Radyně bike team

Archiv autora

Český les hledal již po jedenácté svého cyklistického krále a královnu. Pořadatelské otěže svírají pevně v rukou Tachovští cyklisté. Letos se jim však snažila police ČR tyto otěže z rukou vytrhnout. Policejní úředníci plzeňského kraje striktně dodržují zákon  č.361/2000 Sb. § 47a, novelizovaný v srpnu 2011. Nešťaná novela zpřísňuje podmínky pro konání sportovních akcí na pozemních komunikacích. Údajně bylo smyslem novelizace zabránit závodům rychlých sportovních vozů. Nicméně z hlediska zákona jsou také cyklisté řidiči, takže výklad této novely znemožňuje rovněž pořádání  cyklistických závodů na neuzavřených pozemních komunikacích. Uzavřít jedinnou přístupovou komunikaci do vesniček na úpatí Českého lesa je však z pochopitelných důvodů nemožné.  Policie se tedy rozhodla naplnit bohužel druhé ze svých dvou poslání.  Místo aby pořadateli „pomohla“ s uspořádáním závodu z Tachova, rozhodla se „chránit“ zájmy ostatních občanů tachovska před nebezpečnými rychlými cyklisty.

Pořadateli se přesto podařilo najít cestu k uspořádání letošního ročníku závodu O Krále a Královnu Českého lesa. Znamenalo to přesunout celou trasu závodu mimo pozemní komunikace. Tím se také přišlo o nejlepší zázemí, které v ČR pro cyklisty znám – areál Rychta v Tachově. Je smutné, že město vynaloží obrovské peníze na vybudování sportovního areálu pro cyklisty, ale sportovní akce od něj díky výše uvedené novele již nelze uspořádat. Start závodu se proto pro letošek přesunul do samého srdce Českého lesa. Útočiště našel v osadě Ostrůvek u stejnojmeného loveckého zámečku na soukromém pozemku vstřícného pana majitele.  Ze stejných důvodů doznala výrazných změn také trasa závodu. Tu tvořil 25km dlouhý okruh, který jeli turisté jednou a závodníci dvakrát. Oproti loňsku přibyl na trati jeden celkem hluboký brod přes Lužní potok.

V 11:00 bylo odstartováno. Hned na začátku se stoupalo asi 2km strmou, vodou vymletou cestou na Knížecí strom. Všichni jeli pekelné tempo. Na čele se vytvořila asi šestičlenná skupina, kterou jsem si nechával „na dostřel“. Jejich tempo bylo pro mě příliš vysoké a tak jsem si jel svoje spolu s několika závodníky ve druhé skupině. Od Knížecího stromu přišel dlouhý sjezd lesní cestou upravenou lakatošem. Spadlo se až k Lesné, kde byl brod přes Lužní potok. V prvním kole jsem nevěděl co od něj čekat a tak jsem do něj vjížděl raději pomaleji.  Byl celkem hluboký, ale dal se jezdit. Na 12,5 km přišla zrádná odbočka na bývalou Pavlovu huť. Šipky vlevo  byly umístěny na haldě vytěženého dřeva, před kterým byla jakási pěšina plná klacků z pokácených stromů. Odbočila tam celá první i druhá skupina. Zatímco jsme se lámali přes klacky předjelo nás několik dalších závodníků, kteří třefili správnou cestu, jež byla schovaná až za haldou dřeva. V následujícím stoupání na Tetřeví vrch jsme je předjeli, takže o pozice jsme nepřišli. Na 18 km mě ve sjezdu při řazení spadl řetěz a musel jsem zastastavit. Při nandavání řetězu jsem zjistil, že prasklo vodítko od přesmykače. Bylo mě hned jasné, že se mě s nefunkčním přesmykem pojede špatně a tak jsem zvažoval, že závod po prvním kole zabalím. Zkoušel jsem řadit, a ono to kupodivu šlo. Dohnal jsem zpátky druhou skupinu, ale pak přišel rozdrncaný sjezd. Bylo potřeba zařadit těžké převody hodil jsem tam velkou pilu a v zápětí mě opět spadnul řetěz. Takže jsem musel zase zastavit a pak dohánět ztracená místa.

Stejný martýrium se spadlým řetězem jsem řešil ještě dvakrát v druhým kole. Další zastávky na nandavání řetězu a dohánění ztracených míst mě stálo hodně sil a to nejen  těch fyzických, ale i psychických. Nechtěl jsem už riskovat spadlý řetěz a tak asi od 30km jsem byl rozhodnut dojet závod bez řazení přesmykačem jen na prostřední placku, ze které řetěz spadnout nemohl. Znamenalo to točit z kopce neskutečné točky, ale i tak mě soupeři z kopců ujížděli. Do kopců jsem je dojížděl a stálo mě to další a další síly. V druhém kole jsem ve stoupání na Tetřeví vrch znovu dojel druhou skupinu a na dostřel jsme měli i tu první. Jenže pak přišel sjezd a utočit pekelné tempo dolů na prostřední pilu jsem nestíhal. Risknul jsem to, zařadil velkou pilu a dotáhnul jsem závodníky přede mnou. Pak mě znova spadl řetěz a musel jsem  zase zastavovat. V posledním kopci na Šelmberk jsem naposledy předjel závodníky z druhé skupiny. Bylo mě jasné, že jim musím ujet aby mě z kopečka do cíle nepředjeli. Rval jsem to ze všech sil nahoru a snažil se vybudovat si co největší náskok. Podařilo se mě ještě předjet jednoho závodníka, který odpadl z první skupiny. Pak se kopec zhoupnul do cíle. Soupeř zařadil těžké převody a já mu horko těžko stačil na střední pilu točením nezkutečných toček. Naštěstí se trasa těsně před cílem ještě trochu zhoupla nahoru a stihl jsem ho před cílem ještě o sekundu přeskočit.

Cílem jsem projel v čase 2:03:38 na 7 místě. Vítězem a tedy i Králem Českého lesa 2013 se stal Petr Šindelář s časem 1:48:26. Zde je možné si prohlédnout kompletní výsledky ze závodu O Krále a Královnu českého lesa 2013.

Co říci závěrem: Navzdory problémům, které pořadatel s uspořádáním závodu měl se mu podařilo připravit hezký závodní okruh Českým lesem. Kluci přeji Vám mnoho sil v boji s birokracií a věřím, že ten příští ročník určitě bude!  Nevzdávejte to! Byla by škoda přijít o závod územím kam se leta nesmělo jen kvůli úředníkům.

Pro mě byl závod díky technickým problémům takovou sérií časovek spolu s kadenčním tréninkem. Nicméně jsem rád, že jsem to nezabalil a dojel až do cíle, kde opět zavládla úžasná atmosféra. A kdo vydržel ještě chvíli po vyhlášení vítězů byl odměněn parádní dožrávanou. Zbyly stejky bez chleba takže každej dostal stejka se stejkem a navrch i kupu sladkých koláčků a buchet. Takže kdybych neměl rozbitý kolo mohl bych tu kroužit minimálně 24h .

Čtvrté pokračování seriálu Českého poháru zavítalo v sobotu 3.8.2013 do Krušných hor. Start závodu byl v městečku Meziboří u Litvínova. Slunečné počasí vypadalo už od rána pořádný pařák a přestože předpověď slibovala 33°C bylo v poledne ve stínu až úmorných 37°C.

Pořadatel přichystal pro bikery celkem 3 náročné trasy: pohárovou 97km trasu A, střední 58km dlouhou trasu B, a výletní 23km dlouhou trasu C.  Úctihodné však bylo převýšení všech tří tras : A 2858m, B 2150m a dokonce i C 1253m! Z našeho teamu startoval pouze Martin v pohárové trase A. Kluci hájili naše barvy na Kdyňské Jabkoty’s Mile.

V devět ráno strosta Meziboří odstartoval z náměstí peloton všech tří tras najednou. Hned od začátku se začalo stoupat směrem na Klínskou sjezdovku, takže peloton se celkem rychle začal trhat. Pohled na stráň sjezdovky od spodní stanice lanovky byl odstrašující. Až na výletníky z trasy C, kteří mohli ke zdolání sjezdovky využít lanovku, museli všichni ostatní nahoru po svých a nebo se sklopeným zrakem dupat a točit nejlehčí převody. Na strmém svahu však byly i ty nejlehčí převody krutě těžký.  Naštěstí se stoupalo jen zhruba do třetiny sjezdovky, kde trať pokračovala po uměle vybudovaném singlu vzhůru. Ten byl nakličkovaný po vrstevnicích a tak v lese byl vidět celý had cyklistů, který se pomalu pohyboval k horní stanici Klínské sjezdovky.

Nahoře byla asi po 6km první občerstvovačka, kterou asi málo kdo využil. Odtud se lesem pokračovalo k vodní nádrži Jonov, která je se svou 43m vysokou a 255m dlouhou zděnou hrází nejvyšší zděnou přehradou v ČR a slouží jako zdroj pitné vody pro Litvínov. Nádherný pohled na čistou vodní hladinu, do které by člověk v tom pařáku nejraději hned skočil a dál v závodě nepokračoval zajisté provokoval nejednoho upoceného bikera.  Nicméně trať dál pokračovala přes Křížatky do pěkného singlu nakličkovaného roklí nad Horním Jiřetínem. Kolem Loupnice jsme se pomalu blížili k další atrakci závodu, kterou je sjezd do jindy nepřístupného funkčního povrchového hnědouhelného lomu Československé armády. Hned na úpatí lomu předjíždím dvojici cikánů, kteří táhnou skládací kolo neuvěřitelně naložené železem. Zřejmě zde mají nějaké jiné závody než my . Ve strachu aby mě s tou těžkou skláčkou ve sjezdu nedojeli do toho po panelové cestě dupu co to dá, ikdyž po minulém týdnu nemohu moc sedět a musím ve stoje. Najednou se přede mnou objeví obrovská díra s rypadlama a fáráme dolů. Paráda dole mě v uších supjektivně zní song Dole v dole od Kabátů. Naše počínání zde znuděně pozorují zaměstnanci z nastartovaných buldozérů a my žereme suchý prach který zvedají biky v obrovské šedé mračno.

