Archiv autora
Jarní Bahno 3. závod – K. Vary, Letní kino, 6.4.2013
Ani tuto sobotu jsem si nenechal ujít pokračování pěkné série karlovarských XC závodů po členitých lázeňských lesech. Třetí závodní okruh byl namotán v okolí letního kina. Počasí bylo stále více zimní, nežli jarní. Chvílemi poletoval sníh a bylo pod mrakem. Nicméně teplota byla kolem 5°C a snad i díky tomu, že zdejší kopec nese název Jižní vrch byl okruh poprvé bez ledovek a sněhu.
Start okruhu byl před Beethovenovým pomníkem. Jelo se směrem na galerii umění za kterou se uhnulo do lesa a začalo stoupání pořadateli příznačně nazvané jako noční můra. Asi 1km dlouhý výšlap po Goethovo, Chopinovo a nakonec žluté turistické stezce až k vyhlídce Karla IV měl převýšení 130m. Pracně nastoupané metry se však vzápětí ztratily v prudkém technickém sjezdu od vyhlídky. Ačkoliv od vyhlídky vede pohodlná serpentýnová pěšina, trasa vedla ze stráně přímo po kořenech a pěšinu jen dvakrát překřížila. Díky tomu nechyběly ani dva skoky přes kameny, kterými je pěšina obeskládaná. Sklesalo se až na rozcestí pod Dianu a odtud se pokračovalo ke stanici lanové dráhy Jelení skok. Po efektním průjezdu zastávkou lanovky se trasa stočila kolmo na vrstevnice a stoupalo se ve směru lanovky na Dianu. Naštěstí ne až nahoru, ale jen k mostu přes lanovku. Následoval rychlý sjezd po Findlaterovo stezce, ze které se uhnulo zhruba v úrovni tenisové haly na stmou pěšinu se 180° serpentýnami. Kličkování po pěšince zakončil brutální sjezd napříč dvěma serpentýnami takzvaný – velbloud. Zřejmě podle hrbolu, který tvoří křižující pěšina. Dál okruh pokračoval po pěšince odpolední stezky až na rozcestí se žlutou značkou. Zde byl strmý výjezd po serpentinách zvaný „Skalka Básníků“. Dolů trasa vedla po Labického pěšině a Dvořákovo stezce až k letnímu kinu a tím byl náročný 4,3km dlouhý okruh s převýšením 240m uzavřen. Tolik trati a nyní k průběhu závodu.
Stejně jako předchozí dva závody startovala moje kategorie masters 1 spolu s elitou a muži 19-29 let v půl třetí odpoledne. Jeli jsme opět 4 kola. V prvním kole se mě podařilo vyjet ke Karlovo vyhlídce asi na čtvrtém místě. Závodník přede mnou na začátku sjezdu spadl, ale stihl nasednout zpátky na kolo ještě dříve než jsem ho dojel. Velbloud se mě překvapivě podařilo sjet hned v prvním kole. V druhém kole mě ve stoupání ke Karlovo vyhlídce jeden soupeř předjel. Na jeho tempo jsem nestačil. V třetím kole už mám krpálů plný zuby a když se konečně klesá po serpentýnách dolů, jen horko těžko vládnu svému stroji. Ve čtvrtém už od stoupání bolí záda, ale je to přeci poslední kolo, tak se to musí vydržet 
. Cílem jsem projel v čase 1:17:06 na prvním místě ve své věkové kategorii.
Co říci závěrem. Pořadatele týden od týdne přidávají na náročnosti okrůhů. Nastoupat na 17km 1 kilák výškovej je už docela brutál.Jestli to tak půjde dál tak při časovce příští týden budeme s kolem nahoru šplhat po žebříku a dolů skákat s padákem…
Jarní Bahno 2. závod – K. Vary, Tři Kříže, 30.3.2013
Pokračování XC seriálu jarní Bahno 2013, se uskutečnilo tuto sobotu na okruhu Tři kříže. Co se počasí týká, ani tento týden se ovšem žádné jaro nekonalo. Ze čtvrtka na pátek nasněžilo a trať byla opět bílá a nechyběl ani led. Pořadatele se proto rozhodli, vynechat nebezpečný strmý sjezd od Gogolovy chaty dolů a zkrátili závodní okruh o 1km. Celý okruhu měřil pouze 4,2km, ale zato převýšení bylo značných 211 m. Oproti minulému týdnu vylezla alespoň teplota do kladných čísel (4-6°C) a nehrozilo tak zamrzání bahna na kole. Tolik fakta a nyní k trati.
Start okruhu byl před chatou U Tří křížů. Startovalo se do kopce směrem na vyhlídku Tři kříže. Nejprve se stoupalo po asfaltu. Kousek za vyhlídkou se sjelo z asfaltu na pěšinu pokrytou mokrým sněhem a pokračovalo se náročným výšlapem k Ottově výšině. Konec stoupání signalizoval Ottův sloup na 602 m vysokém vrcholu. Odtud se vjíždělo do hodně strmého bahnitého sjezdu v mokrém lupení směřujícím na chatu v sedle. Trať pokračovala sjezdem na rozcestí pod Goethovou Rozhlednou, kde se uhnulo vlevo a kolem Gogolovo chaty se stoupalo až ke Goethově vyhlídce. Ta byla se svými 648m nejvyšším bodem okruhu. Dolů se jelo strmým ledovým sjezdem křižujícím serpentýny na žluté TZ. Tato část trati byla nejzrádnější, protože pod sněhem byl často schovaný led. Brždění před zatáčkami tak byla vždy sázka do loterie. Jelo se zpět na rozcestí pod Goethovou Rozhlednou a dál se pokračovalo dlouhým sjezdem po Turgeněvovo stezce. Na té je nespočet přírodních odvodňovacích koryt, která jsou na projíždění celkem hluboká a jejich skákání na sněhu také není žádná výhra. Sklesalo se až k altánu Panorama a po průjezdu parádním tunýlkem v zatáčce se začalo zase stoupat zpět na rozcestí pod Třemi kříži. Tím byl okruh uzavřen. Tolik k trati a nyní k průběhu závodu.
