Archiv autora
Technika na Radyni a v Kozelském lese – 7.6.2012
Trasa: 47km, převýšení: 968 m
Na pravidelnou čtvrteční projížďku jsem naplánoval tentokrát krátkou, ale o to více technicky náročnou trasu. Vyrazil jsem opět rovnou z práce již notoricky známým singlem kolem Českého údolí a přes borský park jsem nabral azimut na Bručnou, kde byl domluven sraz u Tlumiče. Šéďa se někde zdržel, tak nám jel naproti z Plzence a potkali jsme se na smluveném místě u chaty poblíž staré štěnovické cesty. Společně jsme již vyrazili vstříc dnešní trase a jejím technickým vychytávkám. Nejprve jsme stoupali po žluté TZ směrem k vodárně. Tu jsme minuli po lesní cestě, abychom se dostali pod jeden z nejstrmějších výjezdů na Radyni po naučné stezce. Zařadili jsme nejlehčí převody a snad i díky suchu se tentokrát podařilo zdolat všem výjezd se ctí až na horu k rozcestníku. Odtud jsme pokračovali na skály pod Radyní. Prokličkovali jsme šutry mezi skálama a pustili se do prudkého sjezdu nad plzenecký lom. Ten jsme objížděli po pěšince kličkující po hraně lomu. To vyžadovalo náležité soustředění se na stopu plnou nevyzpitatelného písku a šišek. Z vyhlídky nad lomem jsme se pustili na hřeben mezi dvěma lomu. Přesněji řečeno, do strmého sjezdu jsem si z kluků trofnul sám. Je zde třeba pustit brzdy, jinak je kolo neovladatelné. Kluci to raději sešoupali dolů pěšky. Z hřebínku prudká levotočivá a opět ostrý sjezd nad BTS u lomu. Dál jsem klukům ukázal pár technických pasáží, které tu občas jezdím. Nejprve zatáčku kolem stromu a následný prudký sjezd přes kořeny. Šéďa tomu říká Martinova zatáčka 
. Pak jeden brutální krátký výjezd který se dá vyjet jen setrvačností, ale člověk musí být náležitě rozjetý. Svah je natolik příkrý, že jakékoliv šlapání má za následek podklouznutí zadního kola. Dost bylo blbnutí v lomu a tak jsme pokračovali zpátky na Radyni. Tentokrát po naučné stezce z druhé strany skal. Šéďovi se v prudkém výjezdu začalo ozývat koleno unavené z 10h a tak nahoře u skal se od nás s Tlumičem pro dnešek odpojil. Dále jsme tedy pokračovali jen ve dvou. Projeli jsme kameny obloženou pěšinkou a vyšlápli si až na nejvyšší místo pod hradem. Dolů jsme se spustili po notoricky známých Radyňských schodech a po červené TZ pokračovali do Šťáhlav. Pod nádražím jsme si zablbli na boulích freeridové trati a přes bažantnici jsme se přesunuli do Kozelského lesa na další technické kolečko. Nejprve jsme projeli singlíkem do chatové osady Hájek a odtud dalším nově objeveným sjezdíkem kolem skály do chatové osady pod Lopatou. Zde jsme překonali Kornatický potok po pofiderní lávce a po jeho levém břehu jsme pokračovali rybářskou stezkou k druhé lávce, kde jsme opět změnili stranu potoka. Z rozcestí pod Lopatou jsme pokračovali po naučné stezce FX France k mohylovému pohřebišti a zaniklé vsi Dolní Nestajov neboli Neslívy. Turistickou stezku zde pomalu pohlcuje příroda a tak bylo třeba překonat asi 20m ve vysoké lesní trávě. K hrádeckému potoku však již pokračoval další krásný, a technický singlík plný kořenů. Po lávce jsme překonali potok a pokračovali jsme naučnou stezkou až k asfaltce pod hájovnou Hádek. Vrátili jsme se ke žluté TZ a vystoupali jsme k hájovně Potoky. Odtud jsme stále nabírali výšku po šotolinových cestách až k Nevidské hájovně. Makadanovou lesní cestou jsme se přesunuli k PR Zvoníčkovna. Po výjezdu na kousek asfaltové cesty mě potkal defekt zadního kola. Nicméně tmel si s tím celkem brzy poradil a tak stačilo jen dofoukat část ušlého vzduchu a mohli jsme pokračovat. Čekal nás další nádherný singlík k tvrzišti Javor. Z Javoru následoval strmý sjezdík a přejezd potoka po lávce. Vyjeli jsme u PR Hádky a dalším pěkným lesním sjezdem jsme se dostali k chatové osadě nad Kornatickým potokem. Lesní pěšinou stoupající nad Kornatický rybník jsme se přesunuli k PR Lopata a náročným sjezdem po modré TZ jsme se vraceli zpátky až k hotelu Hájek. Cestu jsme si zpestřili ještě o jeden strmý sjezdpropojující žlutou a modrou TZ. Od hotelu Hájek jsme pokračovali stezkou kolem studánky k Lopateckýmu rybníku. V polovině stezky jsem ještě Tlumičovi ukázal jeden technický sjezd a přejezd potoka. Dál jsme pokračovali přes zámecký areál Kozlu k poslednímu sjezdu nad Borem a singlíkem nad chatama jsme ukončili dnešní terénní část trasy. Nakonec jsme si dopříli každý po jednu orosenou odměnu na Zámecké ve Šťáhlavech.
Celkově shrnuto: Ikdyž krátká tak velice pěkná a teréně náročná trasa. Na trase je 7 padlých stromů z nichž jen jeden nejde objet nebo přeskočit, 10 lávek přes potoky, 1x singl po hraně lomu a nesčetně dalších různých klikatých pěšinek a singlů, zhruba 5 prudkých výšvihů a stejné množství prudkých sjezdů, někde překvapí i obtížnější výjezd po kořenech a nebo mezi velkými kameny, nechybí ani freeridový doplněk v podobě několika uměle vytvořených překážek.
Počasí: Jasno, teplota 20°C
Účast: Martin, Tlumič, Šéďa (trápilo jej bouhužel koleno tak absolvoval jen první 1/3 trasy.
Kokosová desetihodinovka – 2.6.2012
Jubilejní 10. ročník amatérského vytrvalostního MTB závodu se konal v sobotu 2.6.2012 v Březíně u Manětína. Akci s názvem Kokosová desetihodinovka pořádá parta nadšenců z Kokos teamu v čele s náčelníkem Jističem. Kouzlem tohoto účastnicky nevelkého závodu je úžasná přátelská až skoro rodinná atmosféra, která tu vždy panuje.
Z našeho teamu jsme se vypravili na Kokosovou desetihodinovku ve třech – Já, Šéďa a Tlumič. Role šoféra se tentokrát ujal Tlumič, takže musel z Plzně vyjíždět docela brzo, aby Šéďu naložil v Plzenci v 7:00 a mě v 7:15. Vše klaplo na minutu přesně a tak nic nebránilo vyrazit směr Březín. Po mé loňské premiéře, kdy se mě zde podařilo zvítězit a zároveň stanovit svými 241,5 km nový traťový rekord, jsem se na závod těšil. Byl jsem odhodlán do toho jít znovu a třeba se i pokusit překonat svůj vlastní rekord. Tomu jsem podřídil i přípravu. Z loňska jsem věděl, že dost času mě stálo zastavování v depu a dolévání bidonů, nebo lovení potravy z igelitky. Proto jsem si letos sebou na start vzal celou sadu asi 20 bidonů co jsem doma našel. Půlku jsem naplnil ionťákem a půlku vodou. Dál jsem s sebou vzal kempinkový stoleček, abychom měli regulérní občerstvovačku a nemuseli „lovit“ potravu na zemi a asi dvě igelitky jídla. A samozřejmě i bednu s nářadím a základními náhradními díly na kolo, kdyby se něco v průběhu závodu rozsypalo.
V 8:15 jsme dorazili do Březína. Zeregistrovali jsme se, přidělali čísla a v 9:00 už stojíme na startu s nevelkou skupinou stejných zoufalců co zde budou dnes celý den kroužit na 10,5 km dlouhé trati. Krátce po deváté Jistič zavelí tradiční hláškou: „tak jedem“ a je odstartováno. Hnán touhou posunout své hranice ještě o kus dál jsem měl jasno musím jet fakt dost rychle. Prach obyčejná matematika říkala, že pokud chci zvednout rekord o jedno kolo – tj. ujet 252 km – musel bych 10h udržet průměr 25,2 km/h. Dost nereálná představa, ale proč se o to alespoň nepokusit.