Na výjezdu z lomu byla asi na 25 km druhá občerstvovačka. Zalil jsem prach v krku kelímkem vody, druhý jsem si vylil na hlavu a hurá dál.  Začalo peklo v podobě stoupání z díry dolu, která je zhruba 200 m.n.m až na vrch Jezeří pod zříceninu hradu Starý Žeberk.  Slunce už pěkně pálí a nekonečné stoupání je vyčerpávající. Popíjím vodu, ale moje tělo funguje jak cedník, tak raději moc neplýtvám neboť nevím jak daleko to bude k další občerstvovačce. Víceméně po lesních cestách se spadlo do Mariánského údolí odkud začalo další stoupání až na německo-české hranice na hřebenech Krušných hor. Je čím dál tím větší hic a pamalu mě dochází voda v obou bidonech. Nervozně vyhlížím občerstvovačku, kterou očekávám na hranicích v Mníšku zhruba na 60km. Jenže zrada nic tu není, jen čerpací stanice. Jsem nervozní, bez vody v tomhle hicu už daleko nedojedu. Za normálních okolností by byla čerpací pumpa jasnou volbou pro doplnění vody. Stejná pumpa mě letos zachránila i při závodu 1000 mil, ale na tomto krátkém 100km závodu si takový luxus nemohu dovolit. Pokračuju dál na sucho a lapám po vzduchu. Plazím jazyk aby mě na něj kapaly alespoň kapky potu z čela, ale nepomáhá to. Každá kapka potu co mě steče z čela na jazyk je dobrá akorát tak pro hlavu aby to nezabalila. Dostavuje se dehidratace. Vyhlížím louže, potůčky prostě kde jakou vodu. Špinavou blátivou vodu se pít neodvažuju a tak alespoň projíždím louže aby mě trochu schladily zespodu. Jediná myšlenka, která mě ještě žene v této výhni vpřed je, že soupeři na tom musí být stejně. Začínaj krušné chvíle v Krušnejch. Konečně se přejíždí asfaltka Krušnohorské magistrály, kde stojí pořadatel. Asi jako každý se ptám po vodě. Dostanu odpověď, že občerstvovačka je zase až na Klínech asi 5km odtud. Dalších 5km trápení než se vymodlená občerstvovačka konečně na pokraji halucinací zjeví přede mnou jak oáza v poušti.  Byl to 65km, tedy 40km bez možnosti doplnění vody. Díky tomuto dlouhému úseku to někteří závodníci museli z obav o zdraví zabalit a někoho dokonce odvezla sanitka s příznaky dehydratace. Třesoucí rukou nalívám z kanistrů oba bidony, jeden kelímek vody si leju na hlavu a druhý do krku, hlavně se nepřepít mě ještě velí hlava. Atak seberu ještě dva banány z nichž jeden mě upadne a mastím zase dál. Do banánu však nestihnu ani kousnout, a je tu sjezd ze sjezdovky po stejném singlu jako jsme na ní jeli. V tom stavu jakém jsme tu všichni byli jsme si ho ani drobet nikdo neužil. Hlava jen tak tak držela stabilitu a bylo třeba pořát pít a pít což v singlu plném zatáček jde hodně špatně. Než jsem se dokroutil dolů zmizel ve mě celý bidon jak pára nad hrncem. Spadlo se znovu až do Pekelského údolí. To nemůže věštit nic dobrého!. Ani se nenaďěju a odbučeje trať vpavo kolomo na vrstevnice. Řadím nejlehčí převody a pohybuju se 4 km/h. To nemá smysl slejzám z kola a raději tlačím kolem jakési ohrady. Slunce do nás pere, jak kdyby nás to chtělo dnes sežehnout. Vidím před sebou blízko jednoho soupeře a v dálce další čtyři. Je to jasné, stoupá se na nejvyšší vrch východního Krušnohoří, kterým je se svými 956m vrchol Loučné. Soupeře blíže před mnou se mě v polovině kopce podaří předejít u dalších čtyř si měřím časový odstup podle pevného bodu. Vychází, že mají náskok čtyři minuty. Než se vydrápu nahoru zmizí ve mě druhý bidon  vody a hlava zase začíná mít strach z další dehydratace.  Z loučné byla krásná vyhlídka ale není čas se kochat výhledy.V dálce vidím další vrchol, kterým je se svými 891 m.n.m Vlčí hora se stejnojmennou kovovou rozhlednou. Zde stojí podpora nějakých závodníků s bidony. Jak rád bych jim je ukradl, ale nejde to. Když mě vidí jak jedu s jazykem zase na vestě, alespoň mě obdarují informací, že za chvíli je další občerstvovačka. Ta informace mě pomohla snad jako voda. Alespoň hlava zase myslela na to jak jet dál a ne že – až se napiju. Začínaly mě navíc brát křeče do obou nohou, protože přes mě proteklo už přes mě už 3,5l vody.

Před čtvrtou občerstvovačkou stojí příjemný chlápek regulovčík a povídá příjemným hlasem, už to máš jen 300m k občerstvovačce na Dlouhé louce. Dojeď tam a vrať se ke mě. Dolejvám znova oba bidony, neboť plné se tady na tom závodě nikde nedávají. Na křeče ještě hrst soli přímo do krku, banán do kapsy, kelímek vody na hlavu a jeden do sebe a rychle pokračovat v té dnešní víhni dál. Mám plnou hubu soli a tak ve mě během chvíle zmizí další polovina bidonu. Sotva se motám a ztrácím stabilitu, u zaniklé obce Vilejšov mě zahraní přední kolo o stopu od traktoru na polní cestě a nekompromisně mě posílá k zemi. Objíždí mě Miloš Nouzák z Big Shock teamu a ještě se mě stihne pozeptat zda jsem OK. „Jsem“  odpovídám a snažím se nasednout a nenechat ho ujet. Jenže řetěz je dole. Toho do cíle už neuvidím je mě v tu chvíli jasné a v klidu vymotávám řetěz z přesmykače. Přes vrch Tří pánů se vrátíme zpět k občerstvovačce na Dlouhé louce. Zase se opakuje potřeba vody a tak plním potřetí 1,5l do svých bidonů, kelímek na hlavu, kelímek do krku a už aby byl dnes toho trápení konec!

Následuje parádní hodně rychlý a dlouhý sjezd na Loučnou. Ikdyž se snažím jet dolů rychle dojede mě zde Jirka Švorc z Big shocku. Asi nemá brzdy! Já přeci jen se občas té páčky musím dotknout a tak mě po chvíli zmizí. Přesto jsem se také pěkně svezl, houpáky před kterýma to člověk musí pustit aby jej to do následujících malých brdků vyneslo setrvačností byly zajímavé.  V Loučné jsme zas na dně, teda profilově – na trase.  Dnes už naposledy. Kousek dál je i poslední pátá občerstvovačka. Hlava už je opatrná a tak i přesto, že bych to těch posledních 5 nebo kolik kiláků do cíle patrně na zásoby dojel, raději volím jistotu a stejnak dolévám.  Během této doby mě předjede Martin Klofanda a potkám zde i Jardu Lecnara z Pítrs bajku. Obá stihnou opustit občerstvovačku dříve než já. V posledním stoupání na sjezdovku nad Mezibořím dlouhou dobu před sebou vidím Jardu, ale přibližuju se k němu jen velmi pomalu. Snad po centimetrech. Je mě jasné, že když ho do sjezdovky nedojedu, dolů už ho nepředjedu. Touha soutěžit mě ještě neopustila.Zkouším řadit těžší převody, zamykat vidlici, dupat ve stoje zase řadit těšší a doufat, že mě do cíle už nesekne. Kousek před posledním vrcholem jej udolám a pouštím to do závěrečného sjezdu po sjezdovce. Ten je nakličkovaný po celé šířce a v serpentýnách zatáčkách leší posekané seno. Snažím se jet na jistotu, abych poslední vybojované místo neztratil hloupou chybou.

Cílem projíždím na 22 místě absolutně a 17 místě v kategorii v čase 5:56:01. Zvítězil Jan Jobánek s časem 4:43:00. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Krušnohorského QWERT MTB maratonu 2013 na trase A – 97km.

Co říci závěrem: Trasou krásný a převýšením velice náročný maraton, plný singl treků a jiných zajímavých pasáží. Na trase bylo spoustu reglovčíků a značení pomocí oranžových šipek na cestách, červených trojúhelníčků na tabulkách a mlíka nemělo z mého pohledu chybu. Velkou slabinou bylo nedostatečné množství občerstvovaček pro takto horké letní počasí. Obzvláště distanc mezi 2 a 3 občerstvovačkou byl příliš veliký a pro některé závodníky nepřekonatelný. Přitom stačilo vzít pár kýblů s vodou a zajet do Mníšku.Dlouhá trasa závodu byla také místo slibovaných 97km o 8km delší. To jsou  ale jedinné vítky k jinak vemi pěknému závodu s nevšedně bohatou tombolou a ještě bohatšími cenami pro vítěze. Mezi výherce firma Qwert rozdělila 200000,-  korun.  Tím se nemůže pochlubit snad žádný jiný maraton v ČR. Škoda jen, že alespoň 1000,- Kč  z těchto peněz nevěnovala firma na nákup bidonů pro ostatní ne-elitní závodníky. Zážitek ze závodu by byl jistě mnohem lepší. Na druhou stranu takto jsme to měli jako extrém . Po závodu jsem musel vypít ještě asi 3,5l různých nápojů aby se tělo vrátilo do normálu.

V sobotu 27.7.2013 startuje ve 12h v Berouně tradiční 24h závod. Z našeho teamu se přihlásil Martin a bude bojovat v kategorii jednotlivců až do nedělního poledne. Zde je možné sledovat průběžné výsledky z Berounské 24h.