Start mé kategorie byl opět ve 14:30. Startovali jsme dohromady 3 kategorie, Elite, Muži a Masters 1. Hned po startu se jelo do kopce vysoké tempo. Nechtěl jsem přepálit začátek a tak jsem se docela propadl. Po chvilce namáhavého stoupání tempo vadlo a tak jsem pár závodníků do Ottovi výšiny předjel. Do prvního strmého sjezdu jsem se dostal se skupinkou, která jela celkem pomalu. Ve stoupání ke Goethově vyhlídce jsem získával zpět ztracené pozice při startu. Přišel dlouhý ledový sjezd z vyhlídky. Ten jsem jezdil hodně opatrně a soupeři, kteří byli ochotni jít do většího rizika zde získávali. Ve druhém kole se už tolik nepředjíždělo. Ve třetím kole se stoupání už docela zajídalo. No a ve čtvrtém to už bylo o odhodlání. Cílem jsem projel v čase 1:13:30 na 4 místě v kategorii Masters 1.
Celkově shrtunoto. Krátká a náročná trať plná ledu, sněhu a bahna dokonale prověřila všechny závodníky. Pořadatelé připravili opět pěkný okruh za což jim nezbývá než poděkovat. Příští týden, seriál pokračuje okruhem letní kino. Tam prý již teplota bude skutečně jarní a možná dokonce i letní .
Jarní Bahno 1. závod – K. Vary, Linhart, 23.3.2013
Ač to tak venku zatím nevypadá, podle kalendáře je tu již jaro a s ním i kultovní Karlovarský bikový seriál zvaný Jarní BAHNO. Přestože se jede již dvanáctý ročník, zůčastnil jsem se závodu letos poprvé. První závod se jel na Doubské hoře v Karlových Varech. Už po příjezdu autem na parkoviště k lesní restauraci Linhart mě zatrnulo. Teploměr ukazoval -4°C a v lese byla regulérní ledovka. Bylo jasné že na trati tomu nebude jinak.
Před startem jsem si jel celý závodní okruh dlouhý 7,3km s převýšením 160m cvičně projet. Začínalo se u rybníka Linhart, kde zároveň ve srubu zvaném Rybářská Bašta probíhala prezentace. Startovalo se do kopce na lesní cestě směrem ke zřícenině kostela sv. Linharta. Ještě před ním, ale trať uhnula na lesní pěšinu vedoucí k restauraci. Byla nepěkně uklouzaná od závodníků, kteří startovali dříve. Těsně před restaurací se vyjíždělo přes velkou bahnitou louži zpět na cestu. Následovala jedna pravá zatáčka po cestě a hned okruh uhýbal vlevo do terénu. Tentokrát k lomu nad Doubí. Tato část trasy byla nejtechničtější a zároveň nejzábavnější. Členitá pěšinka začínala sjezdem po kořenech nad lom a pokračovala pasáží mezi kameny, kterou ukončil prudký výšvih na hranu lomu. Následoval sjezd korytem a pěšinkou kličkující mezi stromy. Ta vyústila na zledovatělé lesní cestě s vyjetými kolejemi. Zatáčelo se na ní doprava takže při větší rychlosti se kolo dostávalo spíše do levé koleje. Ta však byla šikmá a udržet se v ní na ledu, bylo takřka nemožné. Pamatoval jsem si toto místo a při závodě jsem pak raději po sjezdu takřka zastavil a jezdil pravou kolejí, která byla rovnější. Zakrátko se vjelo z cesty opět do lesa, tentokrát na pěšinku mezi pařezy, následovanou sjezdem po smrčkovém klestí z těžby dřeva. Tato pěšina vyustila na Tuhnické lesní cestě, na kterou se odbočilo vlevo a hned na další křižovatce lesních cest se uhnulo vpravo na Doubskou cestu. Zde byla nejrychlejší část okruhu. Včas se však muselo začít brzdit, protože sjezd končil ledovkou a pravou zatáčkou. Pokračovalo se výjezdem k rybníku Linhart. Polovina byla po cestě, ale druhá část výjezdu vedla mezi smrčky, kde díky stínu bylo stále spusty zledovatělého sněhu a hodně to zde podkluzovalo. Zde nás ještě překvapila hluboká bahnitá louže. Ta byla předzvěstí, že zakrátko budeme na úzké kořeněné hrázi rybníka. Pokračovalo se dlouhým výjezdem k hájence Diana a pak sjezdem po pěšině pod skálou zvanou nad Malým Versailes. Hezký kličkovaný sjezd byl po zásluze potrestán drsným ledovým výšlapem zpět k Dianě. Objezd jednoho padlého kmenu a několik dalších cest uzavíralo okruh. Tolik k trati a nyní k průběhu závodu.
Startoval jsem ve 14:30 s poslední skupinou třech nejpočetněji zastoupených kategorií: můžu, elite a masters 1 . Jeli jsme čtyři kola. V prvním okruhu byla trať ještě hodně zledovatělá a více než nám pro jízdu na kole by zřejmě seděla rychlobruslařce Martině Sáblíkové. V prvním kole jsem se pohyboval odhadem tak na 7 místě. V druhém okruhu jsem několik závodníků předjel. Pak vysvitlo sluníčko a trať začala povolovat. Z jarního ledu se najednou vyklubalo bahno. To v kombinaci s vodou a mrazem vytvořilo perfektní stavební hmotu, která se lepila všude na kolo. Ještě v druhém kole jsem byl schopen řadit, přesmykačem. Ve třetím již nikoliv. Beznadějně zamrzl. Naštěstí na druhé placce, na kterou jsem jezdil převážnou část okruhu. Ve třetím kole mě pronásledovali dva závodníci. V rychlé pasáži se dostali přede mě. Z kopce jsem nebyl schopen na střední placku točit nohama rychleji. Ve výjezdu jsem pak ztracené dva fleky vydobyl zpátky. Pronásledovali mě i celé čtvrté kolo, ale to už jim řazení asi zamrzlo taky, takže se naše pozice nezměnila. V závěru čtvrtéhokola jsem dojel a předjel ještě dva závodníky, ale ve sjezdu k cíli mě to vrátili. Cílem jsem projel v čase 1:29:32, na 1. místě v kategorii masters 1.