Šlápnul jsem do toho hned po startu s cílem jet první kolo na max a vyzkoušet si za kolik se dá kolo ujet dokud je člověk čerstvý. Můj raketový start nechal rozumnější soupěře chladný a nikam se za mnou nehnali. Snad jen Šéďa nasadil od začátku taky celkem ostrý tempo a pálil to kus za mnou. Už prvotní konfrontace s tratí ve 3km dlouhém táhlém stoupání po šotolině, ukázala, že letost budou podmínky o poznání těžší než loni. Foukal silný protivítr, který sebíral až mnoho sil. Navíc celý pátek vydatně pršelo, takže se sice nebude prášit, ale občas někde budou překážet louže nebo zpomalovat bahno. Po vyjetí na horizont, konečně trasa uhýbá z otevřeného prostoru do lesa. Zatím, ale žádná výhra. Hluboké koleje od lesní techniky a cesta zarostlá trávou pod kolena. Jedu instinktivně prostředkem a lajnuju zde první stopu. Šaltrem vytrhávám trsy trávy, ale nené čas se tím zabývat, dokuď se to točí. Zarostlá lesní cesta vyústí v lesním průsmyku. Tady vyháním prvního zajíce a pokračuji dál krátkým stoupáním po lesní cestě. Následuje sjezd lesní cestou k asfaltce do Skelné huti. Ve sjezdu vyženu druhého zajíce a už brzdím do ostré prvotočivé zatáčky ve zrádném výjezdu lesní cesty na asfaltku. Člověk zde musí dávat pozor, aby kolo na naplaveném štěrku neustřelilo. Do Skelné Huti po asfaltu chvilku oddych a tak je čas něco zakousnout a nebo se napít. Ze vsi se stoupá mezi chatkami až na louku nad vsí. V jedné zatáčce překvapuje skleněný střep, ale dá se objet. Je jen otázkou času ve kterém kole ho někdo přejede. Nicméně co také jiného než skleněný střep čekat ve Skelné Huti. Následuje parádní rychlej sjezd po luční cestě do lesa. Je to jedno ze dvou míst, na trati kde se dá jet maximálkou kolem 55 km/h. V prvním kole v půli sjezdu musím však prudce brzdit. Zprava mě křižuje cestu stádo odhadem 12 srnek. Jen mě bleskne hlavou, co je tu dnes zvěře a že tu dnes mít moc klidu asi nebudou, ale když tedy běží zprava tak jim dávám předpisově přednost . V lese sjezd po cestě pokračuje, ale po chvíli se uhýbá ostře vpravo zatáčkou plnou makadonu na lesní cestu stoupající ke Zlatému dolu. Zde je asi nejzajímavější část trasy. Sjezd po singlíku kličkující mezi kořeny a kameny. Při prvním průjezdu zde plaším veverku. Jaké zvíře tu ještě potkám? Snad né prase to by ještě chybělo, ale na druhou stranu bych třeba ještě zrychlil. Zpět k trati. Singlík vyustí na nově upravenou šotolinovou lesní cestu. Ta má po okarajích odvodňovací příkopy, ale naštěstí zde leží šutr, po kterém se dá na cestu vyjet. Chvíli se jede ve volném štěrku nahoru, ale pak už to zase pěkně sviští z kopce. Kolo sice ve volném štěrku docela plave ale dá se tu i tak jet dost rychle – asi 40 km/h. Jen je třeba včas počítat s prudkou zatáčkou k rybníku a zpomalit. Nejlépe bez brždění, protože to kolo ve volném štěrku akorát rozhodí. Kolem rybníka ještě krátký stoupání na kopec nad Březínem a už se sviští dalším rychlým sjezdem po polní cestě zpátky do depa. V první kolo projíždím v čase 23:37 s průměrem 26,3 km/h. Zatím dobrý, průměr držím ale takle jet 10h? Jedu na max a to bude chtít hodně cukru. Po zapsání času na kartičku se vydávám na druhý okruh.
Ve stoupání dávám polovinu tyčky a valím to nahoru stále svižným tempem s cílem udržet až nahoru na 3km kopec průměr 25 km/h. To se ještě daří. V lese už je vyjetá stopa a tak se průjezd zrychlil. Na mýtince dojíždím první dítě o 1 kolo, v klesání druhé a pak u Zlatého dolu ještě dvojici závodníků. Druhé kolo dávám s průměrem 25,2 km/h a už jsem na hraně buzeračního parťáka v Garminu. No to je fajn, tak to asi nepůjde jet takovou pilu. Ale myšlenku na rekord ještě nevzdávám. Přikousnu další kus tyčky a bojuju s protivětrem ve stoupání na druhé kolo. Tak to pořád pokračuje a až někam do osmého kola udržím průměr 25km/h. Jenže to stojí opravdu moc sil a jedu jen na cukry. Mám v sobě už 6 tyček až je mě z toho pomalu zle. Abych mohl pokračovat dál v tomhle tempu, musel bych snad už polikat jen koskovej cukr. Konečně mě dojde, že bojovat sám se sebou s výkonem z předchozího roku nemá kvůli letošním povětrnostním podmínkám smysl a zvolňůji na 150 tepů. S tím jdem dolů i průměrná rychlost na 22,5 km/h. Tohle tempo se mě zdá dlouhodobě udržitelný, takže jej volím jako svůj nový cíl. Po přepáleném začátku mě začínají brát křeče do pravé nohy. Tu mám od doby co jsem ji měl před dvěmi lety zlomenou a 1,5 měsíce jsem jezdil na kole jen s jednou nohou stále ještě slabší a při delších závodech se to takto projevuje. Je třeba doplnit sůl. Přecházím na klasickou stravu a cpu se rohlíkem s prešutem. Doufám, že mě po tom sladkým a teď slaným nebude blbě. Ale kupodivu to sedlo, akorát průměr šel zase trochu dolů. Sedm kol tedy kroužím na půlky rohlíků s prešutem. Zhruba ve 14 kole mě napadne se v depu zeptat, kdo jezdí za mnou a jak je daleko. Kýťa hlásí, že Šéďa je 11min za mnou a pak je Tlumič. V 15 kole se můj náskok nad Šéďou zvyšuje asi na 20 min. Zbývá ještě 10min abych ho dojel o kolo. Nějak se nad tím po průjezdu 15 kola zamyslím a přestanu nepochopitelně v 16 kole myslet na to kam jedu. Zapomenu odbočit na šotolinu a podnikám fakultativní výlet po asfaltu na horizont nad Březínem. Až tam si uvědomím, že jedu blbě a tak se vracím asi 400m zpět na šotolinu a v táhlém stoupání opět dojíždím Háňu se kterou jsem se potkal v depu. Šéďu jsem dojel až na konci 17 kola v depu. Musel jsem si ještě doplnit pití a tak jsem se zdržel o trochu déle. Šéďu jsem pak znovu doháněl v 18 kole v táhlém stoupání na Račín. To mě stálo proti větru docela hodně sil. Navrhl jsem mu, že pojedeme toto kolo spolu a budeme se střídat v rozrážení protivného větru. Do poloviny kola se Šéďa statečně držel. Od poloviny mě to jelo z trochu rychleji a tak jsem na něj vždy chvilku počkal. Do depa jsme přijeli společně a vydali se na další kolo. Já do 19 a Šéďa na 18. Do kopce na Račín už Šéďa trochu vadne a tak se v poloviněstupání na Račín opět rozdělujeme a jedeme si každý svým tempem. V kopci nad Skelnou Hutí na se mě nezadržitelně chce na malou a tak stavím a čekám, že mě Šéďa dojede. Ale to se nestalo tak pokračuji svižným sjezdem po louce dál. Krátce před devátou hodinou závodu dojíždím do depa po 19 kole, které mě i se zastávkou trvalo 29:40. Jsem rozhodnut ujet ještě dvě kola. Ale časem to vychází už na hraně. Kopnul jsem tedy do sebe Red Bulla a očekával že dostanu křídla. Skutečně mě trochu nakopnul a do stoupání na Radčín se mě jelo docela dobře. V polovině kopce předjíždím Šéďu o 2 kolo a celkově jsem dal 20 kolo o 2 min lépe než 19 kolo. Zbývalo ještě více než 40min do konce časového limitu a tak jsem se vydal ještě do posledního 21 kola. Konečně přestal foukat vítr a tak do kopce se jede najednou o poznání snáze. Celkem svižně naposledy předjíždím Tlumiče a Jističe a s vidinou brzkého skončení 10h utrpení do toho zase dupu co to dá, abych už byl v cíli.
Rekordní výkon z předchozího roku jsem nepřekonal, ale všechny letošní soupeře ano. Obhájil jsem první místo s výkonem 21 kol – 220,5 km v čase 9:52:10. Šéďa dojel na krásném 2. místě v čase 9:57:34 projel 19 kol a 199,5km. 3. místo vybojoval Tlumič, který v čase 9:32:00 uje17 kol – 178,5km. Znamenalo to tak pro náš tým kompletní obsazení bedny!