Zkusit si zajet sólo 24h MTB závod mě už dlouho lákalo, ale steně tak dlouho jsem této myšlence vzdoroval. Až do víkendu v polovině letošních prázdnin, kdy jsem se přihlásil na Berounskou MTB 24h. Pro svoji premiéru jsem si nemohl zvolit lepší termín. Meteorologové totiž slibovali nejteplejší den v roce s teplotami přes den 38°C ve stínu a tropickou noc s teplotou nad 20°C.

V sobotním dopoledni jsem se přesunul autem do kempu v Berouně, který se nachází hned pod mostem přes řeku Berounku. Tou dobou zde již bylo spoustu ostřílených 24h matadorů. Snad všichni mají postaveny servisní stany s kompletním zázemím a podpůrným teamem přímo při trati, která projíždí kempem. To bylo první prozření. Já tu jsem sólo komplet na všechno. No nic,vyzvednul jsem si číslo, přistavil auto kufrem k trati, pod něj hodil igelitku plnou jídla a bedýnku asi deseti napněných bidonů a hurá na věc.

V 11:00 nám pořadatel u pódia vysvětlil pravidla a popsal záludnosti trasy, v 11:45 jsme si postavili kola do startovního koridoru a v pravé sobotní poledne bylo odstartováno ve stylu Le Mans. Tzn, každá závodník si běžel ke startu pro své kolo. Běžel jsem pomalu, protože se mě v kapse na zádech mrskala pumpička a měl jsem strach abych ji neztratil hned na startu. Chvíli po sobotním poledni nasedám na svůj stroj odhodlán neslézt z něj následujících 24h. Teploměr znuděně ukazuje 35°C a parta podobných bláznů dupe do pedálů co to dá a nabírá směr k Dědovi. Tím však není žádný důchodce co sedí na lavičce v parku v Berouně, nýbrž 493 m vysoký kopec Děd nad Berounkou, na kterém stojí stejnojmená rozhledna.

Během prvního kola se rychle seznamuju s trasou 15,17km dlouhého okruhu s převýšením 281m.Po výjezdu z kempu se jelo asi kilák při řece po asfaltu až k lávce přes Berounku. Až sem pohodová „rodinná“ trasa po asfaltce při řece. Jen co se přejela lávka začalo se stoupat do kopce Talichovo údolím, z počátku po cestě, pak po singlíku kolem potoku Brdatky i s jedním malým brodíkem. U rybníka na Brdatce se přejela asfaltka na Zdejčinu a lesní cestou se pokračovalo v nekonečném stoupání až na 5,6km trasy. Tam přišel asi 500m oddych po rovné šotolinové cestě, ze které se záhy uhnulo na sjezdík vysekaný v kopřivách, ostružinách a další lesní vegetaci. Ze začátku to tu hodně drncalo, protože cesta ani singlík tu zatím žádnej nebyl. Následovalo další stoupání po lesních cestách až na rozcestí pod rozhlednou Ďěd, kde byl jeden z nejprudších výjezdů. Od rozcestí na 9,6km následoval 3,4 km dlouhý sjezd po rychlém singlu až zpátky k Talichovo údolí. Tam přišly ke slouvu další singly plné klopených zatáček a spolu se dvěma lávkami přes rokle byla tato část jednoznačně nejzábavnějším místem okruhu. Loni se prý tento úsek v noci nejezdil, ale letos si dali pořadatelé práci a vybavili zatáčky v singlu červenými a bílými odrazkami a lávky dokonce i oranžovými. Z Talichovo údolí se spadlo po cestě zpátky k řece a kde byl vysekán až k lávce úsek kolem řeky v jakémsi roští. Tady to hodně drncalo a sedět na sedle se tu po několika kolech vpodstatě nedalo. Že by proto se říkalo této části Berouna Na Ptáku? Bikerky prominou . Přejela se lávka, kde byl obousměrný provoz a hned za ní se uhnulo na další singl při řece, který pokračoval přes rozdrncanou louku až na protipovodňovou hráz. Otdud se vyjelo zpět na cestu ke kempu. Tím byl okruh uzavřen.

První čtyři kola, tedy asi 60km jsem se držel celkem vpředu a kroužil s celkem vyrovnaným časem kolem 45 minut. Taktiku jsem měl jasnou – prostě pořád jezdit a nezdržovat se zbytečně v depu. Jen kvůli vedru jsem musel každé kolo vyměnit bidon s vodou. V pátém kole mě na rozpálené louce asi kilák před kempem ušlo zadní kolo. Zřejmě jsem sebral jeden z mnoha střepů z bordelu při řece. Jen jsem zastavil vrhlo se na mé upocené tělo hejno nenasitných hovad konat svojí hostinu. Nechtěl jsem se nechat sežrat za živa a tak jsem pustil sifon do duše, doufajíc že díra se zacelí mlíkem a nechá mě to dojet alespoň do depa. Kýžený zázrak samozacelování defektu na fungl novém plášti spolu s duší plnou mlíka se však nekonal. A tak s kolem kouřícim bílým čoudem prchám před hovády a soupeři ještě asi 500m než jsem znova na ráfku. Mám na výběr prchat pěšky až do depa a nebo to vyměnit hned na místě. Volím tu horší variantu a měním hned. Předjíždí mě hodně soupeřů, včetně favorizovaného Beyka a mě to pomalu psychicky zlomí. Foukám to pumpou dost málo jen na dojetí těch 500m k autu, kde mám v plánu to rychle dopustit další sifonovou bombičkou. Jenže vedro je velký a rychle unikajicí plyn zamrzne v kohoutku a bobička ujde aniž by napustila duši. Zkouším to ještě jednou a výsledek je stejný, jen s tím rozdílem, že si zmrazím prsty. Je to v háji, do této doby 7s zastávek kvapem narůstá na 15 minut. Na poloprázdném plášti se docourám k servismanovi s velkou pumpou a zatímco on mě ochotně fouká kolo, já se prolejvám ioňtákem z občerstvovačky a dlabu melouna. Po dalších dvou minutách konečně znova na trati. Ve stoupání mě ke všemu začne bolet břicho, protože jsem se přepil. Dojede mě OKčko alias Ondra Krejčíků a na otázku jak to jde mu zoufale odvětím, že naprd. Že už jsem defektil. Jen mě uklidní, že na závodění mám ještě 20h a ať nevěším hlavu a prchá v kopci svým strojovým tempem. Nenechávám se strhnout a dál si jedu svoje a peru se s bolobřichem. Protrpím si šestý i sedmý kolo než mě konečně napadne zastavit se u auta a sežrat za jízdy alespoň rohlík se slaninou. V osmém kole konečně bolest břicha ustoupila, jen vedro je stále nesnesitelný. Jakmile přejedu lávku přes řeku, skočím tak jak jsem v přilbě, drezu i botech rovnou z kola do řeky. Dávám pár temp a nevěřící paní co se zde právě koupe na mě kouká jak na zjevení a táže  se mě zda zde dnes opravdu chceme kroužit 24h, že to nemůžem přežít. Asi jsem tam neskákal dneska jako první . Jen odvětím, že už jsem letos přežil horší závod při 8 denní jízdě z Ukrajiny do Chebu a prchal jsem po minutě z vody zase na kolo.

V podvečer denní pařák konečně trošku polevil a mě to zase začalo bavit a docela i jet.Jen už jsem cítil v dlouhém stoupání chodidla otlačené z tvrdých treter. V desátém kole jsem si vyměnil po 150km nohy – teda boty a pokračoval zase dál. V půl desátý nasazuju světla a těším, se že v noci to bude zase alespoň nějaká změna. Asi po dvou hodinách mě začne zlobit světlo na řídítkách. Čínskej šmejd střídavě bliká stroboskopem, SOS a vytrvale mě na rozdrncaných sjezdech demonstrativně předvádí všech úžasnejch 5 funkcí který tohle světlo má. Jen trvalé svícení mu nějak nejde. Ještě, že mám navíc i čelovku a vidím alespoň drobet na cestu. Asi tak do půlnoci. Pak je čelovka vybitá a já musím zastavit v depu, vyměnit baterky a potunit světlo. Pár euro centů ke článku řeší problém s kontaktem a uvidím jestli i s blikáním světla. Celkem v pohodě obkroužím další dvě kola. Začínám pít jak duha Co kolo to litr vody a něco zakousnout. Někdy ve dvě ráno mě berou křeče do pravého stehna, řadím lehčí a snažím se to rozhýbat, ale nepomáhá to. Stavím teda na občerstvovačce a polikám polévkovou lžíci soli. Tenhle šílenej lék mě z toho do poloviny dalšího kola dostal. Jenže v půl třetí přijde další zkouška. Po výměně článku ve světle, začnou zase patálie s blikáním. Bliká to nesvítí to. Sjezdy jezdím více méně už po paměti ale dost pomalu. Najednou světlo blikne, přede mnou se zobrazí šutr, už je pozdě měnit směr hupsnu na něj nová díra v zadním kole je zas na světě. Dobrzdím to, ale při sundavání kola si spálím předtím omrzlou ruku od sifonu o rozpálený kotouč. Paráda. Když se daří… Šestnácté kolo tak zase narůstá moje doba zastávek z dosavadních 20min na nějakých 30 min než to vyměním. Kvůli přetrvávajícím problémům se světlem a pomalu vybitou čelovkou nad ránem na cestu už moc nevidím. Další články do čelovky už nemám. Do kopce svítí měsíc a nebo přede mnou jedoucí soupeři, z kopce jezdím pomalu a čekám až mě někdo svítící dojede. Většinou to soupeřům svítí jako blázen a ja tak vidím před sebou jen svůj stín. Pouštím je proto před sebe a snažím se aby mě neujeli. K sakru už aby začalo svítat! Někdy kolem půl pátý ráno se konečně dočkám. V otevřeném terénu je už vidět, ale v lese ještě ne. Poslední temné kolo mě z tmavého singlu doslova zachrání jeden soupeř. V dalším kole už konečně ten čínskej šmejd můžu z kola zahodit a jet v denním světle. Přes noc jsem se trochu pošetřil a tak jsem do toho ráno zase začal dupat. Nebylo ještě horko a docela se jelo dobře. Jen tělo už se přepnulo do režimu atomového reaktoru s neřízenou štěpnou reakcí jídla a vyžadovalo stále větší přísun potravy. V 10 dopoledne byla má igelitka s kilem banánů třema jablkama, šátečkem, makovým závinem a dvěma rohlíkama prázdná. Kam se to do mě vešlo nevím, ale do posledního kola jsem spořádal ještě tři plátky buchty z občerstvovačky.