Celkově shrnuto. Pořadatelé připravili pěkný závodní okruh a počasí namíchalo nevyzpytatelnou ledovo-bahnivou trať. Všichni jsme se shodli, že na trati byly i místa, kde to neklouzalo.
Švih do Švihova – 9.3.2013
Trasa: 76 km, převýšení: 1 112m
Po dlouhé zimní odmlce jsme se Šéďou vyrazili na první jarní švih. Abychom zahájili stylově jeli jsme na něj do Švihova. Sraz byl ráno v 9:00 u zrcadla pod Radyní. Počasí nám moc nepřálo, byla hustá mlha, šedivá obloha a přidávalo se mrholení. Po oblevě jsou lesy stále plné vody, bahna a na některých místech je v lesích ještě dost sněhu a ledu takže jsme pro tentokrát volili silniční variantu. Na zahrátí jsme si vyšlápli na křižovatku pod Radyni a pak pokračovali po cestě na Nebílovy. Z mrholení se stává regulérní déšť. Navlíkám vestu a pokračujeme dál. Následoval kopec Na Mrtoli a pak dlouhý sjezd v podstatě až do Přeštic. Na náměstí jsme si cvakli fotku a pokračovali na hrad Roupov. Ve stínu hradních zdí ještě ležel sníh. Z Roupova jsme namířili na Švihov, kde jsme si prohlídli vodní hrad. Ten je bouhužel ještě zavřený a podle plakátu na bráně bude turistická sezona slavnostně zahájena na velikonoce 1 dubna. Hrad jsme si tedy alespoň objeli kolem dokola, nafotili pár fotek a ztočili jsme cestu k domovu. Zpátky jsme jeli po okrskách přes Třebícinku, Kbel, Vlčí, Zálesí a Příchovice. Nad Přešticema jsme se napojili na stejnou cestu po které jsme přijeli a uzavřeli jsme tak malý přeštický okruh.
Celkově shrnuto: hrady i letos stojí a ten ve Švihově nemá po oblevě nouzi o vodu ve vodním příkopu.
počasí: mlha, mokro, dromné mrholení a občas déšť, teplota ráno 4°C v poledne 10°C
účast: Martin, Šéďa
Ledový kafe – 9.2.2013
Jsou to již tři roky kdy se poběžovická parta Silný kafé, poprvé rozhodla uspořádat zimní závod horských kol v zasněženém Českém lese. Ani letos jsem si nenechal tento ojedinělý závod ujít.
Zimní počasí je velmi nevyzpytatelné a do poslední chvíle nebylo jasné co nám zima v den D – sobotu 9.2.2013 nachystá a jak moc ledový to letošní kafe vlastně bude. František z pořádajícího teamu se ze všech sil snažil najít odpověď na tuto otázku dlouho dopředu sledováním renomovaných internetových serverů předpovídajících počasí. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost, to jak bude se nejpřesněji stejnak člověk dozví až v sobotu ráno. Hned po probuzení kouknu z okna a vidím parádní chumelenici a na teploměru rtuť co atakuje -3°C. Hurá padá sníh pojedeme na… Né sáně nechávám doma, ty se do kopce musí tlačit. Jedeme sáňkovat na kolech do Českýho lesa na ledové kafe .
Vyzvedl jsem Vaška v Plzni, naložili jsme kola na střechu auta a přesunuli se do Hory sv. Václava. Již cestou byla docela sranda pozorovat v chumelenici nechápající pohledy ostatních řidičů, chodců či policajtů na střechu našeho vozu mířícího do hor. Po hodině jízdy jsme na místě. V malé vesničce už to tou dobou žilo a vládla zde úžasná přátelská atmosféra. Ostatně jako na všech akcích kafařů.
Do penzionu Pohoda, který poskytl všem závodníkům a pořadatelům zázemí jsme došli pro čísla. Pak jsme se jeli trochu projet do kopečka na Šidlákov a zjistit jak moc to klouže. Už pár šlápnutí na mém závodním biku prozradilo, že jsem na „něco“ zapomněl. Po zimním závodě v Hradci jsem vyměnil na kole řetěz, ale od té doby jsem jezdil měsíc jen na jiném kole – zimáku. Nový řetěz tedy ještě neseděl a celkem solidně střílel. Co se dá dělat, budu se s tím muset nějak poprat. V duchu jsem se uklidňoval, že se třeba zase polovina závodu půjde pěšky a nebo poběží jako loni a řetěz nebude tolik potřeba.
Krátce před jedenáctou se pod startovním obloukem seřadilo rekordních 50 závodníků včetně jedné odvážné ženy. Po chvíli bylo odstartováno a já si nechávám odjet čelo závodu. Nemohu se pořádně opřít do pedálů. Řetěz se na mých pastorkách chová jako by tam nebyly zuby. K první zatáčce závodu z udržované cesty do terénu vjíždím v druhé polovině startovního pole. Alespoň se nemusím tolik obávat, že mě kolo podjede na ledu hned v první zatáčce. Cestou do kopečka hledám šaltrem pastorky co nebudou tolik střílet. Kulometnou palbou za kterou by se nestyděl ani slavný akční hrdina rambo plaším soupeře kolem sebe. Sláva je naladěno – ten největší pastorek vzadu nestřílí, ale zase to na něj moc nejede. Kmitám nohama jak večerníček a snažím se předjíždět alespoň soupeře, kteří se začali v hlubším sněhu bořit. Po louce se jede naštěstí docela pomalu, takže to stíhám ukmitat a ještě sem tam někoho i předjet.