Celkově shrnuto. Opět krásný kokosácký závod s úžasnou atmosférou. Stejná trasa jako už po několikáté, ale podmínkama zase úplně jiná. Letos potrápil nejvíce silný protivítr, který foukal celých 9h závodu. Kokosákům patří veliká pochvala za uspořádání tohoto nádherného již 10 ročníku závodu. Jmenovitě bych chtěl největší díky poslat Kýťovi, který celých 10h vydržel v depu nejen zapisovat výsledky, ale nezanedbatelná byla i jeho pomoc, kterou mě při závodu poskytl rozbalováním tyček a podáváním jídla. Jističovi a jeho rodině směřuji obrovskou chválu za poskytnutí perfektního zázemí. A všem ostatním, kteří se nezištně podílejí na pořádání této akce samozřejmě patří také obrovské díky. My jsme si jen šlapali, vy jste to za nás oddřeli.
Pár čísel na závěr:
celkově jsme za tým ve třech odjeli 57kol, tj. 598,5 km
z toho můj výkon 21kol – 220,5km v čase 9:52:10, rychlostní průměr 22,1 km/h
Nastoupaná výška: 3729 m
Nejrychleji jsem ujel první kolo s časem 23:37, tj průměrnou rychlostí 26,3 km/h
Nejpomaleji 18 kolo se Šéďou s časem 30:47, tj průměrnou rychlostí 20,1 km/h
Nejvyšší rychlost: 52,1 km/h ve sjezdu na louce nad Skelnou Hutí při 14. kole
Nejvyšší průměrná rychlost ve stoupání na Račín: 16 km/h v prvním kole
Nejnižší průměrná rychlost ve stoupání na Račín: 11 km/h ve 20 kole
Průměrná tepová frekvence 152 bpm, maximální 185 bpm
Vydaná energie: podle garmina 8500 kcal, podle hladu asi o dost víc
Neuvěřitelně jsem při závodu baštil. Spořádal jsem 12 ks 30g müsli tyčinek, 3 ks banánů, 4 rohlíky s prešutem a 1 rohlík s marmeládou.
Docela dost jsem i pil. Vypil jsem 5,75 l z toho 4 litry ionťáku, 1,5 litru vody a 250ml Red bullu.
Na stránkách Kokosáků naleznete kompletní výsledky Kokosové desetihodinovky 2012 a fotografie.
Extrém bike Most – 19.5.2012
Druhý podnik českého poháru v MTB maratonu se jel v sobotu 19.5.2012 v Mostě. Spolu s Jirkou a Hankou jsme se vydali závodit na trať tohoto závodu, která je pro svojí technickou náročnost právem označována přívlastkem extrém. Přestože je trať dlouhá jen 67km je tento závod podle mnohých nejtěžším maratonem v ČR.
Zázemí a start závodu tradičně poskytl areál mosteckého hipodromu. Z minulého roku jsem měl vyjetou první vlnu, takže jsem se mohl postavit na start hned poblíž startovního oblouku. Plánovaný start v 10:00 byl nepatrně posunut, neboť se čekalo až přiletí letadlo s kamerou. Komentátorka nás stále nabádala aby jsme vyhlíželi letadlo, když se znenadání ozve pokyn ke startu. Seřazeni na hipodromu jak stádo dostihových koní se dává peloton do pohybu. Mnozí možná ještě netuší co je čeká a tak ženou pekelnou rychlostí vpřed z areálu na polní cestu. Hliněná cesta je krásně suchá takže žádné bahno se nekoná. Zato se však náležitě práší, a to dokonce tak moc, že pomalu nevidím na cestu. Zajímalo by mě, jak dopadly záběry z kamery z letadla. Předpokládám, že to mohlo být podobné jako výbuch atomové pumy. Polňačka nás odvedla přes Čepirohy ke kopci Resl, kde je namotána největší část trati. Konečně se trať zvedla a přišla první stojka, kde bylo z pily třeba přeřadit na nejlehčí převody. Pro některé peklo, pro druhé ráj začíná. Konečně se deru trochu v před a peru se s tratí. Náročné stojky střídají sjezdy po singlíkách, které se klikatí mezi stromy. Občas se přede mnou na trati objeví obrovská kláda, kterou bych za normálních okolností jistojistě přenášel, ale když vidím soupeře, že jedou přes tak je následuji. Pořadatelé ke kládám naštěstí přitloukli klacky tak, aby je bylo možno přejet bez poškození převodníku. Po ochutnávce Reslu na úsecích zvaných Bílý kaňon, Palyza a Šedý kaňon jsme se přesunuli kolem Mosteckého autodromu a jezera Matylda pod druhý kopec, kde byla na 21km první občerstvovačka. S povděkem chytám bidon s vodou a pokračuji vstříc nástrahám na kopec Hněvín. Stoupá se snad po nejstrmější části svahu přímo kolmo na vrstevnice. 150m dlouhý Krpál nezvládne v sedle vyjet mnoho závodníků. Pořadatel zde vypisuje prémii v podobě 50% slevy na startovném na příští ročník. Většina dole okamžitě slejzá, že nemá cenu se o to ani pokoušet. Spolu s jedním soupeřem však řadíme nejlehčí převody a jdeme do toho. Kolegové na trati jsou ochotni uhýbat takže se dá jet nahoru. Jedu na druhém místě trochu s obavami, aby to neklouzlo jezdci přede mnou, a nemuseli jsme oba pokračovat pěšky. Udržuji proto raději odstup alespoň 2m abych kdyžtak stihl zareagovat. Sedím na špičce sedla, tělem ležím na řídítkách a snažím se plynule pohybovat v před. Už jsme celkem vysoko a začínám v nohách cítit, že ten kopec klade i na ten nejlehčí převod hustej odpor. To už se blížíme k fanouškům, které naše počínání náležitě hodnotí povzbuzováním. Oba dva se vyhecujeme do výkonu a podaří se nám i závěrečnou kamenitou pasáž překonat. Pro mou i kolegovo velkou radost se to povedlo. Vyjeli jsme nahoru v sedle. Já i on letos poprvé. Velkou zásluhu na tom měla jistě i suchá trať. Po výjezdu krpálu nás čeká celkem dlouhý sjezdík na okraj Mostu, abychom si mohli na Hněvín vyšlápnout ještě jednou, tentokrát z druhé strany. Po průjezdu okolo hradu se trať stáčí směrem na třetí kopec – Široký vrch. Čekají nás po něm 3 smyčky, které nás dovedou zpět k občerstvovačce u jezera Matylda. Kolem něj se přesuneme zpět na Resl a začíná ródeo. Stoupáme kolem Autodromu, na kterém zrovna brázdí za ohromného rachotu závodní motorky. Stoupání je příkré a tak jedem krokem. Celkem peklo se soustředit na úzkou lesní strmou pěšinku a slyšet při tom rámus z motorek jejichž pohyb vidím jen občas periferně. Singl do kopce střídá singl z kopce a tak stále do kola. Není čas se napít, nebo něco pojíst. Stále se musím držet řídítek a brzdit. Po rozdělení tratí na 43km pokračuji na dlouhé variantě. Extrém nabírá na obrátkách. Strmé sjezdy střídají strmé výšvihy. Kdo brzdí dolů nevyjede setrvačností nahoru. Snažím se nebrzdit, ale udržet ve vysoké rychlosti koncentraci a kolo na klikatící se kamenité pěšince není vůbec jednoduché. Jsem za sedlem a stejnak mě kolo na prašné pěšince neposlouchá a míří se mnou do křoví. Nedobrovolně vysedám směrem za kolo, ale naštěstí to ustojím a ani kolo nepošlu nekontrolovaně k zemi. Občas svým uměním nějakým technicky zdatnějším soupeřům na trati překážím a tak je pouštím raději před sebe. Čeká nás ještě spustu náročných sjezdů a výjezdů – Kaskáda, Moira, Triangl, Koryto. Nedokáži popsat co všechno za nástrahy nás v těchto sjezdech čekalo. To se prostě musí zažít. Tuším, že v Korytu byla vybudována downhilová dráha. Naštěstí se daly skoky vždy „někudy“ objet. Na jednom z posledních sjezdů jímž byla Pohádka s námi pořadatel začal už opravdu laškovat. Na pařezech, které vyloženě překážely v cestě byly nakresleny smajlíky. Na úzkém průjezdu mezi dvěma stromy kóta 25cm. A na svahu, který by se člověk snad ani nepokoušel jít pěšky bylo na stromě napsáno – „nebrzdi“ či „neboj“. Na radu jsem to tedy pustil a dobře to dopadlo, strmý protisvah mě zastavil, ale bylo třeba rychle přeřadit zase na kašpara. Po nekonečném řádění na Reslu se trať konečně narovnává a míříme zpátky po polních cestách na hipodrom k cíli. Už jedu sám, před sebou dlouho nikoho nevidím a za sebou také ne. Až v závěrečném stoupání na hipodrom předjíždím mnoho jezdců z hobby a krátší trasy, kteří jsou totálně vysílení a tlačí nahoru.