Posledním 25 kolo jsem dojel cílem v neděli v 11h:9min a protože poslední kolo mě trvalo 56 minut, chybělo by mě na 26 kolo nejméně 5 minut abych ho stihnul ještě dopoledne, kdy byl časový limit. Škoda jelo se mě ještě docela dobře. I tak jsem se svým výsledkem mé premiérové 24h spokojen. Za 22h:52min:19s jsem nakroužil 379,25km s celkovým převýšením 7km. I se dvěma defekty a třema malými potřebami jsem za celou dobu závodu stál pouze 35min:46s. Snad díky tomu se mě překvapivě podařilo vybojovat druhé místo, před rychlejším třetím Beykem asi o dvacet minut. V sólistech zvítězil Tomáš Sytař, který stihl obkroužit ještě o kolo více. Zde jsou k vidění kompletní výsledky z Berounské 24h.

Nalaďte se se mnou na 1000 Miles .

Den -1 –   28.6.2013 Velké balení před odjezdem na Slovensko

A je to tady, dnes nastalo velké balení a příprava kola na dalekou cestu. Celý den jsem dával do kupy jednotlivé věci, a vážil a odlehčoval jak jen to šlo. Nakonec se váha zastavila na solidních 5,5 kg včetně rezervního pláště, dvou duší, 6 náhradních AA článků, foťáku, mobilu, světla, GPS, nabíječek, spacáku, alumatky, oblečení, ionťáku, nářadí, oleje, destiček,  atd. To vše je bez jídla a vody. Celkově bych tak měl být o 10kg lehčí než loni a i s kolem se sakum prásk vejít do 20kg.

Den 0 -  29.6.2013 Sbaleno, odjíždím vlakem na slovensko

Po náročném balení jsem všechny ty krámy dostal do podsedlové brašny a cammelbaku na záda. Je čas vydat se na cestu.

Den 1 -  30.6.2013 – 17:00 start z Nové Sedlice – SK

Právě byl odstartován závod 1000 Miles a Martin začíná pomalu nabírat směr Čechy. Před startem měl vydatný oběd a vyráží ze Sedlice směr Zemplínská Šírava, kam by chtěl dnes dojet. Počasí je zatím nakloněno na jejich straně a ukazuje vlídnou tvář, slunečno, teplota kolem 20°C. Doufejme že jim to chvíli vydrží Tak všichni šťastnou cestu a držte se.

 21:40 Martin dnes dojel do Vinné u Zemplínské Šíravy viz obrázek a přespává u jedné místní obyvatelky ve skladu Potravin. Zázemí prej parádní, akorát nějaký ty potraviny tam prej nejsou, ale najedl se před tím, takže usínal s plným žaludkem a spokojen. Oba obávané brody si nechává na zítřek, zřejmě aby se po ránu rychle probral . Tempo má zatím super, jen tak dál.

Den 2 -  1.7.2013 – 21:04 někde v okolí Popradu – dnes 220 km

Nechat si brody na ranní koupel byl asi dobrý nápad i když nevím. Martina to nějak probralo, řekl bych asi až moc a zatím jede jak šílenec. Po suché cestě to prej odvaluje jak prase, takže dnes dal 220 km. V Popradu si dal k večeři pizzu, takže žaludek dostal co si zaloužil a tělo může přes noc zase z něčeho dobíjet baterky. Některé jedince co brodili ještě včera  večer Laborec Martin předjížděl prý značně prošitý v okolí chaty Hrešná. Doufám že Martin už bude taky končit,  a bude bivakovat někde v okolí Popradu. Jede se mu zatím prý parádně. No snad ví co dělá. Držím pěsti chlape.

 Den 3 -  2.7.2013 – 23:37 Turčianské Teplice

Martin se zatím drží plánu a během dnešního náročného dne přejel Nízké Tatry a Velkou Fatru. Dnešek byl jedna z velkých zkoušek pro tělo. Zatím asi největší porce převýšení v celém závodě a možná i celkem. Vyšplhali na nejvyšší vrchol celé trasy- Križnou 1574 m.n.m. a pokračovali do Turčianských Teplic.  Turčianské Teplice jsou Lázeňské město, tak snad se tam možná ještě stihnul najíst, ale nejsem si jist, protože v tuhle pozdní hodinu už kuchyně na Slovensku asi nefungujou. Snad někde našel nějakej bivak a pořádně se vyspí, na zítřek to bude potřebovat. Zítra by měl podle plánu dojet do Čech a skončit v okolí Luhačovic nebo skončí dřív a dopřeje tělu odpočinek na CP1 v okolí Trenčína. Necháme se překvapit, jak to dopadne. Zatím, ale jede stále super. Odhadem cca kolem osmého místa a postupně se propracovává vpřed. Letos mu věřím na bednu, když ho nezradí hlava a nepřestane poslouchat moje rady na dálku, který ho musí už asi pěkně štvát   .

 Den 4 -  3.7.2013

 7:30 - Martin si na dnešní noc dopřál zaslouženej odpočinek a přespal v Turčianských Teplicích v místním hotýlku za luxusních 10 Euro na hlavu. Ať si říká každej kdo chce,co chce. Postel je prostě postel a tělo to pozná, takže na dnešek by měl být docela zrelaxovanej. Jestli se tomu v tomhle závodu dá vůbec tak říkat.

11:30 – Martin se trhnul od Bejka a Roberta , zdolal pohoří Strážovské vrchy a nyní právě zdolává vrchol Baske – 955m.n.m. nedaleko Trenčianských Teplic. Vrchol Baske je kopec nekonečných serpentín a singlů, takže si Martin konečně užil a pookřála jeho bikerská duše. Jede s Láďou č. 123, který dělá kameramana pro ČT4. Takže Martin bude asi jednou z mediálních hvězd Cestou je čekaly taky nádherné neposekané louky, kde to vůbec nejede . Ale jsou to prostě Míle a bez tohodle by to ztrácelo tu správnou šťávu. To k tomu prostě patří.

15:00 - Konečně v CP1 u Trenčína. Martin je asi na osmé pozici a jede s Láďou Moulisem st č. 123 taky z Plzně. Plzeňáci prostě drží spolu   závodník před nima dojel na  CP1 asi před hodinou.

16:45 – Martin začíná stoupat na Javorník – 782 m.n.m. a začíná překonávat Bílé Karpaty. Poslední pohoří, kde se ve větší míře mohou vyskytovat medvědi. Tak jsem zvědav jestli nějakýho potká? Rád by dojel až do Luhačovic, tak uvidíme.

19:45 -No smůla? Žádnej medvěd se prej nekonal.To už ho asi neuvidí.Možná bude mít šanci ještě v Jeseníkách, ale tam už je jich hodně málo.

Jinak je vidět, že kluci si asi sedli a neztrácejí humor. Martin s Láďou jedou stále spolu a to je na psychiku super, můžou se vzájemně podporovat. Už jsou kousíček před Luhačovicema což byl plán a chtějí to dneska docvaknout do Vizovic. Dokonce Láďa má tak skvělou náladu, že tam prýc chce zapařit na diskárně.  Bolí ho ale trochu koleno,tak nevím? Snad ho to přes noc přejde. Jinak paráda. Plzeň jedeee!!! Začíná se tady vytvářet skupinka kluků, kteří se neustále během dne potkávají a jedou podobné tempo ( Martin, Láďa, Bejk a Robert).

No a nebyl by to Martin kdyby neměl nějakou veselou příhodu

Takže vrchol dnešní rozkodrcané cesty Martin zakončil stylově na CP1.

Při příjezdu na CP1 olej v jeho vidlici měl takový tlak a takovou teplotu, že vytlačil gufero od vidlice a doslova ho vystřelil jak zátku od Šampusu z těla nohy vidlice. Martin je už ale starý ostřílený harcovník a kozák, takže tahle veselá příhoda co pobavila zázemí CP1 a okolí ho nemohla jen tak vykolejit. Vytáhl ze svého proviantu olej do vidlice, doplnil hladinu, gufero zatlačil pomocí imbusů a stroj byl zase jako nový a připraven zdolávat zbytek trasy tohoto náročného závodu.

Pro dnešek jsem se nějak rozepsal a asi by to stačilo. Kluci stejně pojedou už jenom pár hodin a budou muset přespat. Takže pokračování zase až zítra. Jelikož se jdu zítra taky projet, tak zítřek bude stručnější:)

Den 5. – 4.7.2013

7:30 Martin zase chytnul asi svoji závodnickou slinu a pravděpodobně jel až do noci, nebo spíš brzkého rána. Poslední zpráva byla asi okolo 2 hodiny ranní někde za Vizovicema. Leží v bivaku, prej ho bolí kolena a nemůže usnout. Tak nevím jestli tohle rozhodnutí jet do rána nebude pro něj osudové a zdraví mu vydrží. Je teď už jasné, že v tomhle závodě se nevyhrává fyzičkou, ale hlavou. Jsem zvědavej kam až dneska Martin dojede. Držím pěsti a ať zdravotní problémy odezní.

 14:00 - Bikování v okolí Hostýnských a Vizovických vrchů bylo parádní a sjezdy v okolí Hostýna taky stály za to. Ovšem asfaltové přejezdy jsou prý Nuda v Brně. Uvidíme kam dnes Martin dojede, doufám, že kolena už jsou na tom trochu líp.

