsem si udělal asi 50m náskok. Zbýval sjezd po sjezdovce do cíle. Zde mě však předletěl soupeř z Domažlic a na mě zbylo 3. místo (abs. i v kat). První projel cílem Pavel Strnad v čase 1:57:35, druhý byl Martin Bešta v čase 2:03:12?. Já projel cílem v čase 2:03:16 a v těsném závěsu byl čtvrtýLadislav Pakandl v čase 2:03:18. Pro pěkné 14. místo v kat. si dojel náš nový závodník Vašek Auterský v čase 2:21:20. Zde najdete kompletní výsledky ze závodu O krále a královnu Českého lesa 2012.
Na závěr bych chtěl poděkovat organizátorům za pěkně přichystaný závod. Značení nemělo z mého pohledu chybu. Křiklavě žluté šipky byly v lese dobře vidět. Fajn bylo i značení příjezdu k cyklistickému areálu Rychta po Tachovu. Moc se mě líbí zázemí, které areál nabízí. Nevím o žádném jiném městě v ČR, které by se mohlo pochlubit podobným zařízením pro cyklisty.
Obrazem, závod velice pěkně zdokumentoval redaktor Antonín Hříbal z Tachovského deníku zde. Foto-video stejného autora je ke shlédnutí zde.
Erzgebirgs Bike Marathon, Seiffen (GER)
Jubilejní dvacátý ročník nejstaršího německého maratonu horských kol se konal v neděli 5.8.2012 v lázeňském městečku Seiffen nedaleko českých hranic. Závod, který je tradičním finálem největší evropské série MarathonMan Europe, se díky dlouhé hisorii těší velkému zájmu závodníků. K dispozici jsou tři délky tras: krátká 40km, střední 70km a dlouhá 100km. Trasa je tvořena 12km zaváděcím úsekem a pak 28km okruhem, který závodníci podle zvolené délky absolvují 1x, 2x nebo 3x. Letos se do závodu přihlásilo celkem 1166 bikerů a bikerek, z toho 483 na krátkou trasu, 396 na střední a 287 na dlouhou. Já, jsem startoval na dlouhé trase, abych měl zážitky rovnou třínásobné.
Město hraček, jak se také Seiffenu přezdívá, je na svůj maraton náležitě hrdé. S tím souvisí také specifika, která se jinde už nevidí. I při tak velkém množství závodníků, pořadtele stále zastávají klasické měření času, jen pomocí stopek, bez čipů. Počet okruhů, který závodník absolvoval je dán množstvím gumiček, kterou Vám pomocníci při každém kole nasadí ve stoupání na zápěstí. Tolik fakta a nyní již k závodu.
Startovní koridor na louce nad městem byl rozdělen do čtyřech startovních sektorů pro hobíky jsou určeny koridory I, II a III a pro závodníky R. Rozhodující je jekého smajlíka máte na číslu. Sice jsem loni zajel asi na 74místě, a teoreticky bych měl dostat šanci pro nějaký lepší koridor, ale přihlásil jsem se pozdě až na místě ráno před závodem tak jsem startoval až z posledního III koridoru. Startují závodníci na všech trasách najednou, takže je hejno barevných kobilek na louce roztažené hodně do šířky.
Po startu v 9:05 se dlouho nic nedělo. Dav se řadil na úzkou asfaltovou cestu, takže nějakou chvíli trvalo, než se startovní povel projevil v chůzi závodníků přede mnou. Chůzi, pozvolna vystřídala jízda alá koloběžka. Regulérně jet, byť jen pomalu a velmi opatrně jsem mohl až na asfaltové cestě. Závodníci v mém okolí byli rozumní a k žádné zbytečné strkanici nedocházelo. Dlouhý had závodníků se trošku roztáhnul až v prvním táhlejším kopci městečkem Seifen. To co zde je oproti jiným maratonům jiné, je jak Vám obyvatelé města fandí. Na chodnících stojí mnoho lidí, kteří skandují, tleskají, řechtají rachtačkami apod. Atmosféra podobná těm, kterou jindy zažívají snad jen závodníci Tour de France a podobných podniků je úžasná. Po 12km zaváděcím úseku se najelo na trasu závodních okruhů, vedených převážně lesem.