Cílovou bránou projíždím v čase 3:46:46 na 54 místě a 23 místě v kategorii. Vítězem se stal Jan Jobánek, který trasu objel v čase 2:48:29. Jirka dojel na 84místě v čase 4:09:07 a Hanka zvítězila na kratší 56km trase v kategorii žen v čase 3:13:29. Zde jsou kompletní výsledky z Extrem bike Most 2012.
Celkově shrnuto: Opravdu extrémně fyzicky i technicky náročný závod. Přes mnoho nástrah je však celá trať jezdivá. Podařilo se mě vše sjet a vyjet, z čehož jsem měl opravdu dobrý pocit. Kolikrát to bylo už opravdu na hraně a jsem rád, že jsem si nikde neustlal a nerozbyl sebe nebo kolo. Příležitostí k tomu bylo víc než dost.
Zde je možné shlédnout záznam závodu Extrém bike Most 2012 vysílaný 22.5.2012 na ČT4. Zde je další krátký sestřih z televize Mistral.
Nedělní švih do Švihova – 13.5.2012
Trasa: 108km, převýšení: 2076m
Když jsme se Šéďou v sobotu po Škoda biku domlouvali kam v neděli vyrazíme na odpolední Švih, napadlo mě kam jinam přeci do Švihova. Dopoledne jsme provedli údržbu zablácených strojů ze závodu a po obědě vyrazili na trasu. Ta vedla po oblíbené červené TZ do Prusin a odtud po žluté na rozcestí Hájsko. Zde jsme opět změnili barvu značky na červenou, která nás přivedla až pod kopec Ticholovec. Následoval výšlap ke sv. Vojtěchu a sjezdík do Příchovic. Odtud jsme pokračovali po „rybářském“ singlíku při Úhlavě až nad Lužany. Zde jsme se napojili na zelenou TZ, která nás odvedla do lesa Loupenska. Na rozcestí jsme se napojili na červenou TZ, která nás již dovedla do Švihova. Zde jsme si prohlédli unikátní vodní hrad, kde zrovna měli představení kejklíři ve středověkých kostýmech. Od hradu jsme po modré TZ začali stoupat na nejvyšší vrchol dnešní trasy – Běleč. Ten se svými 712 m.n.m převyšuje Švihov zhruba o 350m, takže nás pěkně v chladném počasí rozehřál. Na vrcholu jsem po roce udělal zápis do vrcholové knihy a vydali jsme se hledat nějaký slušný sjezd k rozcestí pod Bělčem. Zaniklá TZ po hřebenu kopce nebyla příliš prochozená a tak pěšinka byla plná uschlých větví a hrozilo nebezpečí vylámání výpletu kol. Po žluté značce jsme pokračovali do Mezihoří, kde jsme obkroužili rybník a navštívili skalní vyhlídku pod Tuhoštěm. Přes vrch Ve Spáleném a Kněžhora jsme pokračovali k zelené TZ. Po té jsme mířili na zříceninu hradu Roupov. Odtud jsme přes Oplot a Přeštice zastávku zamířili do Dobřan, kde jsme měli v plánu stavět se na domácí zmrzlinu. Dnešní chladné počasí moc zmrzlině nepřálo a lepší by byl jistě čaj. Nicméně plán je plán, takže jsme se zkřehlýma rukama koupili každej jeden malej kornout. Kupodivu nás i oplatka zmrzliny příjemně hřála do ruky. Z Dobřan jsme namířili na Vysokou a oblíbeným sjezdem po žluté pokračovali přes Čižice na kopec V Dubech. Zde jsme se napojili zpět na červenou značku po které jsme opustili dnešní okruh.
Celkově shrnuto: Pěkná terénní trasa s minimem asfaltu, dvěma hrady na trase a pořádným kopcem. Škoda jen, že foťák tentokrát zůstal doma.
Počasí: slunečno, na květen celkem zima na kopcích teplota 8°C , dole 10°C a chladný vítr
Účast: Martin, Šéďa
Trans Brdy – 6.5.2012
Trasa: 111km, převýšení: 2201m
V neděli jsem se vracel vlakem ze závodů v Lipníku nad Bečvou. Plánoval jsem, že se přiblížím jen do Prahy a zbytek dojedu na kole po trase která mě už dlouho lákala – přes celé Brdy alias Trans Brdy. Znamenalo to vstávat v Týně nad Bečvou kde jsem po závodech přespal již ve 4:30, vše zbalit a na těžko vyrazit v 5 hod na kole na nádraží do Lipníku nad Bečvou. V 5:40 jsem sednul na rychlík Mehelník, který mě v 9:24 dovezl do Prahy Smíchov. Dál jsem již pokračoval na kole po plánované trase. Jako výpadovku jsem volil nudnou asfaltovou cyklostezku při vltavě. Naštěstí ráno ještě celkem prázdnou a tak se to tu dalo po rovince valit až 40km/h. Ve Zbraslavi jsem najel na červenou TZ po které jsem začal stoupat na první Brdské kopečky. Díky blízkosti Prahy byly singlíky perfektně vyježděné a absolutně bez klacků a kamenů joko by je někdo vyluxoval. Prostě je znát, že se tu jezdí hodně. Zastavil jsem na vyhlídce na Vrané nad Vltavou a pokračoval počervené značce přes rozcestí Pod Cukrákem až pod Kámen. Po silnici jsem rychle sesvištěl do Všenor a začal stoupat strmým kopcem zpět do brdských kopců. Tentokrát na Červenou Hlínu. Tam jsem jel obtížným strmým výjezdem po žluté TZ plné volných kamenů a velkých kořenů. Na rozcestí byla kontrola jakého si MTB orientačního závodu a posléze jsem potkával proti sobě závodníky. Po červené jsem pokračoval po hřebenech Brd až na rozcestí U červeného kříže. Tady jsem se napojil na značení závodu Trans Brdy, který se jede z Letů a po známých řádně kořeněných a kamených technických singlech jsem pokračoval po hřebenech přes Vrážky, Stožec, Lásku až na Jelení palouky. Zde mě začal kropit déšť tak jsem nasadil pláštěnku. Následoval strmý výjezd na Studený vrch, známý z Dobříšského Krakatitu. Ze Studeného vrchu jsem pokračoval po červené TZ na oblíbený hřeben Kuchyňky. Mokrý kamenitý a kořeněný výjezd byl značně kluzký, přesto se mě jej až na dvě vyjimky podařilo zdolat. Jel jsem dál po značce až na Malý vrch odkud červená pokračuje již po cestě. Proto jsem se přesunul kousek níž na mnohem hůře sjízdnou modrou TZ pod Pískem. Déšť postupně přidával na intenzitě, ale vodu naštěstí zatím pohlcovalo kamené podloží singlíků. Z Křížatek jsem sjel po zelené TZ do Jínců a po dlouhé době se ocitl v civilizaci. Z deště se stal slejvák a začal jsem přemýšlet zda nevyčkat na lepší počas. Jenže obloha byla šedivá jak ocel a nic nenaznačovalo, že by mělo přestat. Jenže plán je plán, tak jsem pokračoval v tom chcavci až na Tok. Nahoře už jsem byl totálně turch. Pláštěnka byla mokrá jak z venku tak zevnitř od potu. Naštěstí se počasí nahoře trochu umoudřilo a přestávalo pršet. Díky cestování na těžko jsem se tedy převlékl do suchého a začal svištět rozmáčenými cestami dolů pod Korunu. U stodoly jsem zdefektil zadní a tak jsem musel měnit. S mokrýma nohama to nebylo nic příjemnýho. Pak jsem pokračoval kolem Třítrubeckého zámečku a přes Záborčí jsem vyjel z prostoru v Mirošově odkud jsem to namířil přes PP Kornatický potok domů.
Celkově shrnuto: Přestože trasa je celkem krátká, byla technicky celkem náročná. V kombinaci s nepříznivým vydatným deštěm a průjezdem jen 3 obcí od Prahy až domů to byl celkem dobrý trénink na psychyku do závodu 1000 mil. Navíc krom spacáku jsem jel celou trasu na těžko a znaven po sobotním závodu.