15:42  – Martin poslal domů poštou časovanou bombu  v podobě svých použitých a důkladně propocených svršků a začíná stoupat na dlouhé stráně, teď je v okolí Slezké Harty.

21:53 - Dlouhé stráně dostáli svému jménu a cesta od Vizovic je na ně opravdu dlouháááá. Takže Martin rozumně končí těsně pod nima a bivakuje v luxuxsní letní chatce těsně pod nima.

Den 6. – 5.7.2013

5:15 -  Martin už zase šlape do pedálů a stoupá na ten hroznej kopec jménem Dlouhý stráně.

6:17 -  Martin zdraví, pěkné ráno všem. Zdravím od napuštěné vany jménem Dlouhé stráně. Dal bych koupel, ale nevím, kde je špunt na vypouštění špinavé vody. Je mlha a prdlajz vidět, tak pouštím mlhovky a valím dolů. Snídaně na CP2 volá.

9:30 - Sice ještě nemám officiální zprávu.Lidi na CP2 ty data asi nějak neaktualizujou, ale vzhledem k vzdálenost by Martin měl sedět už na CP2 a tlačit do sebe něco sladkýho k snídani. Tak se necháme překvapit o kolik jsem se seknul, až zveřejní pozici na CP2. Tempo má Martin pořád super a nyní se pohybuje asi už na 5 pozici. Jen tak dál.

20:00 – Martin jede s Láďou č.123 a dali si večeři v Králíkách, bohužel králika na smetaně neměli, takže jim musí stačit nějaká vepřová flákota. Zvládli patníkové šílenství mezi CP2 a Králickým Sněžníkem a valí dál. Pojedou do tmy, tak jsem zvědav kam se šoupnou.

Kdo Míle jel tak už ví co ho v Čechách čeká, ale kdo nejel a bude namlsanej ze Slovače tak asi bude koukat. Postup se značně zpomalí a denní dávky kilometrů hodně, místama velmi hodně zkrátí. Jednu z Nejhorších pakáren mají kluci za sebou. Další úsek na psychiku bude až kolem Broumovska a Adršpašsko Teplických skal. Do té doby by měla být cesta v rámci možností jezditelná.

Den 7. – 6.7.2013

6:00 – Martin vyráží spolu s Láďou č. 123 zdolávat krásy Orlických hor. Všude plno bunkrů, hodně asfaltovejch cestiček, atd. Prostě pěknej a turisticky zajímavej kraj, takže celkem dost lidí.

15:00 – Teplice nad Metují. Láďa mění destičky a stále pokračují spolu. Čeká je druhá největší pakárna celého závodu úsek za Adšpachem Polským pohraničím až na vrchol Královecký Špičák. Jen nastíním jak asi trasa vypadá: ( patník, patník, skála,patník, bahno, kopřivy, bodláky, močál, patník, kořeny, patník). V tomhle se jet opravdu nedá a čeká je 3-4 hodiny tlačení v tomhle dost hustém terénu.Pak už by to mělo zase trochu uhánět.

19:05  – Tak druhou zkoušku už mají chlapci za sebou a motají se někde na Polskejch lukách. Prej jim to tam trochu sečou převodníka a hrabou do řádků. Jsem zvědav, kam až to dneska docvaknou, ale Krkonoše by mohli bejt jejich. Počítám, že bude reálný se dohrabat na Malou Úpu a tam dát pořádnej dlabanec a jít do hajan.

23:30 – Kluci se opravdu pochlapili a zvládli to dneska až na Výrovku. Klobouk dolů. Ten závěrečnej kopec k chatě Vám teda nezávidím, za to ranní sjezdík bude příjemné probuzení. Takže polovinu Krkonoš už mají skoro za sebou.

Příhoda dne: V Kralowe v Polsku dali s Láďou tříchodovej oběd, aby tělo mělo co pálit.No a samozřejmě platí přímá úměra co jde dovnitř musí jít i ven.Takže se odebrali na WC. Jelikož Láďa šel na pánský hajzlík a byl tam jen jeden.Martin musel v rámci úspory času jít na dámskej hajzlík. Jo závod je závod

Den 8 – 7.7.2013

7:00 – Kluci už jsou zase na trase. Noc byla parádní, takže si trochu oddáchli a ve Špindlu se jim podařilo předjet další kus. Takže nyní jedou na 4-5 pozici. Jen tak dál chlapáci.Plzeň jede a na tu bednu Vám věřím, takže makejte. Během poledne by mohli bejt na CP3 a pak samozřejmě zase kam až to půjde. Zatím super.Děláte mě radost.

12:45 – Zatím nemám žádné zprávy od kluků, ale podle odhadu by touhle dobou měli být už dávno na CP3, officiální server závodu opět zahálí a počítám, že tam daj info tak s dvouhodinovým zpožděním. Podle mých odhadů by se kluci mohli dneska šoupnout někam těsně před Šluknovský výběžek. Dnešní den je asi pro každého to nejlepší ježdění. Trasa z loňska se moc nezměnila, takže je čeká trasa plná krásných singliků, které začínají věhlasným Singtrekem pod Smrkem nad Lázněma Libverda a končí až na CP3. Pak už jsou cesty opět normální.

19:30 - Martin je v Krásné Lípě a měl by ještě dneska přejet Šluknovský výběžek. Láďa se motá někde kolem něj, tak se snad brzy sjedou a budou pokračovat zase spolu. Držím palce chlapy.Tady už se začíná pomalu závodit. Cíl už je na dohled, tak makejte.

Den 9. – 8.7.2013

5:00 - Tak Martin s Láďou se nějak roztrhali a vzhledem k tomu že vázne informační tok od závodníků k ústředí závodu, tak ani nedokážu říct, kde kdo je. Martin přes noc zvládnul obávaný Šluknovský výběžek, poslední pakárnu tohoto závodu a jeho NordCap – nejsevernější bod ČR.

7:00 - poslední lokace poblíž rozhledny Tanečnice v CHKO Labské pískovce. Uvidíme jestli se dneska podaří dát vytoužený cíl, ale už se to přibližuje, takže držím palce. Makej chlape, máš na to. Tady už se začíná opravdu závodit a bude to jen o tom kdo vydrží jet a kdo bude mít ještě dostatek sil, zvládnou tento náročný a nejdelší úsek bez přestávek.

10:55 -  Martin je právě v cukrárně v Děčíně a přidává do svého hladového kotle další palivo – cukry. Kotel jede na plný plyn, takže palivo je třeba doplňovat průběžně a docela často. Nyní má před sebou další úsek trasy, tentokrát výšlap na Děčínský Sněžník. Jedeš super, jen tak dál.

13:13 - Martin je právě u rozhledny na Děčínském Sněžníku. Jelikož spěchá tak na rozhlednu nepoleze a pokračuje směle dál. Zřejmě cukry s Děčína jsou dobré palivo

16:45 – Právě před chvilkou byl Martin na Komáří Vížce u Krupky, takže Cínovec co by kamenem dohodil. Do cíle mu zbývá ještě tak 190 km. Dnešní noc bude hodně dlouhá a bude to zkouška organismu a psychiky. Zvládne tělo vydržet nonstop zátěž takhle dlouho?? Já myslím, že Martin to dá, tak držte palce.

19:55 – Martin je právě ve Vesničce Nová Ves v Horách, poblíž Hory Svaté Kateřiny.

21:16 - Nyní je ve vesničce Zákoutí a do cíle zbývá cca 150 km. Počítám že někdy v brzkém ránu uvidí Martin cíl ve Skalné. Do půlnoci aktualizace na webu.

22:40 – Martin je kousek za Horou Svatého Šebestiána a do cíle mu zbývá podle GPS 115 km. Vypadá to na dlouhou noční šichtu.

Den 10. – 9.7.2013

01:00 – Martin se motá nedaleko Klínovce a únava je znát, teď už by to do cíle mělo být teoreticky z kopce. Počítám že tam bude kolem 5-7 hodiny ranní.

07:53 - Bohužel nemám žádné nové zprávy od Martina, takže jsem na tom stejně jako Vy a očekávám jeho průjezd cílem každým okamžikem. Zřejmě se mu vybil mobil,takže nemůže dávat zprávy o své pozici a vzhledem k tomu že jede už téměř přes 30 hodin nonstop beze spánku, tak i únava se na něm musela podepsat. Drž se.

11: 01 - Tak Martin dojel společně s Láďou cílovým obloukem ve Skalici a mají společně krásné 4-5 místo. Celkově jim tedy pouť trvala 8 dnů,18 hodin a 1 minuta.  Takže velká gratulace chlapci.  Tímto pro ně končí dlouhá pouť napříč Česko-Slovenskem a nyní budou vstřebávat obrovské množství zážitků, které cestou zažili a hlavně dávat do kupy svá rozlámaná těla. No a taky se už konečně pořádně vyspí.

Jedenáctý ročník tradiční kokosácké desetihodinovky se jel v sobotu 8.6.2013 opět v Březíně. Letos se na ni vypravil náš team v nebývale silném složení. Do Březína dorazil Tlumič s Dejvem a Šéďou, já jsem přivezl Vaška A. a dorazil i Čenda na svém nezničitelném krosovém kole. Takže dohromady nás bylo na soupeře šest a tvořili jsme tak nejpočetnější grupu zoufalců, co se odhodlali strávit sobotu ježděním 10,5km dlouhých koleček v terénu kolem Březína. Na registraci, která probíhala u Jističe na chalupě dorazila také parta Nežichováků, Úžasňáků, Kokosáků, Osmáků a jeden člen z bandy Szabo gang.

Počasí přálo, svítilo slunce a teplota se už ráno šplhala k 17°C. Konečně jsme se mohli na start postavit bez obav v krátkých hadrech. Jenže aktuální počasí je jedna věc a druhá je jak bylo týden předtím. Pětidenní vytrvalý vydatný déšť, který vyvolal povodně po celé republice nezůstal v lesech bez následků. Terén byl podmáčený a v několika pasážích tratě značně až brutálně rozblácený.