V Načetíně jsme najeli na rovnou udržovanou asfaltku. Zkouším řadit těžší převody a sjet čelo závodu. Celkem to jde, na rovině to tolik nestřílí. Snad si řetěz sedne. Trasa prudce uhýbá doleva na Sezemín a následuje první sjezd do údolí Mlýnského potoka. Na to že se jede po asfaltu na kterém je led překrytý čerstvým prašanem se jede na můj vkus až moc rychle. Získávají borci co nad tím nepřemýšlí. Za Sezemínem vjíždíme do lesa a začínáme stoupat na Lysou horu. Pohybuju se asi na 5 místě a k Vranovskému sedlu jsem se dotáhl až na prvního závodníka. Řetěz si naštěstí začal sedat. Ve sjezdu mě předjíždí dvojice závodníků z Rotor teamu. Jirkovi to v prudké levotočivé zatáčce ve sjezdu podjelo a padá k zemi. Na Malou skálu tak jedu na třetí pozici. Začínáme se škrábat na Škarmanku. Letos se to tu podařilo traktoru protáhnout a tak se dá jet hodně vysoko v sedle. Sněhu přibývá a v nejvyšším bodě trati je třeba stejnak trochu popoběhnout. Dolů se to dá jet, ale občas člověka rozhodí hlubší závěj. Ve sjezdu mě předjíždí Vašek Hlaváč, který se se svými snad metrovými řídítky vládne lépe svému stroji. Než sklesáme do Novosedelských Hutí předjede mě ještě Jirka Mandaus.
Ve vsi se moc neohřejeme a hned se točíme zpátky do kopce na Starý Herštejn. Ve stoupání jsem předjel Jirku. Zasněženou cestu křižují potoky a ledové plotny. Těžko vybírat stopu. Na ledu to klouže, a stříkající voda z potoka mrzne na přehazovačce, která pak přestává pracovat. Naštěstí se pořád ještě stoupá. Řadím lehčí převody a tahem lanka se daří zmrzlou přehazku rozhýbat. Na Liščích domkách předjíždím Vaška a začínáme sjíždět na Šidlákov. Občas mě to v závěji na loukách nepříjemně rozhodí a jistější Vašek mě zase bere. V následujícím kopečku mu to zase vracím a snažím se mu ujet. Sjezd do Šidlákova byl lemován nějakými sochami ze dřeva a železa. Naštěstí jsem žádnou neobjal. V Šidlákově vjíždíme na zledovatělou cestu posypanou štěrkem. Do cíle v Hoře sv. Václava zbývají 2km z kopce. Nemám velký náskok nad Vaškem a tak musím jet hodně rychle, aby mě nedohnal. Tyhle dva kiláky do cíle byl hroznej adrenalin. Konečně vidím oblouk cíle a šikanu před ním. Jak tam ale v té rychlosti ze zledovatělé cesty zatočím je třeba rozmýšlet hodně dopředu, abych nespadl v poslední zatáčce.
Cílovou bránou jsem projel v čase 1:32:56 na třetím místě absolutně a překvapivě druhý ve své věkové kategorii . Zvítězil Josef Fiala s časem 1:31:43. Za náš team startoval také Vašek Auterský, který si dojel pro krásné 10. místo absolutně a 8. místo v kagorii v čase 1:49:20. Největším hrdinou závodu byl kamarád Čeněk Vávrovec, který celý závod dokázal absolvovat na stařičkém favoritu s krosovými pláštěmi. Závodu se letos zůčasnilo 46 dobrodruhů a všichni včetně jedné ženy, která si zaslouží náš obdiv, dorazili do cíle. Zde jsou kompletní výsledky Ledovýho Kafe 2013.
Co říci závěrem? Jako účasník všech třech ročníků Ledovýho kafe můžu trochu srovnávat. První rok nás jelo jen pár, jestli si dobře pamatuji tak 18, byla celkem velká zima a hodně sněhu. Druhý ročník byl ve znamení velké oblevy, těžkého mokrého sněhu ve kterém se nedalo pomálu chodit natož jezdit na kole. Přesto do toho šlo asi 35 závodníků a všichni co se dostali tenkrát do cíle si opravdu hrábli na dno svých fyzických i psychických sil. Důkazem o tom je fakt, že loni i první závodník měl o více než hodinu horší čas než letos. Díky mrazivému počasí byl ten letošní ročník nejpodobnější tomu prvnímu. Jen se to tentokrát jelo obráceně. O Vzrůstající zájem o tento závod dokládá skutečnost, že letos se přihlásilo celkem 55 bikerů, 3 z nich se odhlásili před startem a 6 jich nedorazilo na startovní čáru z důvodu nemoci.
Organizátorům závodu velice děkujeme za uspořádání této naprosto ojedinělé akce. Zázemí, značení a vše okolo jste měli perfektně zvládnuté.
Článek o závodě i s pěknou fotogalerií je možné najít také v Domažlickém deníku. Zde je k vidění další fotogalerie ze závodu Ledový kafe 2013.
Winter okolo Hradce – 5.1.2013
Okolo Hradce v malé zahrádce, zpívá se ve známé lidové písničce. Podle písně by tam měly růst tři růže. Nicméně tuto sobotu mělo pro bikery spojení těchto slov zcela jiný význam. Konal se zde již čtvrtý ročník zimního bikového maratonu s názvem Winter Okol Hradce 2013. Toho se v závislosti na počasí většinou zúčasňují největší nedočkavci bikových závodů v nové sezoně. Rozhodl jsem se spestřit sobotu a na závod jsem se vydal.