Počasí: zataženo, na polovině hodně deštivo, teplota 14°C
Účast: Martin
Author Šela Marathon – 5.5.2012
Třináctý ročník závodu Autor Šela maraton se jel v sobotu 5.5.2012 v Lipníku nad Bečvou. Kromě tradičního zařazení závodu do seriálu Českého poháru v maratonu, byl letos i mistrovstvím ČR v maratonu 2012. To slibovalo opravdu silnou konkurenci z řad profíků i amaterů. Po moji loňské premiéře jsem se chtěl tohoto pěkného závodu opět zůčasnit. Stejně tak čtyři kamarádi z Plzně. Bohužel na mě nezbylo místo v autě a samotnému se mě autem přes celou republiku cestovat nechtělo. Na závod jsem se proto vypravil vlakem již v pátek odpoledne. Po přiblížení k Oloumouci se slunečné počasí, které vládlo nad celou republikou změnilo v ošklivě vyhlížející vytrvalý déšť. Po 5,5 hodinách mě rychlík vyplivnul v 18:30 na nádraží v Lipníku nad Bečvou odkud jsem pokračoval v dešti na kole do Týna nad Bečvou, kde jsme měli zajištěné ubytování.
V sobotu ráno nás probudilo vylézající slunce a dávalo tušit, že bude navzdory včerejšímu vydatnému dešti pěkný den. Trať bude však jistě hodně blátivá. Sedli jsme na kola a vypravili se na start do Lipníku. Měl jsem vyjetou z loňska 1 vlnu, takže jsem byl hned za 100 členou elitou. V 9:00 bylo odstartováno a dav se vydal vstříc 93 km trati. Jako vždy se hned od začátku jelo po asfaltu pekelně rychle. Po chvíli se vjelo na rekonstruovaný asfalt s odfrézovanými částmi silnice a začalo to lítat. Hrana asfaltu uzemnila část závodníků a ostatní donutila prudce brzdit. Naštěstí jsem se do potyčky nepřipletl a mohl pokračovat dál. Najelo se do terénu a začalo předpokládané bláto na lesních singlíkách. Díky lepší startovní pozici jsem se letos nedostal do zácpy a mohl tak hned od začátku jet. Po perfektně připravené trase se jelo celkem svižně. Na prvním mezičase při průjezdu hradem Helfštýn (17,5 km) jsem byl na 129 místě absolutně a 41 místě v kategorii M30+ se ztrátou 12:18 na prvního. Na druhém mezičase ve Zbrašově (40 km) jsem dojížděl na 123 místě absolutně, 39 v kategorii. Moje pozice se nezměnila do 3 mezičasu v Milenově (54,5 km). Kolo tou dobou bylo již značně zablácené a začínalo mě zlobit řazení. Každou chvíli měl řetěz snahu se zasukovat. Asi na třetí občerstvovačce jsem se ptal zda nemají vodu na umytí převodů – neměli. Chrstnul jsem tedy do zabláceného přesmykače kelímek s ionťáken a bojoval s řazením dál.
Pod jedním strmějším výjezdem zhruba na 62km mě zablácený řetěz definitivně zradil a natočil se do převodníků. Musel jsem zastavit a klacíkem očistit co nejvíce bláta. Jenže ani pak kolo nefungovalo. Vzal jsem obě flašky s pitím a snažil se bahno umít. Moc to nešlo, protože v blátě bylo i dost jílu. Kolo stále nefunguje, předjíždí mě mraky soupeřů včetně Ondry a kluků z Nežichova a mě se stále sukuje řetěz. Co s tím? Chvíli běžím a přemýšlím, že ze závodu z technických důvodů budu muset odstoupit. Až doběhnu k cestě kde teče potok po včerejších vydatných deštích. Napadá mě spásná myšlenka. Nabrat vodu do bidonu a očistit převodníky, řetěz i kazetu co nejvíce od bláta. Zhruba po 5 bidonu konečně přicházím na to proč kolo nejede. Zkroutily se mě dva články na řetězu do vrtule. Naštěstí jsem měl s sebou nýtovačku a jednu rezervní spojku. Na dvou místech jsem řetěz rozpojil a zkrátil asi o 2 články. Během této doby mě předjel také Roman. Celé toto počínání mě stálo asi 15 minut ztrátu. Zahájil jsem stíhací jízdu a snažil se dojet alespoň Romana. Toho jsem v kopcích po chvíli dojel a ve stoupání po sjezdovce mu mírně ujel. Pak přišly sjezdíky a technicky lepší Roman si mě zase v pohodě dojel. Střídavě jsme se tahali. Já jeho do kopců, on mě naopak z kopců kde volil lepší stopu a společně jsme předjeli celkem hodně závodníků. V nekonečném stoupání na Slavkov ve VVP Libavá nazývaném některými „Peklo“ podle hájovny dole, jedeme celekem slušné tempo a daří se nám udolat asi 10 soupeřů. Jedu bez vody a nahoře toho mám celkem dost. Naštěstí je tam občerstvovačka a tak stavím a nechávám si dolít pití.
Kousek za občerstvovačkou se ozve sičení ze zadního kola a bleskne mě hlavou „je to v prd…“. Posílám Romana dopředu a řeším defekt. Rychle měním duši a plním to sifonem, ale dalších 6min ztráty už nikdy nedoženu. Následoval hezký sjezd vojenskými lesy a na 80 km vyjíždím v obci Loučka na asfalt. Fouká silný protivítr, jedu sám a zhruba 200m přede mnou jede skupinka tří závodníků, které už jsem jednou po opravě řetězu předjížděl. Snažím se je dojet, ale na střídající skupinu už nemám sílu. Dojel jsem je až někde v Lipníku, kde se trasa ztočila k Bečvě. Při řece jsme dojeli do Týna a začalo poslední stoupání na hrad Helfštýn, kde byl cíl. Cíl na kopci mě vyhovuje, zmáčknul jsem se a předjel ještě pár soupeřů. Pod hradem mě kolo už rachtá jak velikonoční řechtačka jak jsou řetěz a převody totálně suché. Vyhecován diváky předjíždím celkem svižně další dva soupeře a ještě jeden by se možná dal. Z davu se ozve – nezadři to! A po chvíli se řetěz zase chce zasukovat. Protočím nohy zpět, řetěz se narovná před cílem do toho ještě pořádně šlápnu a těsně před cílovou časomírou dostávám posledního soupeře.
Cílem jsem projel v čase 5:21:14 na 182 místě absolutně a 67 místě v kategorii M30+. Roman Nováček letos z naší grupy vyhrál a projel cílem v čase 5:03:32 na krásném 120 místě absolutně a 44 v kategorii. Ondra Krejčík projel cílem v čase 5:12:36 na 146 místě a 20 v kat M40+, Jirka Kovařík v čase 5:4845 na 257 místě absolutně a 48 v kat M40+. Vyhrál úřadující mistr světa Jaroslav Kulhavý v neuvěřitelném čase 3:46:58. Zde je možné shlédnout kompletní výsledky AŠM 2012.
Celkově shrnuto. Jeden z nejhezčích českých závodů s cílem na hradě Helfštýn byl letos díky blátu a vydatnému pátečnímu dešti celkem náročný. Mistrovství ČR v maratonu přilákalo na trať početnou konkurenci jak z řad profesionálů tak amatérů. Letošního rekordního AŠM 2012 se zůčasnilo 1307 závodníků, dokončilo 1133. Na 93km trati bojovalo 651 soupeřů, dokončilo 548 soupeřů. Škoda mé ztráty díky technickým potížím. Mohl jsem být někde kolem 100 místa absolutně a 40 v kat s časem lehce pod 5 hod. Holt 13 ročník mě přinesl krapet smůly. I tak mohu být s výsledkem spokojen, konkurence tu byla letos opravdu velice silná a ve startovní listině nechyběl nikdo z české špičky. Zde je možné shlédnout záznam z Autor Šela maratonu 2012 vysílaný na ČT4 (mihnul jsem se v čase 9:20).
Rocky Mountain Bike Marathon Garda Trentino (ITA)
Po roce jsem se s kamarády opět vypravil závodit na Rocky Mountain Bike Maraton, který se jede v italském městě Riva del Garda. V sobotu ráno jsme se ve čtyřech naskládali k Jirkovi do auta a vyrazili na 670km dlouhou cestu k jezeru Garda. Po zdlouhavé celodenní jízdě po dálnicích jsme konečně kolem 19 hodiny dorazili na místo. Chtěli jsme se nejprve zaregistrovat k závodu, ale organizátoři nás nemilosrdně vykázali s tím, že registrace skončila právě v 19h a že máme přijít až ráno v 5:30 před závodem. Tím pádem jsme přišli i o slibovanou večerní „pasta party“, na kterou byl tiket ve startovní tašce. Polkli jsme hořkou slinu a vydali se shánět kemp na přenocování. Chtěli jsme přespat ve stejném kempu jako loni – ZOO kemp v Arcu, ale ten již byl beznadějně plný, stejně jako mnoho jiných v okruhu 10km od Rivy. Od recepční jsme se dozvěděli, že nejbližší volný kemp je ve vesničce Pietramurata vzdálené asi 15 min autem. Během stmívání jsme tam postavili stany a vydali se do nejbližší Pizzérie ochutnat pravou italskou Pizzu. Po zkušenostech z loňska kdy jsem si místo pizzy objednal topinku jsem letos zvolil vyzkoušenou Calzone spolu se slaným italským pivem. Po večeři jsme šli brzo do hajan, neboť zítra musíme stávat kvůli včasné registraci velmi brzo.