Ale k trati popořádku. Start byl z asfaltky v Březíně před Jističovo chalupou. Jelo se kousek po asfaltu směrem ven z obce a u zeměďělců se uhnulo vlevo na šotolinovou cestu, která stoupá směrem na Radčín. Odtud zřejmě vznikl název okruhu jako radčínský, protože toto táhlé stoupání se dozajista vreje do paměti každému kdo se pokusí přežít 10h v sedle.Na začátku se dá jet na velkou pilu, ale jak síly v jednotlivých kolech ubývají řadí se tu lehčí a lehčí až pomalu ke konci by to člověk shodil až na zoufalce. Navíc někde byl v kopci naplavený jemný štěrk, který dokázel nepříjemně brzdit a žrát energii vloženou do pedálů. Když se konečně člověk vydrápal nahoru uhnulo se vlevo do lesa, kde následovala nejbanitější pasáž okruhu. Navezené oblé šutry z řeky spolu s bahnitou kaší a velkou louží na konci byly zkouškou techniky nejen strojů, ale i jízdy. Následoval krátký bahnitý sjezd singlíkem mezi kolejemi od traktoru zakončený další hlubokou louží. U louky se trať přehoupla přes malý kopeček a po lesní cesě se fofrem ztrácely pracně nastoupané metry. Ani tady jsme nebyli bláta ušetřeni. Po cestě stále tekly potoky vody z předcházejících deštivých dnů. Následoval odpočinkový přesun po asfaltu do Skelné huti, z které se pokračovalo mezi chaty na kopec. Rychlý sjezd po polní cestě nás zavedl znova do lesa, kde se stoupalo další bahnitou pasáží ke Zlatému dolu. Z něj trasa pokračovala nejzábavnějším úsekem po singlu mezi kořeny a kameny, zakončeným přejezdem odvodňovacího příkopu. Po šotolině se přijelo k rybníku, vystoupal se poslední kopeček na horizont nad Březínem a rychlým sjezdem byl okruh uzavřen. Tolik k trati a nyní již k průběhu závodu.

Krátce po deváté ráno vydal Jistič tradiční startovní povel „tak jedem“ a houf se dal do pohybu. Na nic jsem nečekal a napálil to hned v prvním kole naplno. Chtěl jsem si stejně jako loni zkusit, za kolik se dá okruh ujet dokud je člověk čerstvý. Ujel jsem soupeřům z dohledu a za 25 minut jsem byl zpátky ve stanu časoměřičů. Do druhého kola jsem již trochu polevil a dal okruh o 2min hůře. Od třetího kola jsem začal potkávat závodníky, které jsem předjel o jedno kolo.Kdo jezdí druhý ani jaký mám náskok jsem dlouhou dobu netušil. Zastávky v depu jsem minimalizoval na absolutní minimum. Vždy jen napsat čas průjezdu na kartičku na řídítkách, vyměnit bidon s pitím a rychle do dalšího kola.Na začátku čtvrtého kola potkávám Čendu jak tlačí svojí krosku proti mě. Rozřízl zadní plášť a závod tak pro něj bohužel předčasně skončil, tyhle pláště nikdo z nás s sebou nemá. Pár koleček jsem jezdil zcela osamocen a tak bylo třeba hledat nějaký cíl, co by mě zas táhnul dopředu trochu rychleji. Zaměřil jsem se na průměrnou rychlost a snažil se ji držet nad 20,5 km/h, aneb můj dlouhodobý cíl byl: „dvoustovka musí padnout, pokud nepadnu já „. Někdy kolem poledne potkávám Šéďu jak zevluje u auta. Prej ho to už nebaví jezdit ve sračkách pořád dokola. Snažím se ho vyhecovat, ale asi ztratil motivaci a dává kolo pauzu. Naoplátku mě častuje falešnou informací, že se na mě druhej dotahuje. Bych rád přidal, ale už to nejde. Jedu si tak dál svoje strojový tempo a jeho pokynů nedbám. V osmém kole dávám první větší sváču v depu. Trochu sprchlo a na trati je zase o trochu víc bláta. Hlavně rychlé sjezdy člověku v mžiku zacákají brýle, přes které pak neníní vidět. Požádám časoměřičky aby na příští kolo nachystali kbelík s vodou na mytí brýlí a od devátého kola je pravidelně i s brýlemi oplachuji bahnitou vodou. Dodatečně se jim tímto omlouvám. V bahně trpí stroj, převody skřípají a je jasné, že to zadarmo zas nebude. Snad to bylo poslední kapkou na Šéďovo mlýn a v devátém kole někdy ve čtyři odpoledne to zabalil úplně. Šetřil stroj, sebe a nebo možná obojí. O kolo později se na to vyfláknul i Tlumič s Dejvem. Ponorka zafungovala a zastavila už tři borce z našeho teamu. Zabalili to ale už i Nežichováci a jiní, kterým už to pro dnešek stačilo.Kluci mě ještě nachystali bidony s ionťákem do dalších kol (díky) a zmizeli domů za rodinama. Ve hře zůstavají srdcaři. V jedenáctém kole bojuju z řazením. Kazeta a převodníky jsou po 110km už plné bláta a stroj odmítá řadit. Požádám znovu časoměřičky jestli by nedonesly na příští kolo do stanu kyblík s košťátkem na očistu převodů. Ve dvanáctém kole stavím ve stanu na rychlou technickou zastávku. Košťátkem ometu bahno z převodů. Vypáčím kartáčem větve trávu a bahno uvízlé mezi pastorky kazety a převodníky. Zbytek sajrajtu veme odmašťovač ve spreji a protočím kliky a namažu čerstvej olej na řetěz. Ještě něco zakousnout a rychle do dalšího kola. Pomalu už se tělu nechce, ale hlava  velí jeď dál a nepolevuj. Chvíli nemyslím a jen šlapu a najednou na horizontu zjistím, že zdrhám z Březína po asfaltu místo abych zatočil u zeměďělců na šotolinu. Tak holt zase zpátky. Je s podivem, že po dvanácti okruzích mě to nedošlo dříve. Ale stejný fopá jsem udělal i loni. Postě hlava se vzrustající únavou blbne. Ve zdlouhavém šotolinovém výjezdu je čas rozmyslet si taktiku do dalších kol. Sice, ještě nevím kdo jezdí za mnou druhej, ale můj cíl je pokořit dvoustovku a čas už se pomalu nachyluje. Zbejvají tři hoďky a je konec utrpení. Jinými slovy 63km do cíle. Takže držet průměr pořád nad dvacet. Podpořím myšlenku cukříkem a tělo i hlava zase kupodivu funguje a promazanej stroj i jede. Nahoře nechci zadělat převody bahnem hned v první hluboké louži a objevuji její krátkou objížďku lesem, kterou později využívají i ostatní. I druhá hluboká louže už má tou dobou vyjetou objížďku kolem trámu zprava. V šesnáctém kole konečně dojedu Vaška A. o jedno kolo. Dozvídám se od něj, že jede druhý za mnou a jedeme kolo spolu. Držím si stále svoje tempo, a Vašek se celé kolo statečně drží. Ke konci kola mu přeci jen trochu popojedu. Na sedmnácté kolo se v depu moc nezdržím a spěchám do dalšího kola. Už jen necelé dvě hodiny a je po všem. Zbejvají tři kola a dvojkilo skoro padne.Už moc lidí nejezdí, ale z těch co ještě brázdí trať drží nejlepší tempo Kýťa. Má jen o pár kol méně a jen horko těžko ho stíhám. Nakonec jsem ujel 19 kol v čase 9:50 s výkonem 199,5 km a stal se tak potřetí za sebou vítězem na radčínském okruhu kokosácké desetihodinovky.  S odstupem dvou kol vybojoval krásné druhé místo Vašek A. s výkonem 178,5 km v čase 9:26.

Shrnutí: počasí paráda, v poledne bylo i horko a teplota kolem 24°C. Lesy dost podmáčené a bahnité takže pokořit můj rekord trati 241,5km z roku 2011 kdy bylo sucho bylo opět nereálné. Škody na kole: před závodem fungl nový řetěz jsem zajel akorát pro kýbl na šrot. Odneslo to také ložisko ve spodní kladce přehazovačky. Jeho totální vydření a zemědělská vůle způsobily, že řetěz rajtoval mezi ramínkem přehazky. Spolu s bahnem a pískem fungoval jak dokonalá řetězová pila. Do konce závodu jsem takřka přepiloval spodní část ramínka přehazky.

celkově jsme za náš tým dopadli z 22 mužských závodníků následovně:

1 místo: Martin Vít, 19 kol, 199,5km v čase 9:50
2 místo: Vašek Auterský, 17 kol, 178,5km v čase 9:26
9-10 místo: David Havel, 10 kol, 105km v čase 6:14
9-10 místo: Tlumič, 10 kol, 105km v čase 6:14
13 místo: Šéďa, 9 kol, 94,5km v čase 5:35
22 místo: Čenda, 3 kola, 31,5km v čase 2:01 (rozřízl plášť)

Na stránkách kokosáků naleznete kompletní výsledky Kokosové desetihodinovky 2013, včetně třech odvážných žen.

Díky kokosáci za tradičně organizačně perfektně zvládnutou akci s nezapomenutelnou rodinnou atmosférou. Děláte to stále dobře a dokazujete nám to již jedenáct let. Díky kluci .