Podle pořadatelů je 60% tvořeno lesní cestou, 25% asfaltem a 15% single trailem. Kromě tradičního bláta, které bylo skoro všude a někde i pěkně řídké jsou na trase dvě pasáže které stojí za zmínku. Tou první je obtížný sjezd ze stráně v lese. Na příkré stráni je mnoho kořenů a tak někteří raději sbíhají dolů. Je to místo, kde je vysoká pravděpodobnost pádu, a tak je zde i mnoho krvežíznivých fandů. Druhou zajímavou pasáží je 500m dlouhé stoupání po asfaltu na tzv. Alp de Wettin, který má průměrné stoupání 20%. Na vrchu je opět skandující dav místních obyvatel a přátel závodníků, kteří každému náležitě fandí. Při průjezdu vrcholovou brankou navíc hlasetel hlásí jméno každého závodníka a to Vás žene vpřed i když už třeba nemůžete.
První kolo se jelo pekelné tempo, které určovali sprinteři na jeden okruh. Ty nemají na závodění mnoho času, a tak jedou od začátku na plno. Je těžké se jimi nenechat strhnout hned při prvním kole. Jeli jak o život nahoru, i dolu. V druhém kole se už jelo volněji. Trasa se po průjezdu necelých dvanácti stovek závodníků ještě více rozbahnila a zabahněné kolo začínalo zlobit a namotávat řetěz. Naštěstí na jedné občerstvovačce měli vapku a na druhé olej. Ve třetím kole už to bylo jen o hlavě dát si to ještě jednou znovu. Bahno už bylo ze stopy téměř vycákané a odvezené v pláštích závodníků.
Na 100km dlouhé trati zvítězil Christian Kreuchler s časem 4:08:02. Já jsem cílem projel na 109 místě absolutně a 52 místě v kategorii v čase 5:28:15. Zde je možné prohlédnout si trochu neuspořádané oficiální výsledky EBM 2012 na dlouhé trase.
Zde je možné shlédnout online sestřih z 20 ročníku Erzgebirgs Bike Marathonu.
XIII. International MTB marathon Malevil Cup 2012 – 17.6.2012
Prestižní marathon horských kol Malevil Cup 2012 se kromě tradiční součásti seriálu Marathon man Europe pyšnil letos také konáním Misrovství Evropy v maratonu horských kol 2012, vypsaný evropskou cyklistickou federací UEC. To slibovalo silnou účast evropské maratonské špičky. Elitní bikeři s mezinárodní licencí byli sice od kategorie hobby odděleny a startovali o 30min dříve. Nicméně 105 km dlouhá mistrovská trať pro muže a 95km dlouhá trať pro ženy, byla naprosto stejná i pro ostatní závodníky z kategorie hobby. Možnost porovnat si výsledný čas závodu s evropskou špičkou je samo o sobě velkou motivací k účasti na tomto závodu. Z našeho teamu jsem se do Jablonné v pod Ještědí vydal tentokrát sám.
Vzhledem ke vzdálenosti a startu již v 9 hod ráno, jsem se vypravil na závod již v sobotu. Na ranči Malevil jsem si na golfovém trávníku postavil stan v provizorním kempu a zaregistroval se. Díky loňskému umístění se mě podařilo získat „divokou kartu“ , a obdržel jsem žlutý puntík na číslo, opravňující ke startu z první vlny. V sobotu probíhal závod ve sprintu, ale příliš závodníků nezlákal. Zajímavé bylo představení prvních 10 evropských a českých favoritů a favoritek a slovnostní předání jejich startovních čísel. Z mužů byli představeni: s číslem 1. ruský reprezentant Alexey Medvedev, 2. Fin Jukka Vastaranta, 3. Němec Tim Böhme, 4. Rakušan Alban Lakata, 5. Švýcar Urs Huber, 6. Čech Kristián Hynek, 7. Španěl Marc Alemany Trayter, 8. Řek Periklis Illias, 9. Čech Jiří Novák a 10. Francouz Thomas Dietsch. Z žen se bohužel slavnostního předání čísel všechny favoritky nezůčasnily, ale ujít si ho nenechaly: s číslem 1- 4 ?, 5. Švýcarka Alexandra Clement, 6. Portugalka Ana Antunes, 8. Polka Magdalena Sadlecka a 9. Češka Pavlína Šulcová.