V neděli jsme se probudili v 5 ráno sedli do auta a přesunuli se na parkoviště k nákupnímu středisku mezi Arcem a Rivou. Zde jsme přesedli na kola a pokračovali asi 4,5 km k jezeru na registraci. Vše proběhlo hladce a bez front. Po připevnění čísel na řídítka jsme se vrátili s taškou plnou „darů“ zpátky do auta a nachystali již vše potřebné na závodění. Počasí už takto časně ráno slibovalo pěkný a teplý slunečný den a tak jsme zvolili krátký dres a kraťasy. Všichni kromě Hanky jsme vyfasovali startovní blok D, který startoval až 20 min po bloku A. Trochu zklamáni touto pozicí jsme se zařadili do nekonečné řady bikerů připomínající masovou akci podobnou Nova Author Cupu. Specifikem tohoto závodu je, že startují všechny čtyři obtížnosti tras (Ronda Facile, Ronda Picola, Ronda Grande a Ronda Extrema) najednou s tím, že závodník si může zvolit trasu až při závodě podle aktuální kondice.
V 8:05 náš blok vypustili na trať a začalo se závodit. Na úvodní rovné asfaltce do Varignana se díky bloku D naštěstí nejela taková krev jako loni v bloku B kdy rychlost davu dosahovala 55 – 60 km/h a došlo při startu přede mnou i k hromadnému pádu. Z toho jsem měl největší strach. V bloku D se jelo celkem piánko 30 – 35 km/h. Celkem dobře se dalo na široké asfaltce předjíždět, tak jsem se dral zhruba 40 km/h rychlostí vpřed a předjížděl nekonečný dav závodníků. Ve Varignaně se trasa konečně zvedla do kopců a stalo se to co je na podobných masových akcích zvykem. Helmuti z německa, kterých zde startuje většina nevyužívají řadící páčky a lehké převody a raději slezou z kola a tlačí do kopce pěšky. Ze začátku naštěstí nechávají po levé straně pěšinky volno a tak se dá alespoň předjíždět. Zhruba na 8 km začínám dojíždět tlačiče z bloku B a C startující 10 min přede mnou. Kopec se utahuje a tlačí stále více lidí. Už jdou ve dvou řadách po levé i pravé straně pěšiny a objíždění se stává čím dál tím obtížnější. Střídavě to jde zprostředka střídavě zleva, ale vždy jen tou nejobtížněji sjizdnou stopou. Po té pěkné pochopitelně jde průvod turistů s koly. Asi na 12km dojedu už „opravdové závodníky“ z bloku A z nichž někteří taky tlačí. Na první kopec vysoký 1145 m.n.m se dostávám za 1h 15min po startu. Pozitivní je, že mě zatím do kopce nikdo nepředjel, zato mě se povedlo v prvním kopci předjet opravdu hodně závodníků. Následuje strmý 13km sjezd do Arca. Cesta je většinou šotolina s hrubým nesoudržným štěrkem. Jedu celkem rychle – maximum na tachometru se zastavilo na 63 km/h, ale přesto mě 3 kamikaze soupeři ve sjezdu předjedou. Já už se rychleji na nesoudržném povrchu neodvažuji. Od Arca cesta stoupá celkem pozvolně při řece Sarca až do vesničky Pietramurata – náš dočasný domov v kempu. Jen mě tak bleskne hlavou zda si nezajet do stanu v polovině tratě dát šlofíka, ale to už začíná další strmý kopec na Dosso Del Croce nad jezerem Cavedine. Situace je stále stejná, do kopce předjíždím, z kopce předjíždí mě. Na 61km dojedu Hanku, která startovala z bloku A 20 min přede mnou. Prohodíme pár slov a mastím vpřed svým tempem. V Braile na 70km je poslední dělení tras. Závodníci na trase 85km trase Ronda Grande už klesají dolů do cíle v Rivě.
Opouští nás hodně soupeřů, ale já to s pár zoufalci ohýbám opět do strmého kopce na trasu Ronda Extrema. Na začátku kopce stojí pár italských dětí a se slovy Brava podporují každého, kdo se na kopec vydá. Ze 450m.n.m se stoupá na 1204m vysoký kopec k Santa Barbaře. Tento nekonečný 13km kopec se stoupáním 12 – 20% spravedlivě prověří vytrvalost každého kdo se o jeho zdolání v sedle pokusí. Dojedu zde opět celkem dost soupeřů, ale už ne zdaleka tolik jako v prvním kopci. Je to dáno tím, že na nejdelší trase už přece jen tolik závodníků nejede. Mnozí z nich jsou právě češi, až chvíli nabýváme dojmu, že ostatní tu už nejedou. V kopci předjedu Mostečáka, s kterým se pravidelně již delší dobu střídáme. Na 10km stoupání je malinké sedlo, vypadá to jako kdyby už se kopec konečně zlomil, ale pohled na výškoměr mě prozrazuje že tomu tak není a tak držím stále trpělivě svoje tempo. Část lidí to v sedle přepálí, v domění že už jedou dolů a následující strmý závěrečný kopec s převýšením 150m je odrovnává natolik, že jdou pěšky. Já řadím nejlečí převody a předjíždím asi 5 borců co už sotva jdou nahoru. Díky nedostatku pití se o mě pokouší křeč do pravé nohy tak musím trochu zvolnit a pustit Mostečáka před sebe. Zhruba po 1h 15min jsem nahoře totálně dehydrovaný do sebe leju na občerstvovačce 3 kelímky ionťáku a nechávám si pro jistotu dolít i bidon. Čeká nás závěrečný 20km sjezd do cíle. Ze začátku je pár singlíků docela se tu dá dobře jet a cesta je i technicky zajímavá. Pak ale následují rychlé nesoudržné šotolinové cesty s mnoha serpentýnama. Na rovince to pouštím zhruba na 50km/h, ale v čas je třeba začít brzdit aby člověk ostrou serpentýnu v které je třeba jet krokem vybral. Přítomnost zdravotníků s připravenýma gumovýma rukavicema v každé zatáčce, dává tušit nebezpečí této cesty. Jedu raději na jistotu pomaleji. Začíná trochu mrholit a už tak dost nebezpečná cesta je ještě nebezpečnější. Brzdím celkem vydatně až se z brzd začíná kouřit a vlnící se kotouče začínají cinkat o desky. Mého pomalého sjezdu využívá asi 5 soupeřů a celkem rychle mě zde předjedou. Ještě zahlídnu jednoho z nich jak málem vylítne ze serpěntýny do stráně a jedu si zas na pohodu svoje tempo. Po 15km drncání v šotolině s unavenýma rukama už nedočkavě sleduju výškoměr kdy konečně sjezd skončí. Vizuelně už se jezero Garda blízko a to dává tušit, že se blížím na přistání. Sjezd je opravdu silný adrenalinový zážitek, připomínající přistání letadla. Zhruba 200 m.n.m najíždíme na asfalt a po pár serpentýnách přejíždíme hlavní cestu do Bolognana. Tady stojí dva organizátoři a praporkama dávají najevo, že přijde prudké brždění. Jdu na brzdy co to jde až se z kotoučů line nechutný smrad. Následuje esíčko a nájezd do vinic. Průjezd pod vínem je opravdu zajímavým spestřením. Z vinic zamíříme už do cíle po asfaltu. Připojují se kradší trasy a tak se přede mnou opět začínají objevovat soupeři. To mě motivuje zvedat výkon. Šlapu do toho co to dá a asi 40km/h rychlostí jich několik v silném protivětru předjíždím. Jenže pak mě začne střílet řetěz a rychleji už nemohu. Chytám tedy háka za jednoho závodníka z tratě Ronda Grande abych nemusel jet tolik v tahu. Zdá se mě že jede pomalu a tak jdu na chvíli před něj, jenže střílející řetěz mě nedovolí jet o moc rychleji. Zkouším všechny pastorky ale střílí to všude. Takže jdu zase poslušně do háku. Před cílem ještě zaspurtuju a jdu před něj.