Home » Kokosová desetihodinovka – 8.6.2013 » Kokosová desetihodinovka 2013

K10h_2013_01.jpg

K10h_2013_02.jpg

K10h_2013_03.jpg

K10h_2013_04.jpg

K10h_2013_05.jpg

K10h_2013_06.jpg

K10h_2013_07.jpg

K10h_2013_08.jpg

K10h_2013_09.jpg

K10h_2013_10.jpg

K10h_2013_11.jpg

K10h_2013_12.jpg

K10h_2013_13.jpg

K10h_2013_14.jpg

K10h_2013_15.jpg

K10h_2013_16.jpg

K10h_2013_17.jpg

K10h_2013_18.jpg

K10h_2013_19.jpg

K10h_2013_20.jpg

K10h_2013_21.jpg

K10h_2013_22.jpg

K10h_2013_23.jpg

K10h_2013_24.jpg

K10h_2013_25.jpg

Úvodní podnik letošního série českého poháru v maratonu horských kol zavítal v sobotu 4.5.2013 na hrad Helfštýn u Lipníku nad Bečvou. Stejně jako loni, jsem se v pátek odpoledne vypravil na druhou stranu republiky vlakem. Po 5h a 400km jsem vystoupil z vlaku a pokračoval na kole pro číslo na hrad. Všude bylo mokro po předchozích deštích a tak mě bylo hned jasné, že zítra se prášit rozhodně nebude. V Týně nad Bečvou jsem měl zajištěn nocleh spolu s klukama z Beespee. Nachystali jsme kola a vydali se něco pojíst do podhradní restaurace.

Druhý den ráno jsme se probudili do zamračeného dne, nicméně alespoň nepršelo. Teploměr ukazoval mizerných 11°C a tak bylo otázkou jak moc se obléci, když odpoledne má svítit slunce a teplota vyšplhat asi k 17°C. Nakonec jsem zvolil variantu, raději zima ráno, než se přehřávat odpoledne.

Start hlavního závodu s trasou dlohou 91km byl z náměstí v Lipníku nad Bečvou v 9:00. Asi v půl osmý jsme tam vyrazili na kolech z Týna. Po příjezdu byl na náměstí již obvyklý předstartovní mumraj a pomalu se začínali rovnat závodníci do startovního koridoru. Stál jsem někde v 1/3 první vlny. Obrovský dav bikerů a bikerek se snažil překřičet amplion s hudbou, do které čas od času vstoupil komentátor s tradičními otázkami typu:  „Jsou tu nějací diváci?“ apod, aby ještě více vyhecoval nekonečný dav závodníků. V 9 hodin pak společně s diváky odpočítal posledních deset sekund a odstartoval závod.

Ze začátku se jelo po asfaltu v obrovském balíku, který dosahoval rychlosti až 50km/h. Snad na stejném místě jako loni do sebe vrazili dva závodníci přede mnou a došlo k hromadné kolizi. Naštěstí jsem to stihl ubrzdit a stejně tak závodníci za mnou, nicméně kolize rozdělilabalík na 2 poloviny. Za Hlinskem se vjelo do lesa a začalo očekávané bláto a lesní singlíky. O zpestření se postarala asi na 10km zamčená závora do lesa. Někteří se snažili závoru objet přes hrbolek, za kterým byla velká louže. Jiní včetně mě ji raději podlezli. Těžko říci co bylo, rychlejší. Po 15 km jsme stoupali k hradu Helfštýn. Zde byla jako každoročně vypsána vrcholová prémie v podobě sady piv pro toho, komu se podaří vyjet prudký kamenitý výjezd v sedle. Na mokrém šutru mě podjelo zadní kolo, takže s pivama jsem se ze závodu nemusel táhnout. Hradem jsme projeli přes vstupní bránu, nájezdovou plošinou jsme se dostali na druhé hradní nádvoří a malou brankou jsme hrad opustili.

Pod hrad se klesalo podél hradních hradeb serpentýnovou pěšinkou. Jen co jsme přejeli asfaltku pokračovala trasa hned  do lesa. Údolí mezi třemi vrcholy bylo značně podmáčené a lesní cesty zde byly plné blátivé kaše. Bylo obtížné si zde najít trochu tvrdšího podkladu, aby se člověk posouval šlapáním dopředu a nemíchal jen to bláto pod sebou točením zadního kola naprázdno. Chvilku jsme si mohli oddechnout na lesní cestě, která nás dovedla k další atrakci trasy. Ta by se dala označit za velbloudí hrby. Prudké krátké kopečky nahoru a dolů s louží nebo potokem mezi nimi vyžadovaly velmi dynamickou jízdu. Ta však nebyla díky extrénímu bahnu pořádně možná a tak většina závodníků kromě snad elity na čele tuto pasáž raději proběhla. Pokračovalo se stoupáním po kamené a vodou vymleté lesní cestě. Na kopci jsme mihnuli první občerstvovačku Nad Hubertem a já si uvědomil, že už nás čeká „jen“ 3,5 x tolik utrpení. Trasa je zde krásná, členitá a dost náročná. Singl střídá singl, spustu sjezdů, nechybí brody podmáčené údolí potoků, lávky, přejezdy skalek apod. Po dalších 20km nás les konečně vyplivne na zpevněnou cestu k řece Bečva. Konečně se člověk může občerstvit vrazím si do pusy gel. Než jej stihnu rozdělat je zde lávka přes řeku v Rybářích. Soupeř přede mnou na ni neodbočil, křiknu na něj a ještě zabalený pytlík gelu letí z pusy na zem a je nenávratně v háji.

Naštěstí je za řekou v Rybářích občerstvovačka v Autoservisu Pony Auto. Chytnul jsem banán a na výjezdu ještě bidon s pitím, které bezezbytku leju na zabahněné a službu odmítající převodníky a vzhůru dál do boje. Příjemná rozbitá asfaltka na Drahouše dává možnost pozřít potravu z občerstvovací stanice. Ne na dlouho, před Drahoušema se uhnulo opět na polní cestu. Ta nás dovedla na provizorní lávku přes potok Žabník sestavenou z lešenářských trubek pod mostem silnice 35 . Za nedlouho jsme dojeli k další atrakci trasy a tím je první ze Slavíčských tunelů. Ten je znám pro svoji záludnost. Protéká jím potok Žabník a asi metr nad vodou je po kraji uzká kamenná pěšinka, která je u vstupního portálu ještě užší než vevnitř. Vždy se najde pár odvážlivců co tuto pěšinku zvládnou v sedle, ale někteří z nich skončí jako žába v potoce. Volím raději jistější proběhnutí tunelem a ještě se stihnu škodolibě zeptat pořadatelů kolik borců se letos už koupalo. Údajně zatím dva.

Po chvíli se přijede k druhému Slavíčskému tunelu. Tím je starý opuštěný železniční tunel z roku 1847. Černá díra dlouhá 259m nasvícená loučemi a ozvučená vojenskou sirénou je nezapomenutelným zážitkem pro všechny bikery, kteří se sem dokodrcají.

Tunel jako by odděloval dvě části trasy. Až sem to bylo hodně náročné, plné úzkých pěšinek a bahna. Odtud už je trasa vedena více po cestách. Zdání že to bude jednodušší však klame. Hned ze Slavíče se vjede na nekonečnou polní cestu, směřující k mostu přes D1. Ta byla značně podmáčená a v kombinaci s blátem a stoupáním to prostě nejelo. Most byl dlouhou dobu v dohledu a ne a ne se k němu přiblížit. Tato část trasy je první ze dvou prověrek bikerova odhodlání. Ta druhá přijde na 62km ve vojenském újezdu Libavá, kdy se od hájovny Peklo stoupá z údolí Jezernice až na 600 m.n.m ve Slavkově, kde je také poslední občerstvovací stanice. Zde chci chytnout další bidon, ale borec co jej podává se s ním přede mnou rozbíhá a utíká s ním pryč po trase. Nabírá větší rychlost, než je má aktuální rychlost do kopce a tak mě motivuje posledních pár výškových metrů šlápnout pořádně do pedálů. Následuje dlouhý sjezd po vojenském lese a nad Loučkou se vyjede na asfaltku směřující k Lipníku.

Spontálně zde sformujeme tříčlennou skupinku, ve které jede soupeř z Tepelných čerpadel a druhá žena. Zhruba 100m před námi je obrovská skupina závodníků. Snažíme se střídat a dotáhnout tuto skupinu, což se nám do Lipníku podařilo a singly podél Bečvy už jedeme spolu s touto skupinou. Jede se hodně ostře, cíl už je za rohem. Nicméně nás čeká ještě poslední výjezd na hrad Helfštýn s převýšením 130m. Ten dokonale prověří, kolik sil komu zbylo. Snažím se ve stoupání předjet ještě co nejvíce soupeřů a konečně je tu hradní brána a za ní vysněný cíl závodu.

Cílem jsem projel v čase 4:51:30 na 79 místě absolutně a 28 v kategorii. Na 91km dlouhý závod bylo přihlášeno 534 bikerů a bikerek, odstartovalo 489 závodníků z nichž do cíle dojelo 432. Zvítězil Pavel Boudný v čase 3:51:59. Zde jsou k vidění kompletní výsledky Author Šela Maratonu 2013.

České televize odvysílala pěkný záznam ze závodu Author Šela Maraton 2013 na ČT Sport.  Další odkazy na reportáže, fotogalerie a videa ze závodu je možné najít na stránkách závodu zde.

Výsledky Plešivecké držky 2013 – Muži

Výsledky Plešivecké Držky 2013 – Ženy

Zde si můžete stáhnout neoficiální Výsledky Plešivecké držky 2013.

Home » Plešivecká držka 2013 » Plešivecká držka 2013

Po dojezdu do cíle

Nejrychlejší muži

Nejrychlejší ženy

Výsledky

Tři dolní zakroužkované startovní čísla jsou výsledky žen, zbytek jsou muži.

Letošní seriál Kolo pro život se probudil ze zimního spánku a zahájil sezonu tradičním otvírákem Trans Brdy. Sobotní počasí přilákalo do Letů u Prahy více než 1300 bikerů. Za náš team se účasnil Martin, který na trase hlavního 55km dlouhého závodu vybojoval pěkné 50 místo v absolutním pořadí a 16 místo v kategorii. Zde jsou kompletní výsledky Trans Brdy 2013.