Z našeho teamu jsem byl jedinný. Samotnému se mě nechtělo jet přes polovinu republiky autem, a tak jsem do Hradce jel vlakem. Sice to znamenalo stávat už ve 4 ráno, ale zase jsem mohl spát cestou. Krátce před devátou jsem byl v Hradci na hlavním nádraží ze kterého to bylo na start závodu u rybníka Biřička necelých 8 km. Akorát na rozjetí a probuzení. V restauraci jsem si vyzvedl číslo, vrchnímu svěřil batoh s náhradním oblečením a vydal se prozkoumat trať. Ta je dlouhá 20km a je namotaná v okolním lese. Jede se jedno nebo dvě kola. Já pojedu obě. Asi 100m po startu je brod pod rybníkem Biřička. Není hluboký, ale na namočení nohou od stříkající vody to stačí.
Letošní počasí příliš zimu nepřipomínalo. Bylo kolem 8°C, žádný sníh a led a tak se na startu sešla necelá dvoustovka závodníků včetně pár eliťáků.
Start těch co pojedou dvě kola byl naplánován na 11:00. Závodníci na jedno kolo startovali o deset minut později. Krátce před jedenáctou jsem se postavil s prvníma borcema pod oblouk jenže ostatní chtěli být také první a tak se stavěli před nás a v době startu jsem se ocitl kdesi ve čtvrtině startovního pole. V jedenáct je odstartováno a peloton vystřelil raketovým tempem na trať. Je vidět že všichni počítají s tím, že závod je krátký a tak jedou od začátku neskutečnej kalup. Než se vzpamatuju jsem někde v polovině startovního pole a mířím do brodu. Ledová voda mě probere a začnu do toho taky dupat. Přijde první kopeček, kde se snažím předjet co nejvíce lidí a zajistit si lepší pozici. Jelo se většinou po zpevněných lesních cestách a občas i mimo ně. Bylo celkem mokro po raním deštíku a tak to někde v bahně i hodně klouzalo. Zhruba v polovině prvního kola jsem dojel asi 6 člennou skupinku, kterou jsem pronásledoval. Pozice se různě střídaly, žádné jiné závodníky už jsem před sebou neviděl a tak jsem se rozhodl jet dál s touto skupinou. Někde na 16km když jsem jel na posledním místě ve skupině udělal první závodník ze skupiny chybu a odbočil na špatnou cestu. Stáhnul při tom všechny s sebou mimo trať. Nutno podotknout, že ho tam svedla oranžová šipka na stromě, která nepatřila našemu závodu. Brzy jsme zpozorovali, že chybí mlíko na stromech a otočili se zpět na trať. Rázem jsem byl ze skupinky první. Dotáhnul jsem stříddavě s jedním borcem vláček do prostoru cíle prvního kola. Kde hlásili že jedu na 21 místě.
Tak hurá do druhého kola. Brodík umyl trochu bahno z kola a v táhlejším kopečku za ním se naše šestičlenná grupa rozpadla na dvě půlky. Jel jsem s tou první až k rozbahněnému úseku v polovině okruhu. Tam mě kolo nějak neposlouchalo a vyjel jsem mimo stopu. Soupeři mě poodjeli asi o 50m, ale nemohl jsem je v tom rozbahněném úseku dohnat a postupně mě ujeli. Ještě mě dojeli a předjeli dva zezadu než jsme se dostali zase na pevnější podklad. Snažil jsem se je dojet, ale už se mě to až do cíle nepodařilo. Nicméně předjel jsem jiné čtyři závodníky, kterým v závěru druhého kola docházely síly, takže odhadem jsem o pozici nepřišel.
Cílem jsem projel v čase 1:45:16 na 21 místě absolutně a 6 v kategorii se ztrátou 13:08 na vítěze, kterým se stal Tomáš Tvrdík z teamu Toyota Dolák. Ten obě kola obkroužil v čase 1:32:06. Zde jsou kompletní výsledky závodu Winter Okolo Hradce 2013.
Nějaké fotky dodám později.
Mission peak a Mount Allison
Zůstal jsem za louží neplánovaně o 14 dní déle, kolo už jsem vrátil a tak se pro mě stalo všechno zase daleko. Ale zdejší slunečné počasí nenechá nikoho o víkendu jen tak sedět a tak jsem vyrazil alespoň pěšky na nejvýraznější horu nad Fremontem – Mission Peak a po hřebenech přešel až na mount Allison. Z hotelu jsem vyrazil hned ráno po snídani a vydal se pěšky na 5km vzdálenou zastávku městského autobusu. Chtěl jsem si cestu městem zkrátit přes regionální park Anderwood preserve, ale když jsem ušel asi 1km tímto oploceným parkem zastavil mě u budky správce parku, že je ještě zavřeno a že otevírají až v 10 hodin. Bylo 8 ráno, chtěl jsem jen projít, ale byl nekompromisní. Navíc chtěj za vstup 6$. Cenu bych akceptoval, ale jen za předpokladu, že zde strávím nějakou dobu. Rozhodně ne za průchod. Jinak to vypadalo, že by to mohl být hezký park po kterém jezdí historická železnice a jsou zde staré farmy. Já však měl pro dnešek jiný cíl. Výsledkem bylo, že jsem se otočil a musel celej park obejít městem a tak místo zkratky jsem si cestu na autobus neplánovaně o 2km prodloužil.