Cílem projíždím v čase 5:42:51 na 71 místě v kategori Ronda Extrema men (18 – 39 let) – průměrná rychlost 17,552 km/h a jsem tak devátým čechem v cíli. Po 13 minutách přijíždí Ondra Krejčík v čase 5:55:41, Hanka Kolářová dojíždí v krásném čase 6:09:30 a znamená to pro ni 10 místo v kategorii Ronda extrema women a je první češkou na dlouhé trati v cíli. Jirka Kovařík dojíždí v čase 6:23:58. Ze západočechů jel ještě Tomáš Kozák, který trať Ronda Extrema absolvoval v čase 5:24:35 a znamenalo to pro něj 13 místo. Na trati Ronda Grande bojovala Ivana Chlustinová, která se s časem 5:04:20 umístila na 14 místě. Na trati Ronda Extrema zvítězil švýcar Alexander Moss, který ji zvládl v neuvěřitelném čase 4:17:32 s průměrem 23,261 km/h. Závod dokončilo 1919 závodníků z 28 států. Zde jsou kompletní výsledky.
Celkově shrnuto: Ani ne tak technicky jako spíš fyzicky náročný závod dokonale prověří vytrvalost závodníků i jejich biků. Na mém kole to odnesl nekvalitní řetěz C9, který nevydržel dlouhodobé zatížení v kopcích. Došlo k rozmačkání několika kroužků ve článcích řetězu a tím znehybnění některých článků. Řetěz pak začal po kazetě přeskakovat a po dojezdu do cíle se mě povolila celá kazeta. Trasa Ronda Extrema měřila 103,5km a převýšení bylo 3569m.
Přes X kopců
Trasa: 67km, převýšení: 1619m
Klukům se tento týden nějak nedostává času, tak jsem se vydal na pravidelnou projížďku sám. Chtěl jsem u té příležitosti trochu zmapovat terén a vymyslet novou 60km odpolední trasu. Záměrem bylo jet alespoň přes 10 (římsky X) kopců. Aby kopce za něco stály, trasoval jsem to tak aby se na kopec stoupalo pokud možno z nejnižšího bodu, tedy od řeky či potoku a nejobtížnějším avšak jezditelným terénem. Podobně jsem chtěl, aby sjezdy z těchto kopců byly pokud možno co nejzajímavješím terénem. Jak se mě to povedlo posoudí snad někdy kluci až je na tuto trasu vytáhnu. Trasu jsem ze 2/3 projel už v úterý, pak mě ale skropil déšť a posléze slejvák a musel jsem se vrátit domů. I tak jsem přijel jak žába. Ve středu už bylo odpoledne počasí o poznání lepší a tak jsem projel celou trasu znova s tím, že jsem se vyvaroval nějakým špatně sjízdným cestám, které jsem jel v úterý. Na trasu jsem vyrazil rovnou z práce nově ojeveným singlem do rokle potoka přitékajícího do přehrady České údolí a pak podél přehrady a přes Borský park jsem mířil při dálničním přivaděči na Vysokou. Cestu jsem si spestřil o singly kolem řeky v Útušicích. Dál jsem pokračoval po červené TZ až k rozcestníku se zelenou značkou směřující na první kopec – Vysokou. Z Vysoký jsem přejel po žluté TZ pod Kozí Kámen a vychutnal si strmý sjezd až dolů k řece v Čížicích. Po červené TZ jsem se posunul k mostu a začal opět stoupat po zelené TZ, tentokrát na Tlustou horu. Z té jsem frčel do Snoupoušov pěkným lesním sjezdem. Ze Snopoušov následoval nekonečný kopec Na Homolku. Po jejím přehoupnutí jsem odklesal do Vodokrt a začal stoupat po lesních cestách na hřeben Střížova. Z něj jsem opět sjel až k řece u Přeštic. Po silnici jsem se posunul do Příchovic, kde jsem trasu otočil a začal stoupat na kopec Ticholovec, kde je poutní místo Sv. Vojtěcha. Pokračoval jsem opět přes Střížovský kopec na který jsem tentokrát stoupal nejprve ze západní strany a ve finále z východu. Cílem bylo dostat se na strmý sjezd, který zde vyjezdili motokrosové motorky. Ten končí poblíž kóty 486. Samotný vrchol je porostlý ostružiním a špatně se sjezd hledá, ale od cesty která sem po hřebenu vede není třeba ujít přes ostružiní víc než 20m, jen je třeba vědět kam . Brutální sjezd který se 3x přehoupne přes vrstevnicovou cestu pořádně ohřál kotouče mého biku. Sklesal jsem znovu do Vodokrt a přes Knihy a Osek jsem stoupal podruhé na Homolku. Z té jsem sjel po lesních cestách až do Předenic k řece a odtud začal opět stoupat – tentokrát na kopec V dubech nad Nebílovy. Krásným singlíkem po červené TZ jsem se přehoupl přes kopec u sv Barbory a pokračoval jsem dál po červené TZ až na kopec za Škalama. Pod Kolíbkou jsem sjel do Losiný a pokračoval po červené značce na poslední desátý kopec trasy – Radyni.
Celkově shrnuto: Podařilo se mě natrasovat parádní a náročnou trasu, přesto však dobře jezdivou. Na 67 km je převýšení úctihodných 1617m. Pomalé výjezdy střídají rychlé sjezdy.Jel jsem to 4h:17min.
Počasí: ve středu slunečno 15°C, v úterý déšť až slejvák a pěkná zima
Účast: Martin
Plešivecká držka 2012
Jedenáctý ročník závodu Plešivecká držka se jel v neděli 22.4 na kopci Plešivec u Hostomic. Byť znaven ze sobotní 153 km projížďky spojené navíc ještě s 10km časovkou vypravil jsem se i v neděli závodit. Brdská krajina a vyhlídka z Plešivce patří k mým srdečním záležitostem a tak se sem rád vracím a byl jsem zvědav jaký závod na dvě kola po tomto kopci je. Trasa je dlouhá 36km, jedou se dvě 18km kola a převýšení je úctihodných 1250m. V roce 2001 si zde Jirka Koutský (stavitel trati) šíleně rozbil hubu (doslova obličej) a tak získal tento závod svůj název.
Zázemí závodu bylo v hospodě U Prejzků ve Lhotce u Hostomic, kam jsem se dopravil na 11 hodinu autem. Kluci se museli dnes věnovat rodinám a tak jsem jel sám. Hned po příjezdu zavládla super rodinná atmosféra. Ikdyž jsem se s nikým zdejším neznal, okamžitě jsme se všichni zdravili ahoj a čau, jako by jsme byli dlouholetí známí. Zatím tu moc závodníků není a tak mě pořadatel dává na výběr jaké startovní číslo chci. Se slovy, že je to fuk si vytáhnu „22″, připevním ji na bike a jdu si jen tak jezdit po okolí a zjistit jestli mě to po včerejšku vůbec pojede. Start závodu je plánovaný až na 13:00 a tak času mám víc než dost. Alespoň se mě za tu dobu snad konečně zatáhne již od včerejška stále unikající zadní bezdušák.
Ve 13:00 stojím na startu po boku předpokládaného adepta na vítěze ze Soda Fresh teamu a dalšího z Bike Ranch teamu či Nisan Dolák spolu s brdských pivními medvědy a dalšími xx závodníky. Přesně v jednu pořadatel na startu odpálil petardu a ohlušující rána vyhnala jezdce vpřed jak dostihové koně co se leknou. Já se lekl nějak opačně a tak jsem na startu jako vždy zaspal. Asi 10 závodníků přede mnou se žene maximální rychlostí pod kopec Plešivce. Já je po včerejšku poněkud letargicky následuju, ale jakmile se trasa začně zvedat, začínám cítit, že to pojede i dneska. Beru jednoho za druhým až dojedu druhého závodníka z Bike Ranch teamu. První jede Sodafreshák. Na tempo těchto tvou dnes vážně nemám a tak zvolňuji a hlídám si třetí pozici. Zdá se že za mnou do kopce nikdo nejede ale přesto šlapu tak nějak co to jde. Na řadu přichází parádní dlouhé stojky mýtinou, kde člověk jede na kašpárka a i to je těžkej převod. Když dofuním na kopec zdraví mě malej klučina a povídá: „přidej…“ Tak na jeho radu přidávám a ženu se na vyhlídku na Plešivec. Trasa vedla po šutrech starého valu. To už vážně nedám a tak běžím nahoru po svejch a kolo střídavě poponáším a tlačím. Nahoře jsem totálně na šrot. Sápu se po cukru v kapse, a sakra nejde to rozbalit. Krátké zdržení s plastovým obalem tyčky a bere mě čtvrtej a strácím fleka. Tak mě bleskne hlavou, že jsem se na to měl raději vykašlat, strkám tyčku zabalenou zpět do kapsy a stíhám náročným sjezdem ke Smaragdovému jezírku třetího. Jenže sjezd je plný šutrů kořenů, kamenů, bahna a vymletej od vody takže technika jak sviň. Raději zpomal si říkám, než se něco urve nebo lehneš. A najednou před sebou vidím borce z Bike Ranch teamu jak tlačí bike bez šaltru – takže končí a mám zpět třetího fleka. Ne na dlouho při zpomalení ve sjezdu mě bere závodník z Viking teamu. Najíždíme do druhého kola a začíná se znovu stoupat na Plešivec. Pořádně za to beru až Vikingáře odpářu a snažím se najet do kopce co největší náskok, aby mě ve sjezdu nedostal. Opět výšlap po mýtině a klučina co vybízí abych zrychlil. Dávám zas na jeho radu a jdu ze sedla a rvu to co to dá. Přichází zase kamenitej val. Aha ono to jde zprava objet kus lesem. Že já trouba to při prvním kole nahoru běžel – asi jsem tím trochu ztratil. Ani na podruhé to ale až nahoru nedám a tak zase kus po šutrech běžím. Vydatně skandují turisti i fanoušci závodu a potvrzují mojí třetí pozici. Moc bych si přál třetího fleka udržet, ale nevím jak moc daleko za mnou čtvrtý je. Ženu to dolů co to jde, kamení i klacky lítaj na všechny strany, občas nějakej klacík přerazím drátama. Víc už raději nepojedu dyť je to fakt vo držku. No a 100m před cílem mě předletí čtvrtej a sou z toho brambory. Dojíždím tedy na čtcrtém místě v čase: x:xx:xx. První do cíle dorazil …. ze Soda Fresh teamu v čase x:xx:xx. Škoda, že se nejelo ještě alespoň kousek do kopce. Ikdyž se říká, že závody se ve sjezdech nevyhrávají, o tom závodu to říci nemohu.