Rok se s rokem sešel a letos je tomu již deset let co parta Kokosáků pořádá v Březíně MTB časovku.  Z našeho teamu si ji nenachal ujít Tlumič, Vašek, Čenda a Martin. Jelikož závod časovky je dlouhý pouze 10km, byli jsme odhodláni jet na start po vlastní ose. V sobotu ráno jsme se probudili do deštivého dne a s výhledem na šedivá těžká mračna.  Nepršelo sice moc, ale dlouho. Ani s teplotou vzduchu to nebylo nijak valný – dohromady 4°C. Tlumič proto zvolil raději přesun do Březína autem. Ostatní jeli na kolech. Volili jsme přesun po okrskách a lesních asfaltkách. Po 3h jízdy a 65km jsme dorazili k Jističovi na chalupu. Přesně za 5min 11 kdy měla končit prezentace. Ve skutečnosti jsme ale na ní dorazili jako první. Nasadili jsme čísla a vyčkávali přesun na start. Ten byl však naplánován až na 12h a do nás se dávala zima, protože jsme měli oblečení zvlhlé od jízdy v dešti. Vylosovali jsme si tedy startovní pořadí a jeli se zahřát projížďkou po cestě Bžřezín – Nečtiny. Celkem jsme jeli 2x. Když jsme se podruhé vrátili do Březína nastal čas přesunu do Zlatého dolu na start.

Ze Zlatého dolu se startovalo po 90 s. Čenda si vylosoval 9 startovní pořadí, Vašek 10, Martin 11 a Tlumič 19 ze 24 startujících. Trať byla stejná jako loni s tím rozdílem, že letos díky dešti a lesní technice, byla na mnoha místech hodně rozblácená. Role startéra se ujal Tlumič. Já jsem fotil starty závodníků a pomalu jsem zapomněl na svůj start. A je to tady, Tlumič zavelel jeď! A tak jsem také vyrazil na trať. Na blátě to hodně klouzalo, a nepříjemně stříkala ta hnědá kaše do obličeje. Zhruba v polovině trati jsem předjel Vaška, který startoval 1,5min přede mnou. U rybníka jsem dostihl i Čendu.

A jak to celé dopadlo? Z 18 startujících můžů elite vybojoval Tlumič  10 místo s časem 26:24, Čenda si dojel pro krásné 8 místo s časem 26:18, Vašek vybojoval bednu a umístil se na 3 místě s časem 25:15.  Mě se podařilo zajet nejlepší čas 22:45 a znamenalo to pro mě 1 místo. O rekordu však nemohla být díky náročné mokré a blátivé trase řeč.

Home » Kokosová časovka 2013 » Kokosová časovka 2013

Start kokosové časovky ve Zlatém dolu

Tlumič

Na vrcholku Zlatého dolu

Startovní sjezd ze Zlatého dolu

Startovní listina Kokosové časovky

Tlumič v roli startéra

Start Čendy

Start Vaška

Pleťová maska

Čenda po dojezdu do cíle časovky

Vašek po dojezdu do cíle časovky

Očista kola v potoce

Čerti na schodech

čerti na schodech II

Zrcátka TýTý pro výherce

Čenda po dojezdu do Plzně

50km domů z časovky taky nebylo zrovna po asfaltu, pršelo celý den a tak to byla jedna velká blátivá koupel. Nejhorší bylo bílé bláto kolem kaolínového dolu v Horní bříze.

Vašek po dojezdu do Plzně

50km domů z časovky taky nebylo zrovna po asfaltu, pršelo celý den a tak to byla jedna velká blátivá koupel. Nejhorší bylo bílé bláto kolem kaolínového dolu v Horní bříze.

V Plzni po 140km výletu na časovku

Čenda při očistě v kašně na Plzeňském náměstí

Na plzeňském náměstí jsme byli atrakcí pro turisty a městské cyklisty. Také jsme strašili malé děti. Koukali po nás jak na marťany tak, jsme si opláchli alespoň ksichty v kašně na náměstí. Jeden zahraniční turista to nevydržel a ptal se nás: Whats heppened...

Poslední závod karlovarské tetralogie zvané Jarní Bahno se jel v sobotu 13.4.2013 v Čankově. Tečku za povedenou sérií udělala časovka jednotlivců na okruzích dlouhých 6,6km. Převýšení jednoho okruhu bylo 190m a tak aby toho nebylo málo, jela většina kategorií dvě kola.

Trasa časovky se nesla v duchu všech předchozích závodů, jen s tím rozdílem, že led a sníh snad již definitivně vystřídalo to pravé jarní bahno. Start byl na louce nad obcí Čankov. Na podmáčené louce byla vyjetá pěšinka singlíku, ale díky klouzavému blátu nebylo lehké v ní udržet stopu. Na výběr byly dvě varianty. Buď jet mimo stopu pěšinky podmáčenou trávou, což bralo síly, a nebo se klouzat v bahnu pěšiny. Ani jedno nebylo na rychlou jízdu optimální a tak nejlepší bylo volit asi kombinaci obou podkladů. Z louky se vjelo do lesa na lesní cestu, která vzápetí zmizela v lupení a nahradila jí pěšina. Ta nás dovedla do úvozu pod bývalý lom Bílá skála. Následovalo strmé stoupání nahoru nad lom. Po nastoupání 70m trasa pokračovala hravým singlíkem kličkujícím mezi stromy a propadlinami po těžbě. Dolů vedl strmý singl v lesní hrabance kličkující mezi stromy. Díky mokru byla stopa hodně měkká, těžko se volilo kde brzdit. Krom toho byl tento sjezd zpestřen padlým kmenem a jedním velmi prudkým a krátkým sjezdem před nájezdem na cestu. Pokračovalo se chvili po lesní cestě, přebrodila se louže a už se zase stoupalo tentokrát v síly beroucím písčitém podkladu na kopec zvaný Stražiště. Oddechnout se dalo až nahoře kde trasa pokračovala po louce při kraji lesa.  Zhruba po dvěstě metrech se trasa znova zanořila do lesa a následovaly kořeněné singly, které nás dovedly až k největší atrakci okruhu tzv Arschloch. Příznačný název označoval úsek, kde bylo třeba stáhnout půlky, uzavřít řitní otvor a přemístit ho pro jistotu ještě za sedlo:).  Byl to velice strmý a celkem dlouhý sjezd mezi stromy do rokle, spestřený o pár hrbolů. Nedalo se to sejít. Sjet ano, ale jen když člověk odložil mozek nahoře, nedržel se páček od brzd, protože ty jak praví kamarád jsou stejnak přišroubovaný. Šlo vlastně jen o to pustit to dolů. Parametr klesání světší o všem, na 100m vzdálenosti se spadlo o 50m výškových níže ! Tenhle propad byl po zásluze potrestán už né tak strmým výjezdem. Ten nás dovedl do písčito, kameniého a blátivého sjezdu podél potoka, jež nás vyplivnul na lesní cestu. Ještě jedna prudké levá zatáčka a okruh se po podmáčené louce uzavřel. Tolik k trati a nyní k průběhu závodu.

Startovalo se po jednom asi ve 20 s intervalech. Já startoval zhruba v polovině startovního pole. Pamatuju si ještě slova 10, 5 jeď a pak už jsem jen makal na plno. V prvním prudkým výjezdu předjíždím asi 3 závodníky. Nahoře moje tepy atakujou maximálku a jen stěží koordinuju svůj stroj do singlu dolů. Před padlým stromem mě zastavuje soupeř co sléjzá z kola. Konečně se trochu sklidňuje můj zběsilý úprk a získávám zpět na stabilitě. Další výjezd v písku předjíždím opět dva soupeře. Zvláštní na tomto startu jednotlivců, je že vlastně člověk neví kdo je a není jeho soupeř a to ho nutí jet stále naplno.  První Arschloch mě kolo ve sjezdu uhýbá v rašelině doprava na strom za kterým stál fotograf. S myšlenkou hlavně moc nebrzdit objíždím strom zprava mimo stopu. Hurá podařilo se! V druhém kole mě na Arschlochu shodil hrbol za kolo a vypadla mě noha z pedálu. Protože jsem se dolů pěšky bál, skočil jsem v tom nejprudším místě nezacvaknutý jednou nohou do pedálu a sjezd se mě podařilo kupodivu zdárně dokončit. Na lesní cestě jsem zahlédl záda Pavla Fišera, o němž jsem věděl, že je na druhém místě v celém seriálu. Přestože jsem nevěděl, o kolik dříve stratoval, namotivovalo mě to do závěrečného spurtu na louce a tesně před cílem jsem jej předjel.  On však dojížděl na prázdném předním kole a tak to byl nerovný souboj. Cílem jsem projel v čase 48:45 a znamenalo to pro mě 1 místo v kategorii Masters 1 ze 7 startujících závodníků v mé kategorii na časovce.

Slavnostní vyhlášení výsledků časovky a celého seriálu Jarní Bahno proběhlo v Sedlecké pivnici. Ze všech čtyřech závodů se mě podařilo nasbírat v mé kategorii největší počet bodů (54) a tak jsem se stal vítězem seriálu v kat. Maters 1 a odvážím si z varů pěknou porcelánovou trofej v podobě kazety.  Druhým byl Pavel Fišer  (33 bodů), třetím Jiří Šilhan  (28 bodů). Zde jsou k vidění kompletní výsledky seriálu Jarní Bahno 2013.

Co říci závěrem. Celá série, závodů se mě velice líbila. Pořadatelům děkuji za přípravu náročných tras a dokonalou organizaci všech čtyřech dílů letošního bahna resp sněhu a ledu a přeji mnoho elánu do dalších ročníků! Poděkování si zaslouží i páni fotografové od Tukanů, kteří v každém závodě pořídili spoustu akčních fotek i videí, které si s ničím nezadají s profi fotkami. Oni jsou totiž lepší. Ostatně přesvěčte se sami zde.