Po 7 km jsem dorazil na zastávku busu č. 210, který pendluje po nekonečné ulici Fremont Bulvar. Přejít tuhle rovnou cestu je psycho, protože je dlouhá 12km a je na ní nespočet světelných křižovatek. Navíc tu nikdo nepočítá, že by někdo šel tak dlouhou cestu pěšky a tak maj pěšáci absolutně nejnižší prioritu v dopravě. Na křižovatce člověk zmáčkne tlačítko, že chce přejít. Inteligení logika mu umožní sledovat 5 minut dopravu ze všech stran a pak mu konečně rozvítí zelenou tlapku, kterou okamžitě zhasne a začne vám odpočítávat sekundy za jak dlouho musíte dorazit na druhou stranu ulice. Tohodle jsem se chtěl vyvarovat a tak jsem hned na první zastávce městkého busu počkal asi 30 minut než dorazí městkáč. Když konečně přijížděl bus, mávnul jsem pro jistotu na šoféra aby mě zastavil. Trochu problém vysvětlit černochovi kam to vlasně chci, ale nakonec pochopil že chci na konečnou, ktrou je vysoká škola Olone College na upatí hory Mission peak a stejnojmeného národního parku. Po půlhodině jízdy busem s důchodcema jsem zůstal se šoférem v busu sám. Netrpělivě jsem vyhlížel na GPSce konečnou zastávku, ale v busu nebyl signál a je to docela těžký poznat kde chce člověk vystoupit když tam nikdy nebyl. Na to že je člověk v samotném Silicon Valley tak jsou tu busy absolutně bez jakéhokoliv informačního systému jaký známe u nás. Už jsem se chystal vystoupit, a zmáčknul jsem tlačítko ať mě zastaví. Jinak nestaví. Šofér byl fejrovej a vysvětlil mě že Olone College je až ta další zastávka. Chvíli jsme ještě pokecali kam to vlastně chci a pak mě konečně dovezl až na točnu u university. Popřál mě pěknej den a jel okamžitě na další kolo po Fremont Boulevaru.
Od university jsem začal stoupat po panorama trailu. Kopec slouží zároveň jako pastvina pro krávy a tak je na cestě stále nutné sledovat kam člověk šlape. Občas to je těžký páč výhledy na celou východní část zátoky a jedno nekonečné multiměsto kolem ní ve kterém žije cca 7.6 milionu lidí je úžasnej. Stupám do kopečka a proti se řítí 3 bikeři. Smutně zamáčknu slzu, že jsem tu dnes za pěšáka ale když se podívám na jejich záda a vidím jak mají kravské trofeje na zadku tak si zas řeknu že v něčem je to lepší [:)]. Cestu si spestřuji lovem okolních keší, které mě přivádí na místa s čím dál lepšími výhledy. Obloha je čistá a je vidět přes celou zátoku až na 60km vzdálené mrakodrapy v San Francisku.
Po chvíli kochání jsem udolím Mill creak přešel pod kopec Mission peaku. Už ze spodu tato 770m vysoká hora budí respekt. Tohle ze 45 m.n.m zadarmo nebude! Nebylo, ale ten výhled který se mě z Mission peaku otevřel za to rozhodně stál. Byla vidět celá zátoka, hory u pacifického oceánu s nevýrazným vrcholem Mount Bello, celé Silicon Valley, Mount Hemilton, Mount Diablo dokonce i Mount Tamaplais a velmi vzdálené obrovské větrné elektrárny v údolí za horami před Sierrou Nevadou. Skoro bych řekl, že výhled byl nejlepší ze všech hor co jsem zde navštívil, ale každý měl něco do sebe. Nchal jsem si od dalšího turisty z Californie zmačknout fotku s vrcholovou tyčí plnou navařených vodovodních mufen a pokračoval jsem hřebenovou cestou až k mount Allison. Na této hoře jsou obrovské televizní vysílače a internetové mikrovlná pojítka v podobě mega bubnů. Nikoho to nenechá na pochybách, že tudy proudí do světa internetu většina dat z polovodičového království. Vypadá to jako, že hora je blízko když jsou vidět antény, ale bylo to hoodně daleko a do kopce. Za zády se mě pomalu dojížděl další biker. Nejel o moc rychleji než jsem já šel a tak jsme dorazili na vrchol k vysílačům společně. Dali jsme se do řeči, cvaknul mě fotku a pak jsme zjistili, že obá dnes hikujem ze stejného místa (od Dumbarton bridge). Říkal, že on pojede dolů tak čtvrt hodiny, zatímco já prý půjdu dolů několik hodin. No měl pravdu. Ale hledal jsem při to keše takže mě to ani nepřišlo. Navíc celý sestup byly nádherné výhledy na „zlatou zemi“ jak kaliforňané honosně nazívají svoji zemi se sluncem spálenou suchou trávou.
Došel jsem zpátky do města a zjistil, že žádné busy mým směrem už v neděli odpoledne nejedou. Takže na konec svého vejletu jsem projít ještě 14km městem. Celkově jsem urazil 60km z toho jsem se 12km vezl busem, takže po svých to dalo slušných 48km.
Přes Silicon Valley na mount Bello
Přemýšlel jsem, kam se vydám tento víkend, když na nejvyšších horách v okolí už jsem byl. Dalším zajímavým cílem se tentokrát stalo pro mě údolí a to né ledajaké, ale přímo legendární Silicon Valley. Tím je nazývána jižní část Sanfrancizké zátoky s městy Santa Clara, San Jose a Sunnyvale. Cesta z Fremontu do Silicon Valley je stále po rovině. Asi po 35km jsem se ocitl ve městě Milpitas, neboli předměstí San Jose. Od samotného počátku jsem začal potkávat po městě fabriky na polovodiče všech známých světových značek např. Nvidia, Intel, Nxp, Broadcom, Hitachi, IBM atd. Kromě polovodičů je zde obrovská koncentrace softwarových společností jako Adobe, Altera, Google, Microsoft, Cadence, Cisco apod. Je to jasné ocitl jsem se v samontném San Jose, třetím největším městě Californie a 10 největším městě v celém USA. S populací necelý 1 milion lidí zabírá město značnou část celého udolí sevřeného mezi horami u oceánu a horami ve vnitrozemí. Tady se rodí velká část dnešní moderní elektroniky. Celé město je prošpikované 6 ti proudými dálnicemi v jednom směru, přesto tu nezapomínají ani na infrastrukturu pro cyklisty a tak kromě cyklostezek se tu dá narazit i na takové věci jako pruh pro cyklisty stejně široký jako pro auta na 6 ti proudé silnici. Podobnou infrastrukturou jsem projel od východu až na západ celým Silikonovým údolím až pod hory u oceánu. Začal jsem stoupat nad údolí se vinoucí horskou silničkou Mount Bello Rd. Celé údolí i přilehlé svahy jsou celoročně velmi teplým územím a tak se zde velice dobře daří vinné révě, kterou tady všude pěstují. Horskou silničku lemují vinice, které jsou i začátkem listopadu stále plné hroznů, ale ledového vína se tu asi stejnak nedočkají, neboť teplota se i v tuto roční dobu šplhá k 25°C.