Sobotní den byl stylově zakončen hromadným sledováním Česko – Polského zápasu probíhajícího Mistrovství evropy ve fotbale na velkoplošné obrazovce pod širým nebem.
To be continue…..
Aimtec Okolo Plzně – 10.6.2012
Seriál Cyklomaraton Tour 2012 zavítal v neděli 10.6.2012 do Plzně. Konal se zde čtvrtý ročník závodu Aimtec Open Race okolo Plzně. Zázemí závodu bylo situováno do prostoru u Sv. Jiří na Doubravce. Připraveny byly dvě hlavní trasy. Delší měla 50 km a kratší 28 km. Kromě závodů pro dospěláky pořadatel připravil také dětskou trasu tzv. Pigyádu. Tu tvořil 700m dlouhý okruh, na kterém nechyběl ani brod přes potůček. Vypsány byly kategorie i pro děti do 6 let a tak si na své přišly i nejmenší děti.
Počasí v neděli neslibovalo nic hezkého. Obloha byla zatažená a od devíti začalo celkem vydatně pršet. Přes rozmary počasí přijelo ale hodně závodníků. Obdiv zaslouží především nejmenší děti, které startovali v dešti v 10h. Za náš team bojoval Tlumičovo tříletý Ondra. Kapitán Lipánek vypustil děti na trať a za doprovodu skandujících rodičů vyrazily děcka na odrážedlech a malých kolech vstříc trati. Na mokré trávě a v dešti to byl nejen pro děti vyčerpávající výkon. Ty nejmenší na plastových tříkolkách využívali dovoleného pohonu v podobě tlačení svých rodičů. Ondra se pral s tratí statečně akorát při přejezdu brodu to pojal příliš akčně a při vjezdu do vody otočil řídítka do pravého úhlu. Následoval efektní pád do vody nejen Ondry, ale ušetřen nebyl ani Tlumič, který o kolo svého synátora zakopl. Za umělecký výkon a provedení by si jistě zasloužili 10b. Přesto Ondra nakonec vybojoval krásné 14. místo v čase 4:06.
Půl hodiny před polednem startoval závod dospěláků společně na tratích 28 a 50km. Za náš team jsme startovali na dlouhé trase v hojném počtu: já, Tlumič, Víťa, Václav Čejka a Míra. Šéďa bohužel startovat nemohl, protože jej stále ještě zlobilo znavené koleno z desetihodinovky. Přesto přijel a zhostil se role teamového fotografa. Na startu jsem stál poměrně daleko. Odhadem asi na 120 místě za čárou. Tlumič s Mírou byli ještě dále a kde byl Víťa a Vašek nevím. Po startu se začalo hned stoupat na Chlum a tak se začal peloton pomalu a jistě natahovat. Na úzkých silničkách se ze začátku moc předjíždět nedalo jak tam bylo husto, ale jakmile to jen trochu šlo, předjížděl jsem i přes vysokou trávu a dral se vpřed mezi výkonově podobné závodníky. V podstatě až nahoru na Chlum jsem stále někoho předjížděl. Nahoře jsme se sjeli s Víťou a pustili se do sjezdu. Mokré kořeny docela hodně klouzaly a tak byla na místě obezřetnost.Ještě jednou jsme projeli areálem závodu a pak už jsme se tam až do cíle neukázali. Přestože bylo po dešti a nebo během závodu trochu i pršelo trať byla velice rychlá a pestrá. Nechyběly singlíky kolem potoka Třemošné, zajímavé byly sjezdy lesní hrabankou a nebo pasáž kolem Hromnického jezírka. Většinu závodu jsem táhnul skupinku asi 4 závodníků, ke střídání se nikdo moc neměl. Až někde za Údolím dutých hlav se dvojice závodníků za mnou utrhla a jeli dopředu. Jenže nějak špatně sledovali trasu a po chvíli z ní sjeli. Ještě jsem na ně stihl křiknout a rázem jsem byl ze skupinky zase první. Rozhodl jsem se jim trochu ujet, abych je pořád nevezl v háku za sebou. Dál jsme pokračovali jen ve dvou. Z Žichlic do kopce jsme se začali poctivě střídat a pár soupeřů jsme společně ještě udolali. Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme na 35km předjížděli vedoucí holku! Až k Věžce jsme pokračovali ve dvou, ale tentokrát se karty otočili. Obávaný obtížný sjezd byl přehrazený páskou a tu správnou objížďku jsme tentokrát netrefili my. Předjela nás dvojice které jsme předtím ujeli. Dál už jsme pokračovali zase ve 4 (já, Víťa a dva soupeři). Na Bílé Hoře nasadil jeden soupeř zezadu do cílového útoku. Začal jsem jej stíhat, ale nasadil moc brzy takže mu po chvíli trochu došlo a dal se předjet. Víťa kontroloval situaci za mnou. Ve sjezdu k ptačí lávce se přede mnou objevil důchodce a tak jsem musel trochu zbrzdit. Toho využil Víťa a předjel mě. Za lávkou mě předjel ještě jeden soupeř. Vjel do brodu přede mnou a pak už následoval finiš do cíle. To jsem si nenechal líbit a tak jsem jej v cíli ještě přespurtoval. Rval jsem to ze všech sil až střílel řetěz, ale podařilo se.
A jak to vlastně dopadlo?
Závod na 50km trati dokončilo 289 bikerů a bikerek
Vyhrál Milan Spěšný v čase 1:46:06
z našeho temu byl nejlepší Víťa který dojel na 34 místě absolutně a 6 v kategorii s časem 2:03:25
v těsném závěsu jsem dojel já, tedy na 35 místě absolutně a 14 v kategorii s časem 2:03:31
Vašek Čejka dojel na 61 místě absolutně a 21 v kategorii s časem 2:10:33
Tlumič dojel na 69 místě absolutně a 27 v kategorii s časem 2:12:06
Míra dojel na 136 místě absolutně v čase 2:29:02 a znamenalo to pro něj 2 místo v kategorii bikerů nad 100kg !
Zde jsou k vidění kompletní výsledky závodu Okolo Plzně 2012.
Orlík Tour Kooperativy – 9.6.2012
Čtvrté pokračování seriálu Kolo pro život se odehrálo v sobotu 9.6.2012 u přehrady Orlík. Tuto přehradu a její okolí jsem si pro bikování oblíbil a v předchozích letech zde strávil dvě týdenní cyklodovolené. Už tehdá jsem narazil v lese na značení tohoto závodu a ještě celkem čerstvou (14 dní starou) vyjetou stopu od kol. Trasa se mě celkem líbila a tak jsem si ji tehdy celou projel a byl rozhodnut se tohoto závodu někdy v budoucnu zúčasnit. Asi 3 předchozí roky, mě to nikdy v termín tohoto závodu nevycházelo. Klaplo to až letos.
Zázemí závodu poskytnul tradičně areál hotelu Orlík ve Vystrkově, kam jsem dorazil asi 2h před startem. Už tou dobou byl v areálu celkem čilý ruch a kolona přijíždějících aut se rovnala na přilehlou louku. Už samotný příjezd vě mě evokoval komerci a prestiž seriálu Kolo pro život. Na parkoviště přijížděla jedna luxusní limuzína s Skem ve značce za druhou a majitelé z nich tahali své naleštěné „speciální kola“. Zpět k závodu.