Celkově shrnuto: Krásný bikový závod s ještě lepší „after race“ atmosférou. Krátkou trať mnohonásobně vynahradí velice obtížný a kopcovitý terén s brutálními výjezdy a ještě brutálnějšími sjezdy. Díky pořadatelům za organizaci a uspořádání tohoto velice pěkného závodu. Obzvláště velký dík si zaslouží stavitel tratě a značkař Jirka Koutský. S čitelností značek na trati jsem neměl ani ve velké rychlosti větší problémy a přestože jsem to jel prvně tak jsem nezabloudil . Jediné místo kde jsem si nebyl v 1 kole 100% jist bylo na výjezdu sjezdu od červené TZ dolů k asfaltce pod Plešivcem. Tady podle mě chyběla šipka a na rovince byla další pak dost daleko.
Kokosová časovka 2012
V sobotu 21.4.2012 se v Březíně u Manětína jel 9. ročník Kokosové časovky na horských kolech. Tradičně pohodovou akci uspořádali kamarádi z Kokos teamu. Původně jsem chtěl jet do Březína autem, abych byl na závod „čerstvý“, ale Šéďa s Tlumičem se rozhodli jet do Březína po vlastní ose. Samotnému se mě autem jet nechtělo a tak jsem se přidal k většině a jel s klukama na závod na kole. Celou cestu na časovku (viz Šéďovo článek) jsme si hlídali tepy a snažili se držet pod 130 abychom na závod nepřijeli příliš unavení. Občas mě tepák při stoupání ukazoval očividně špatně, když v kopcích tvrdošíjně zobrazoval jen 40 tepů/min. Jakmile se ale umoudřil bylo v kopcích těžké udržet se na limitu 130 a neztratit přitom balanc v pomalé jízdě. Po 60km jsme v 11 hod dorazili do Březína. Zázemí závodu bylo tradičně u Jističe na chalupě. Do startu zbývaly 2h, takže jsme se stihli v klidu přihlásit, nadlábnout a ochutnat výbornou domácí kokosovou a makovou buchtu.
Postupně přijížděli další závodníci a nakonec se nás na startu sešlo 31. Z toho 22 startujících v kategorii „muži elite“, tři „ženy elite“, jeden „junior“, tři „super kluci“ a dva caparti startující za „kluky potěr“? Přijela i favorizovaná skvadra z teamu MTB Nežichov v čele s obhájcem prvního místa Martinem Mouchou. Zhruba v poledne proběhlo losování pořadí ve kterém se bude startovat. Vytáhl jsem si stylově šestadvacítku podle rozměrů kol svého stroje, takže budu startovat až jako předposlední protože napřed pojedou děti. Šéďa s Tlumičem si vytáhli nižší číslici a tak budou strtovat přede mnou. Po losování jsme se společně přesunuli po trati na místo startu – do Zlatého Dolu.
Přesně ve 13:00 se spustil na trať první závodník a další vždy v 90s intervalech. Startovalo se ze strmého sjezdu ze stráně pod kterým následovala prudká pravotočivá zatáčka na jehličí. Asi jediné místo na trati, které dokážu popsat, neboť za jízdy už jsem viděl jen tunelově a rudě červeně. Díky mé předposlední startovní pozici jsem mohl pozorovat kromě posledního start všech závodníků a porovnávat jejich um v technice sjezdu. Někdo brzdil od shora až dolů jiní to střemhlav pustili dolů a v pravotočivé zatáčce kolem stromu rychle řešili jak se do ní vejít. Až na jeden ošklivě vypadající smyk, který se naštěstí podařilo závodníkovi parádně vybrat, všichni odstartovali s přehledem. Po čtyřiceti minutách jsme zbyli nahoře už jen dva a tak přišla řada na mě.
Tři, dva jedna… start. Strategii startu jsem měl po všech těch schlédnutých startujících přede mnou jasnou: pustit – nebrzdit – u stromu lehce přibrzdit a pak už jen dupat a dupat co to jde. Jak jsem si naplánoval tak jsem učinil, pak už šel tep rychle nahoru až k maximálním hodnotám a moc si toho nepamatuju. V prvním větším stoupání jsem dojel závodníka co startoval minutu a půl přede mnou. Místa bylo dost a tak jej předjíždím a funím a rvu to co to dá až nahoru na kopec. Ve sjezdu se střídali pěšinky se zatáčkama, klackama, kořenama a šotolinová cesta s ne příliž utaženým hrubým štěrkem. Byť jsem mohl jet občas z kopce ještě rychleji víc už přišlapávat jsem se neodvážil, abych ze šotolinové zatáčky někde nevylítnul. Prudká pravá, letím z lesa cesta se narovnává, v koutku levého oka se mě mihne rybník, jasnej to poznávací bod, že už mířím do Březína. Pořád na max a najednou se přede mnou objeví ve sjezdu siluleta Míry Maška, který startoval o 3 minuty přede mnou. To mě ještě víc nabudilo a v hlavě mě blesklo, že ho do cíle ještě urvu. Jenže on si mě ve sjezdu všiml a odpálil turbo. Dupu co to dá, jsem dávno přes max a řítíme se dolů v těsném závěsu po volné šotolině jak kamikaze. Na předjížděcí manévr si z bezpečnostních důvodů kvůli volné šotolině, v které nám oběma kola rajtujou netroufám. Cesta ztvrdla odpaluji forsáž a jdu před Míru – do slova i do písmene. Fofrem se blíží výjezd na silnici s prudkou pravou a šotolinou na krajnici. Raději lehce přibrzdím a najíždím přes trávu, kdyby náhodou vyjelo auto. Toho Míra využije vletí do cesty bezhlavě a jde zese přede mě. To tak nehodlám nechat a tak do mírného kopečka spurtuju do cíle s plícema metr před pusou a cílem projíždím před Mírou. Prudký brzdy, nesrazit pořadatele a jsme oba v cíli. Dvě minuty popadám dech a těším se až se budu moc normálně nadechnout.
U Jističe na chalupě dáváme zaslouženej párek, kterej vykouzlí úsměv na tváři každého závodníka a je tady slavnostní vyhlášení výsledků. V kategorii muži elite startovalo 22 borců. Tlumič se umístil na 12 místě s časem: 22:58 , Šéďa na krásném 5 místě s časem 21:40 a já se probojoval až na bednu na 2 místo s časem 19:39 se ztrátou 0:23 na vítěze Martina Mouchu z MTB Nežichov, který cílem projel v novém traťovém rekordu 19:16 a pokořil tak o 2s pět let starý rekord Petra Götze z roku 2007.
Celkové výsledky si můžete prohlédnout zde. Fotky jsou od Martina,Áži, Mirky a Jističe a tímto jim děkujeme za poskytnutí.
Celkově shrnuto: Byť to byl krátký 10km závod, ale jet ho po 60km rozjetí na max je dobrá utopie. Jističovi a celé partě kolem, velice děkujeme za uspořádání této akce a hezky strávené části soboty. Máte to kluci zmáknutý. Organizace, zázemí a to všechno okolo klapalo na jedničku, ostatně jako vždy. Je tam u Vás fajn.
Nakonec už nás čekalo “ jen“ 83km vyjetí na cestě domů…