Mount Hemilton
Včera jsem se jednoho cyklisty na hoře mount Diablo, zeptal jaký podobný kopec je nedaleko Fremontu. Doporučil mě mount Hemilton, že je to nejvyšší kopec v okolí, a se svými téměr 1300 m.n.m budí respekt u ne jednoho místního bikera. Stoupá se na něj totiž opravdu od nuly přímo od moře v San Jose. Nedalo mě to, abych se v sobotu večer nepodíval na mapu kudy by se tam dalo dojet a jak je to vlastně daleko. Vycházelo to opět na 150km a po sobotních 164km jsem si nebyl jistý jestli tam vůbec dojedu. Nicméně v neděli ráno jsem si řekl, že je tu tak krásně, že je škoda se o to alespoň nepokusit a kdyžtak se mohu vrátit. Pod kopec jsem musel jet asi 30km městem, ale mají tady všude speciální pruhy pro cyklisty do kterých auta nesmí a tak se tu i po městě jezdí hodně dobře. Cesta do hor nezačala vůbec dobře. Nejprve mou vytipovaná cesta byla opět přehražena bránou a nápisem private property. Musel jsem tedy pokracovat po trase, kterou jsem si naplánoval jako zpáteční. Do San Jose je to z Fremontu pořád jedno velké město.
Po 47km městem jsem konečně dorazil na cestu Mt. Hemilton Road. Začal jsem stoupat nad město San Jose a hned po pár výškových metrech na mě křičí protijedoucí cyklista že „road is closed!“.Pomyslím si, že cyklista snad projede a jedu dál. Po chvíli na cestě hoří světlice a za zatáčkou je policejní zátaras. Serif mě staví a povídá „Road is closed, you can back with this road“. Slušně mu poděkuju, ikdyž si myslím své a raději bych ten jejich zátaras projel. Stala se zde nějaká vážná nehoda motorkáře a tak po dobu co to budou vyšetřovat mě dál nepustí. Chvíli koukám do mapy v Garminu kudy by se to dalo objet, ale mnoho cest do hor je slepých a tak není bez mapy vůbec jednoduché vymyslet objížďku. Po chvíli dorazí zadýchaný starší místní cyklista a policista jej také posílá pryč. Prý jede domů, ale šerif je striktní.
Povídám mu, že bych rád na mount Hemilton a zda nezná nějakou objížďku. Prý ano, ale je to hodně daleko. Jen mě řekl pojeď se mnou, já Tě ukážu kudy. Jeli jsme někam na starou cestu do vedlejšího canyonu. Byla tam prý už 20 let nepoužívaná asfaltka, občas polovina chyběla jak byla stržena cesta vodou, ale na kole se to projet dalo. Pan Lorenz, byl strmým kopcem velmi zadýchaný, ale přesto mě vyprovodil až na správnou cestu. Prý jezdí jen v neděli když je hezky tak na hodinku. Objížďka mohla mít tak 5km, abych se napojil na zavřenou cestu asi 200m nad uzávěru. A začalo to pravé stoupání. Sice stále po cestě, ale serpentýna za serpentýnou. S úžasnými výhledy. Oproti včerejšku tady nejezdilo ani moc cyklistů nahoru, zato všichni jeli dolů. Kromě cyklistů jezdili ještě motorkáři, cabriolety a dokonce jsem proti sobě potkal partičku kluků a holek, kteří si to na tomto 40km dlouhém kopci svištěli dolů na prknech.
Stoupání nahoru bylo nekonečné. Po několika hodinách jízdy stále do kopce jsem konečně zahlédl na horizontu Lickovu observatoř. Jenže to, že jsem ji viděl nic neznamenalo. Pokračoval jsem další nejméně hodinu do kopce, než jsem se k bílé kopuli konečně přiblížil. A pak to bylo ještě další půl hodinu než jsem k té obrovské stavbě dojel. Ale celou cestu nebyla nouze o nádherné výhledy na okolní hory tak ani to několikahodinové stoupání nevadilo. Celá 31km dlouhá cesta Mount Hamilton road byla vystavěna v roce 1875 pro dopravu materiálu koňskými povozy na stavbu Observatoře spřeženími. Silnice je také známa pro svých 365 zatáček. Prý jedna na každý den v roce. Nevím počet jsem neověřoval ale bylo jich fakt strašně. Nahoře bylo spoustu motorkářů, ale cyklisti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Asi ten kopec vážně budí respekt. Udajně se zde jela také jedna tour v silniční cyklistice, právě ze San Jose.
Mount Diablo
Na sobotu jsem si naplánoval celodenní vejlet na mount Diablo. Je to jeden z nejvýraznějších vrcholů uprostřed stejnojmenného státního parku v Kalifornii v lokalitě San Franciské zátoky. Se svými 1178 m.n.m je viditelný z většiny míst kolem zátoky a také ze severní Kalifornie. Za jasného dne lze z hory vidět Sieru Nevadu a na jižní straně lze příležitostně spatřit 291km vzdálenou Mount Lassen a dokonce údajně i 384km vzdálenou Mount Shasta. Na tento výhled jsem byl vážně zvědav.