Ten byl odstartován v právé poledne. Díky předchozím závodům KPŽ, kterých jsem se v minulosti zůčasnil jsem obdržel startovní číslo B108 a mohl jsem se tedy postavit hned za 100 člennou elitu. Po startu se jelo okamžitě ostré tempo po úzké asfaltové cestičce stoupající od přehrady na Kozárovice. Peloton je pohromadě a moc předjíždět se nedá. Asi 500 m po stratu na mě nějaký ambiciózní borec na speciálním kole až nepříčetně řve levá – pravá. Aby ses nepo…, pomyslím si. Taky bych jel, ale není prostě kudy. Raději ho pouštím před sebe, však on nám všem ještě ukáže. Kopec se začíná zvedat a peloton se postupně natahuje. Teď přichází vhodná příležitost a dá se drát polem v před. Po chvíli předjíždím zadýchaného specialistu a snažím se zaujmout pozici výkonově podobných závodníků a absolvovat s nimi pokud možno celou 57km dlouhou trasu. Ta se jede na dvě kola přes areál hotelu Orlík. Na druhém stoupání na vrch Bába se oddělíme ve 3 člennou skupinku a dál pokračujeme společně. Jedu s borcem z UNIQA Jihlava a Graphico/Metrostav. Hodně to tahá Jihlavák, ale snažím se jej střídat. Třetí se za námi jen veze a šetří se. Společně absolvujeme celé první kolo a je tady areál hotelu a první velká atrakce pro diváky. V trase překáží tři klády. Jejich účelem je shodit před diváky co nejvíce závodníků a soutěží se o nejlepší tlamu – alias tygra co kdo předvede. Odměnou mu bude kromě vyražených zubů také plyšový tygřík. První dvě klády jsou poměrně nízké takže se dají bezproblémů přejet jen s nadzvednutím předního kola. Třetí shazovací kláda je už vysoká tak, že nad ní převodník neprojde a je třeba ji skočit jinak. Touto technikou nevládnu a tak volím jistotu a kládu skáču pěšky. Tygr se pro zklamané diváky nokoná. Jihlavák do toho šel zostra a tak mě asi o 15m poodjel, ale nebylo třeba velkého úsilí abych si jej ve druhém kole opět dojel. Držím se s ním ještě do poloviny 2 kola, pak mě ale utrhne a dál pokračujeme jen ve dvou spolu s borcem z Graphico/Metrostav. Tahám to sám, soupeř se takticky veze. Několikrát v kopci nastoupím, ale soupeře se zbavit nemůžu. Zezadu nás dojel další závodník z Altrainingu a jede celkem ostré tempo. Odpočatější Metrostavák mění tahouna a postupně mě začínají ujíždět. Dál bojuju sám. Asi na 45km mě ve sjezdu celkem svižně předjíždí skupinka 3 závodníků. Klesá se rychle po šotolinové cestě s několika zatáčkami. Jedou fakt jak o život. V této rychlosti mám strach, že bych se neudržel ve štěrkových zatáčkách. Nechává mě to chladným a pokračuji svým tempem. Od pasáže v písku na pláži následuje ještě poslední kopeček do areálu hotelu s cílem. Dva soupeře ze skupinky (Velosport a Spořitelna) udolám v kopci a překvapivě dojedu ještě jednoho závodníka kterému krapet došlo před cílem. Bránou projíždím v čase 2:20:35,8 na 84 místě absolutně a 25 v kategorii. Zvítězil Pavel Boudný v čase 1:52:44. Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky Orlík Tour 2012.
Celkově shrnuto. Pěkný závod nádhernou krajinou v okolí přehrady Orlík. Přálo i počasí. Polojasno a 20°C přilákalo na start dlouhé trasy 660 závodníků z nichž závod dokončilo 561 bikerů. Seriál se dlouhodobě těší hojné účasti elitních jezdců a nejinak tomu bylo i na Orlíku. Sešla se zde početná česká špička a jmény jindy známými z bedny je obsazeno prvních 25 míst výsledkové listiny.