Abych na horu stoupal skutečně od nuly, zajel jsem nejprve k San Francizské zátoce k vodě a na rozehřátí jsem se škrábal na Coyote hill a to doslova. Adhéze silničních plášťů nedovolovala ani na nejlehčí převod jízdu v sedle. Kopec byl natolik strmý, že se nedal pomalu vyjít. Po hřebenu Coyot hillu jsem se přesunul na vedlejší kopeček zvaný Red hill asi podle červené hlíny všude kolem. Následoval pěkný sjezdík po singlu do údolí potoka Alameda, ustícího do zátoky. Toto údolí je nazýváno jako Niles Canyon a vede jím krásná a dlouhá cyklostezka, po které se dá dostat přes celé město Fremont mimo provoz. Na západní straně tohoto canyonu bylo počátkem 20 století v lokalitě zvané Niles filmové studio a začátkem roku 1915 zde bylo natočeno několik filmů s Charlie Chaplinem. Dodnes je na památku tohoto studia na kopci z dálky viditelný kamenný nápis NILES.
Údolím Niles Canyonu jsem jel až ke Stony Broak parku, kde začínala horská silnička Palomares Rd. Stoupání od samého začátku cesty bylo docela strmé. Po chvíli jsem začal potkávat spousty cyklistů na nablýskaných karbonových silničkách renomovaných amerických značek. Nechtělo se mě jet za nima a tak jsem je začal předjíždět jednoho po druhém. Byla to docela sranda, protože vždycky když viděli na jekém arabu jsem je vzal tak se snažili nasadit moje tempo. Když jsem se dostal až na čelo tohoto asi desetičlenného pelotonu, nasadili dvá leadeři k trháku. Stíhal jsem jejich tempo a docela dlouho se vezl v háku za nimi. Když už nemohli tak se se mnou dali do řeči. Ukázalo se, že jsou to prodavači z nedalekého cyklokšeftu v Castro Valley a pořádají zde každý víkend cyklojízdu pro své zákazníky. Docela byli překvapeni, když jsem jim řekl, že bych dnes rád dojel na mount Diablo a zpět. Říkali, že je to tam daleko i autem.
To jsem věděl, že je to 100ka, jenže v mílích. Ale co benzín mě to nežere a tak jsem jekl dál tím směrem. Ve městě Hayward jsme se rozjeli každý jinam. Já pokračoval údolím Norriského potoka stejnojmenným canyonem až do dalšího města San Ramon. Odtud jsem pokračoval po cestě černého jestřába alias Blackhawk rd. až k jižní bráně státního parku Mount Diablo. Hned na začátku jsem si všiml trailu pro horské kolo zvaného Mt. Diablo Summit. Navzdory mé naplánované trase jsem se vydal stoupat na horu po singlech určených pro horská kola. Pěšinka byla docela vymydlená a tak se dalo jet i na silničních pláštích. Byly tam krásné pěšinky s klopenými zatáčkami, singlíky zaseknuté do stráně a kromě nádherných výhledů se objížděly také skalní stěny. U jedné z nich jsem potkal dva místní bikery na odpružených Hi tech Spešlech. Jeden z nich na šutrech defektil, ale ani jeden z nich neměl pumpičku. Tak jsem jim ji půjčil a když jsem viděl jak amík nemůže ani s montpákama zout plášť tak jsem mu ukázal jak se to dělá u nás bez pák jenom rukama. A rázem jsem měl kamarády Roba a jeho parťáka. Doprovázeli mě kus nahoru, vysvětlili kudy nejlépe až na samotný vrchol a na rozcestí jsme se rozjeli.
Slunce svítilo jak blázen a rozpalovalo pekelnou horu na u nás tropických 28°C. Došla mě voda a tak jsem vyhlížel kde by se dalo sehnat něco k pití. Tvůrci open mapy kalifornie pro Garmina byly v tomto docela pečlivý a tak mnoho pramenů a pítek které jsou v národním parku naznačili do mapy symbolem vodovodního kohoutku. Buckey group camp, alias kemp pod skupinou koňských kaštanů se stal mojí záchranou. Natočil jsem si plný bidon studené vody a pokračoval dál na vrchol. Ten měl být vzdálený ještě asi hodinu jízdy. Na vyhlídce na Diablo valley jsem fotil nějaké fotografie a po chvíli přijeli další cyklisté na silničce. Hned se nabídli, že mě udělají fotku a tak jsem využil jejich službu a nechal se tu od nich zvěčnit. Na samotný vrchol jsme pak pokračoval s jejich skupinou. Je úžasné jak tu jsou lidi přátelští i k cizinci s kopanou angličtinou.
Vrchol se stále utahoval a k závěru to byl docela krpál podobný těm sopkám v Lužickejch horách. Když jsem se konečně vyškrábal až nahoru k rozhledně byl můj výkon stejně jako ostatních cyklistů odměněn potleskem od turistů co sem vyjeli autem. To se u nás fakt nezažije. Strávil jsem na vrcholu asi hodinu. Výhled tu byl fakt okouzlující, ale představa že mě čeká zpátky ještě 80km a jsou už 3 odpoledne mě nedovolovala setrvat déle abych se do tmy stihl vrátit. Sice to bude hodně z kopce, ale 80 je 80. Čekal mě nádherný 33km dlouhý sjez po silničce plné serpentýn s nádhernými výhledy do kraje. Byla to parádní odměna za celodenní stoupání nahoru. Pak ještě 50 km po mírném kopci zpátky až k moři a kolem 6 jsem byl zpátky na hotelu. Tacháč se zastavil na pěkných 164km.
